Interkom: Ještě jednou o feminismu aneb

Gustáv Murín v minulém čísle Interkomu představil čtenářům hrůznou představu naší budoucnosti, která má nastat v případě vítězství radikálního amerického feminismu na naší planetě. Na jednu stranu chápu jeho obavy – vždyť všechny ideologie jsou ve svých extrémních podobách velmi nebezpečné – na druhou si neodpustím pár poznámek. Neoplývám tolik znalostí amerického proudu feminismu a nebudu se tudíž pokoušet jako autor článku utlouct pochybovačné čtenáře obušky v podobě čísel, ale pokusím se opřít o situaci u nás v Čechách. Feminismů je totiž celá řada, známe feminismus androgynní, sociální, socialistický, pravicový, levicový, freudiánský, jungiánský, eko-feminismus a další. Jak autor sám v článku podotýká, feminismu se v Evropě a zejména v postkomunistických zemích příliš nedaří. Mohu ho tedy uklidnit – ten americký nemá skutečně šanci se ve své plné podobě u nás prosadit. Některé myšlenky české ženy prostě nepřijmou…

Možná by stálo za to zmínit, co to vlastně ten feminismus je, pokud se nespokojíme s demagogickou definicí „vědomé lži“. Již v úvodu článku se píše, že feminismus rozděluje lidstvo podle pohlaví (v závěru článku to ovšem zase popře, neboť tvrdí, že cílem feminismu je „zrušit dualismus, na kterém stojí náš svět“). Je pravda, že kolébkou feminismu jsou skutečně USA, avšak jeho vznik byl původně inspirován bojem za lidská práva minorit. Souhlasím, že v jistém období (60. léta 20. století) se o věcných debatách hovořit nedá. Výstřelky jako sanfranciská skupina Guerrilla Girls, jejíž členky převlečené za opice vtrhly na univerzitní půdu, patří k vývoji feministického hnutí a mají v něm svou neodmyslitelnou roli. Stejně jako francouzské mužatky nebo teorie o tzv. „čtvrtém světě“ (v souvislosti se „třetím světem“). Dnes jsou tyto metody dávno pasé. Feminismus jako myšlenkový proud, prosazující existenci mužského a ženského vnímání světa, které jsou rovnoprávné a pouze společně tvoří komplexní obraz světa, vytlačují novější Agenderová studia. Je to univerzitní disciplína studující sociální a kulturně podmíněné rozdíly mezi muži a ženami ve společnosti. Zabývá se proměnami rolí muže a ženy v rodině, problematikou uplatnění žen na trhu práce, obrazem žen v médiích, v umění a ve filmu, postavením žen v politice a dalšími tématy. V souvislosti s touto disciplínou vznikla také genderligvistika i tzv. mužská studia. Jedním z cílů genderového zkoumání je postižení stereotypů v chování a vnímání žen a mužů. Tedy přesný opak toho, čeho se dopouští autor ve svém článku, který při své kritice sahá k dávno překonaným klišé typu „muži jsou zbyteční tvorové na planetě“ či „každá soulož je znásilnění“ nebo „sufražetky jsou ošklivé ženy, které si neumí najít chlapa“. Moderní svět se ve svém myšlení posunul a každý kultivovaný tvor uznává, slovy Evy Hauserové z románu Cvokyně, že „dospělej svéprávnej člověk přece nepotřebuje, aby se mu jinej dospělej člověk obětoval, proboha“ (s. 11) Pod vlivem evropské integrace často také hovoříme o rovnosti příležitostí. Tím se myslí, aby měli muži i ženy stejný přístup k čemukoliv, hlavně pak prostor pro skutečně svobodné rozhodnutí, jak se svým životem naložit. Ostatně, feministkám v podstatě o nic jiného nejde, jen o právo zvolit si svou cestu a aby toto rozhodnutí bylo bez předsudků a komentářů bezprostředně okolím i celou společností přijato.

