Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

První vůdce Maorů, zakladatel národa jménem Paikea, připlul na Nový Zéland z Havaje na hřbetě velké velryby. Paikea je pro Maory něčím jako vladyka Čech pro Čechy, ovšem s tím podstatným rozdílem, že je nedílnou součástí jejich kultury a náboženství (a ne výmyslem spisovatele) a jeho mužští prvorození potomci jsou maorskými vůdci nepřetržitě až do současnosti. Poslednímu následníkovi Porourangimu však jeho žena porodí dvojčata, chlapce a dívku, a při porodu zemře ona i její syn. Náčelník Koro však svou vnučku, kterou otec pojmenoval Paikea, není ochoten akceptovat. Žena nemůže vládnout.

       Moderní Maorové příliš nectí tradice, Porourangi se toulá po světě a nechce převzít své povinnosti a malá Paikea má před pubertou. Koro zakládá školu kmenových tradic a tomu nejlepšímu prvorozenému chlapci z jiných maorských rodin chce předat pomyslné žezlo. Paikea musí vybojovat svůj zápas s legendou a získat úctu svého dědečka.

       

       Film Pán velryb má dvě roviny – první reálnou a současnou s problémy maorské menšiny v západní civilizaci, rodinnými peripetiemi, generačními problémy a válkou pohlaví a druhou mystickou s promluvami Paikey a scénami s velrybami. Realita je přerušována komentářem Paikey, který směřuje a vysvětluje děj na plátně s trochu jiného úhlu pohledu a nakonec se obě roviny protnou a vypointují příběh o novém maorském prorokovi, který přinesl změnu do staletých tradic.

       Důležitou součástí snímku jsou původní obřady v maorštině, ovšem působí záměrně mírně ironicky. Když je provádí starý Koro, cítíme ze strany jeho diváků kromě vrozeného respektu také skepsi lidí moderní doby. A pokud je provádí děti v rámci normální nebo kmenové školy, je to milé a komické svou nedokonalostí. Obzvlášť zpívané promluvy jsou chvílemi hrozně vlezlé a někdy nepříjemné na uši (ovšem na jódlování nemají), ale má to svůj skrytý důvod, který v závěru slouží jako posílení mýtu – tedy učit se kvílet není taková ztráta času, jak by se mohlo zdát.

       Hlavním motorem příběhu jsou rodinné vztahy. Kdyby Porourangi byl poslušným prvorozeným, oženil by se na přání otce znovu a zplodil dalšího prvorozeného chlapce. Kdyby Koro nebyl tak tvrdohlavý, nikdy by Paikea nemusela tolik bojovat o své uznání a nebyla by dost dobrá pro své poslání. Kdyby její otec nejezdil po světě, nebyla by Paikea tak fixovaná na dědečka. Při různých problémech je ale u všech rodinných příslušníků, včetně babičky, strýčka Rawiriho a jeho ženy, cítit obrovská sounáležitost, která vytváří pevně semknutou komunitu, a když do toho započítáme i přátele a sousedy, máme zde klasické kmenové společenství, pyšné na svou minulost a kulturu. Zvlášť dobře je to vidět v závěru při scéně s umírajícími velrybami.

       Atmosféru dokreslují podmořské záběry na nádherné a majestátní velryby a také ty konstruované pro umírání vypadají jako živé… tedy umírající. Velkým kladem filmu jsou výborné herecké výkony ve všech rolích, ale nejlepší byla Keisha Castle-Hughes jako Paikea, v době natáčení třináctiletá, na které film staví. Byla za svou roli právem nominovaná jako nejmladší v historii na Oscara v hlavní ženské roli. Je napůl Maorka, její otec je Australan. Obávám se, že na fotografiích z nominačního večera už po roce ztratila hodně ze své dětské roztomilosti a je otázkou, jestli se jako dospělejší uchytí. Každopádně ji určitě uvidíme v dokončovaném třetím pokračování nových Star Wars v menší roli jako další královnu Naboo.

       Pro fanoušky SF je zajímavé, jak je mýtus Paikey v mnoha ohledech podobný Jezdcům písku ze série Duny. Markantní podobnost najdeme v pátém románu Kacíři Duny, kdy se objevuje mladá dívka Sheanna, schopná jezdit (bez pomůcek) na modifikovaných divokých písečných červech a samozřejmě znající tajný jazyk k jejich přivolání a ovládání.