Interkom: Zahledět se do koberce

Zadívali jste se někdy do koberce? Ne NA koberec, abyste zhodnotili tloušťku, vzorek a to, jak bude ladit se závěsy a s nábytkem, ale DO koberce? Do koberce, který je různý z různého pohledu, snadno přehlédnutelný z výšky a neprozkoumatelný očima několik centimetrů nad podlahou; do koberce, jenž v sobě skrývá pestrou škálu barev a neomezené množství tvarů? (Koho ovšem napadl šedivý kancelářský koberec s jednotným vzorkem, ať odloží tuto recenzi a ke knize Cliva Barkera se ani nepřibližuje, imaginace obou nás autorů je pro něj škoda.) Pokud zní nepokrytecká a pravdivá odpověď ano, pak víte, že takový koberec ukrývá celý svět. Clive pak tuto skutečnost uchopil a proměnil ve skutek, v literární dílo.

Tak, jako vzor v koberci splývá a nemá pevně dané hranice svých vnitřních částí, stejně těžko rozeznatelná je linie mezi obsahem a formou (staro)nového Barkerova románu. Je skutečnost, že historii postav, jejich minulé osudy a zážitky, poznáváme v průběhu celého příběhu (a nikoliv po kingovsku komplexním celkem sahajícím až do sedmého kolena), způsobem vyprávění nebo jeho náplní? Je na místě ocenit nebo zatratit fakt, že na gradaci dílčích epizod příběhu čtenář není připraven, že v podstatě neslyší literární hudbu stupňující se až k nevydržení, aby nástup nadpozemsko-andělského monstra zahájil úder do bubnů a činelů a pak plynule přešel ve williamsovské finále, jak by se zcela určitě stalo při zfilmování této knihy? Je vinou autorovou nebo čtenářovou, že vytržen ze čtení vrátí-li se ke stránkám, uvědomuje si během prvních tří, čtyř odstavců, jak nenápadně text plyne – než jej ovšem ten líný tok pohltí a zalije až nad hlavu, nad koneček i toho nejneposlušnějšího vlasu?

Bylo by samozřejmě možné psát o příběhu samém, jen o událostech, ale nebyl by počet mrtvých a přeživších, počet Divotvůrců ze světa vetkaného do koberce zvaného Fuga a počet Kukaček ze světa „normálního“ jen výčtem různého počtu vláken? Tolik a tolik vláken červených – tolik a tolik příšer po barkerovsku velmi živě nepředstavitelných; tolik a tolik vláken žlutých – tolik a tolik zázraků a kouzel a průniků do světa „reality“; takové a takové jejich řazení – takové a takové osudy mladého páru, který se rozhodl pomoci Divotvůrcům ve válce za právo na život.

To všechno by bylo možné popsat, stejně jako spočítat, že na skoro osmisetstránkovém výborném překladu jsem napočítal chyb co prstů na rukou (ale levým malíčkem jsem se šťoural v nose a na pravém palci okusoval nehet, takže ty se vlastně neúčastnily), ale proč tak činit? Proč k Divům přistupovat jako ta nejobyčejnější Kukačka, která chce vědět proč a jak a pro jistotu je zakázat, jelikož není jasné, zda neodporují nějakému nesmyslnému paragrafu? Proč se zahledět do zázračné podšívky Obchodníkova saka a pod vidinou něčeho, co moc chci, ale co v ní stejně ve skutečnosti doopravdy není, se snažit vylíčit nevylíčitelné?

Bylo by to, jako snažit se popsat koberec. A vidíte – už jsme zase u něj. Tam, kde jsme začínali. Ostatně, i sám autor tvrdí, že: „Nic nikdy nezačíná. Neexistuje žádný první okamžik; žádné jedno slovo či místo, z nichž povstává ten či onen příběh.“ Proto je jedno, kde a kdy začneme a skončíme, navíc u koberce, který z každé strany a z každého úhlu vypadá jinak. A protože Barker tento příběh nenapsal, ale utkal, opusťme jeho svět právě v tuto chvíli, abychom se do něj mohli ponořit.