Tolerance k agresivním rysům v našem chování se zpřísnila a jevy jako domácí násilí již nejsou zlehčovány. Uniká mi „haluškový způsob“ slovenské kampaně, kterou pisatel článku tolik karikuje. Týrání má spousty podob, i série facek může vést k devalvaci osobnosti. Navíc existuje i týrání psychické, plíživé, nenápadné, téměř nedokazatelné, ale o to zničující a odsouzeníhodné. Nevím, zda je na Slovensku skutečně každá pátá žena týraná, ale pochybuji, že by si toto číslo organizátoři vymysleli. V sociální sféře totiž existuje uznávaný pojem tzv. kvalifikovaného odhadu a používá se ve chvíli, kdy nejsou k dispozici přesná statistická data. Není pravda, že se týrání v běžné populaci nevyskytuje, to jen my ho kolikrát prostě nevidíme, náš pohled je jakoby průsvitný, protože jsme na některé projevy násilí zvyklí. Pamatujete – nevidím zlo, neslyším zlo? Dokud někdo nepřijde o život. A co se týká sebevražd, bude to asi pravda, že muži je dokáží častěji dovést do konce, zatímco u žen je to spíš volání o pomoc. A nadávky, facky a kopance skutečně používáme všichni, jsme-li zahnaní do kouta. Benzínem se ovšem běžně nepoléváme, to bude zřejmě jeden z těch ojedinělých případů vyšinutých osob, o kterých se pisatel zmiňuje, aby podložil svou argumentaci o neexistenci týrání. Dokážu si představit, že přesně takhle vznikají falešné mýty o ženách, které nenávidí muže.

Nic nevím o tom, že by feministky odmítaly rodinu jako základ státu a organizované společnosti vůbec. Všechny v mém okolí jsou vdané (tedy žijí v heterosexuálním svazku) a většina z nich má děti (tedy praktikují sex s muži). Podílejí se na natalitě i koupěschopnosti našeho národa. Z toho logicky vyplývá, že muži nemohou být jejich nepřáteli. Leda bychom zase sáhli k nějakému otřepanému klišé, že manžely feministek mohou být jedině „nedomrlí chudáčci, co vlastně vůbec nejsou chlapi“. Poznejte některé z nich, a pak teprve suďte.

Nelze se ztotožnit ani s tím, že feministky prosazují pro muže nevýhodné zákony. Ona povinnost vyživovat manželku po rozvodu je pastí, kterou si muži na sebe ušili sami – tím, že udržují svou ženu v ekonomické závislosti. A nepřesvědčí mě ani vysoké procento žen, které v USA vlastní majetek. Na základě bohatých zkušeností z naší občanské poradny vím dobře, o čem mluvím. Domácími pracemi a péčí o děti si zatím žádná ještě nevydělala. Není ničím vzácným, že žena ze svého platu, který je mimochodem často nižší než manželův, živí celou rodinu a udržuje veškerý chod domácnosti, zatímco muž svůj plat utrácí za volnočasové aktivity a koníčky. Je nasnadě, že ho pak žena otravuje s „absurdními finančními požadavky, které prakticky nemají hranice“. Naštěstí je těchto případů stále méně, neboť současný stav české společnosti a zejména ekonomiky nutí rodiny k soudržnosti a vzájemné podpoře. Zajímají-li vás čísla, tak v poslední době proběhla řada sofistikovaných průzkumů a v pražském Centru pro gender studies mají mnoho knih a brožurek plných grafů a tabulek. (Koho to nezajímá, může zaskočit ze zvědavosti, pracují tam hezké holky.)

Trochu absurdně zní prohlášení, že ženy se stávají svobodnými matkami, protože se hlásí k feminismu. Nevím, k čemu jsou dobrá čísla z Oklahoma City, když nevíme, jaké příčiny vedly k tomu, že tolik žen muselo vychovávat své děti samy a že to tak úplně nezvládly. Že by selhání mužů v otcovské roli? Píše se o tom dost. Ne nadarmo říkají feministky, že o děti se mají starat oba rodiče stejným dílem. Jako podobná pitomost mi připadá další autorův výrok, že feministky zásadně negují možnost lásky mezi mužem a ženou. Zní to, jakoby chtěly popřít veškerou literaturu a dějiny umění vůbec. Proč by se pak snažily do těchto odvětví lidské kreativity tolik vstoupit, místo aby je rovnou zlikvidovaly?

Ovšem na posednutí feministek sexem opravdu něco bude. Rozbory událostí kolem manželské postele a samotného pohlavního aktu jsou skutečně nosné téma. Pojímáno bývá především biologicky a antropologicky a na tom pronikání penisu do vagíny se už opravdu mnoho změnit nedá. Myslím, že díky feministickým výkladům se podařilo pojmenovat tabuizoné věci a tím se také od nich odpoutat. To se ovšem nedá říct o pornografické produkci, která omílá pořád jedno a totéž jako projev jakési nekonečné posedlosti. Nevím, zda je lesbismus důstojná forma sexu, připadá mi však ze všech sexuálních úchylek jako ta nejméně škodlivá. Nedomnívám se, že si feministky volí lesbické vztahy programově, zato si dokážu představit, že negativní zážitky a zklamání mohou některé ženy do takových vztahů vehnat. A nezapomínejme také malé procento vrozených homosexuálek, které jsou lesbami jaksi „přirozeně“. A zdali se slovo „lesba“ používá jako nadávka pro ženu, která se svým chováním nějak muži znelíbila? (Zřejmě v duchu poetiky Nechceš mě poslouchat, tak seš lesba!) Ano a používají ji i naštvané ženy jako alternativu ke „krávě“. Stejně jako muži se o svých slabších soukmenovcích vyjadřují jako o „buzerantech“ (Nechceš bejt drsnej chlap, tak seš buzerant!) Vždy máme tendenci svého protivníka nějak ponížit, přívlastky patřící do světa ostrakizovaných sociálních skupin se k tomu báječně hodí.

Velmi mě zaujala autorova myšlenka, že ženy se stávají feministkami kvůli popularitě. Nevšimla jsem si, že by po prohlášení „Jsem feministka“ začalo okolí obdivně pobrukovat a přiběhly davy novinářů. Spíše naopak. Stát si za svém znamená přijít o přátele, někdy o práci, někdy o svého nakladatele. Tlak a nepochopení ze strany společnosti je silný. Excesy typu „Gloria Steinem show“ nejsou nic překvapujícího. Vzpomínám si, že i u nás se něco podobného objevilo při prezentaci jakési knihy Barbory Nesvadbové, moderátorky již zaniklého feministického pořadu na TV Prima. Na reklamních panelech byla zvěčněna polonahá, v rohu krátký úryvek popisující autorčiny zážitky z deflorace. Ženy prostě samy feministické snažení nechápou a automaticky ho odmítají, aby ve světě mužů obstály. Nikdo přece nechce přiznat, že patří k „menšině“, k těm, kteří musí o svá práva bojovat. Je jednodušší spokojit se s lichotkami a občasnou přezíravostí. Tady musím dát za pravdu geniálnímu panu Zipfovi. Jeho teorie nejmenšího úsilí opravdu funguje!

Na to, proč se ženy dožívají o pár let vyššího věku, není co říct. Dlouhá staletí to tak nebylo, až s rozvojem dnešní hektické společnosti se poměr otočil. Stačí se však podívat, nač muži umírají. Jsou to vesměs civilizační choroby, tedy důsledky vlastního výtvoru. A výdaje ve zdravotnictví? Pánové, chce to více pravidelných kontrol u svého mužského lékaře, používat vkladné bobule, antikoncepční přípravky, stěry ze sliznice, podstoupit těhotenství a porod. Jak by vám hned stouply bodíky pro pojišťovny! Do výzkumu rakoviny prostaty se možná v USA dává méně peněz než na rakovinu prsů, ale kde jsou ty zástupy pacientů, kteří by si rádi nechali prohlížet své intimní partie, prostrkovat kovovými nástroji a uřezávat zasažené tkáně?

Jaká nás tedy čeká budoucnost? Která ze tří autorových utopií zvítězí? Obávám se, že žádná. Stěhování národů silně připomíná programové přesídlování podle nacistů a to už lidstvo – tedy včetně mužů – jednou odsoudilo. Mnohoženství se bude v konzervativním křesťanském světě skutečně těžko prosazovat, už proto, že tu v pokrytecké formě tolerované mužské promiskuity dávno existuje. A lesbický ráj? Však víme, jak to s ním nakonec v té Sexmisi dopadlo – holky se zbláznily do mužského obhroublého chování a fyzického koitu.