Interkom: Liga výjimečných II. čili overkill

Alan Moore opět zručně smíchal slavné SF romány přelomu 19. a 20. století a vrhl nás tím vstříc mixu Války světů H. G. Wellse a marsovských dobrodružství Johna Cartera od E. R. Burroughse. Nápaditě skloubil Marťany obou zmíněných pánů a „rudá planeta“ tím dostala novou tvář. Prvních 24 stran „Ligy“ se odehrává právě v této destinaci, bere si to vizuálně nejlepší z obou románů (románových cyklů) a čtenáře strhává do zběsilé akce v perfektně dávkovaných bitevních sekvencí využívajících comicsový jazyk na maximum.

Wellsovi Marťané (carterovské už do konce knihy neuvidíme) přistávají na Zemi přesně podle scénáře předepsaného Válkou světů a dochází k jejich rychlému střetu s partičkou „literárních“ hrdinů nám dobře známých z minulého dílu. Mina, Nemo, Quatermain, Jekyll/Hyde a Neviditelný tak musí čelit obrněným trojnohým kráčejícím strojům, tepelným paprskům a černému dusivému kouři. Děj se zhruba přidržuje slavného Wellsova románu, ale upravuje si ho po svém a čtenář tak může sledovat, co se podle Moora mohlo ve skutečnosti odehrávat v jeho zákulisí.

Těžiště příběhu ale leží někde jinde. Liga se rozpadá. Její hrdinové hrají za své vlastní zájmy a mnohým se dějí opravdu ošklivé věci. Děj je lineární, příliš nepřekvapuje, pořádného závěru se také nedočkáme a vůbec vše ústí jaksi do ztracena. Moore příliš nevyužívá možností zajímavě zkomplikovat příběh, přihodit další románové hrdiny (jedinou, byť podstatnou, výjimkou je osazenstvo Ostrova doktora Moreau) a celkově rezignuje na lehce nadnesenou, melancholickou atmosféru románů století páry, která tak čišela z „jedničky“.

Zdá se, že jde o autorský záměr. Zlom mezi oběma „styly“ v tomto comicsbooku je příliš ostrý. A dávalo by to smysl. Alan Moore si nás už v minulém dílu stihl „předpřipravit“, podrobně nám představil hrdiny, abychom se s nimi mohli sžít, utvořit si na ně citové vazby a pak... s námi vydrbal. Scénář je záměrně brutální a představuje postavy v nehezkém světle a situacích. I nově vložené sexuální scény tu nehrají tradiční roli „uživatelsky přívětivého“ lákadla, ale jsou cíleně poněkud nechutné. Dochází tu k sociálně-psychologické pitvě členů ligy – ti jsou zde ukázáni jako obyčejní lidé nebo… monstra. Jekyll se dějem jen mihne a všechna pozornost je upřena na Hyda, který se stává velmi propracovanou postavou a čtenáři je umožněno detailně poznat jeho psychiku. Tou je Moore očividně fascinován a Hyde tak dostává největší množství prostoru a strhává většinu naší pozornosti ze svých kolegů na sebe. Ti tak mnohde přejímají jen podružnou roli statujících postaviček. Celý dojem završuje krutá vypočítavost britské tajné služby a množství detailů poukazujících na brutálnost viktoriánské éry (nepřipomíná vám to trochu Z pekla?). Alan Moore není zrovna dvakrát přívětivý autor a má svá osobní „nehezká“ témata – jeho fascinace Jackem Rozparovačem zde jistě mnohé napovídá.

Druhou možností je, že Moore „jen“ nezvládl celou zápletku, předčasně vyčerpal svou invenci a příliš se soustředil na monstrozity všeho druhu, až nedokázal ovládnout své dílo jako celek. Stejně rozporná je tu kresba, která se zjednodušuje, schematizuje a zbavuje ornamentální propracovanosti. Byl kreslíř (stejně jako Moore sám – neboť i toto je možné vysvětlení našeho problému) tlačen nedostatkem času a odflákl ji, nebo šlo o záměrné zhrubnutí?

Ať tak nebo tak. Pokud jste si zamilovali Ligu výjimečných I. pro jejího melancholického elegantního ducha starých dobrodružných románů, toto pokračování pro vás bude nutně zklamáním; protože z „jedničky“ v něm nezbylo skoro nic. Alespoň částečnou náplastí na fanouškovo zraněné srdce se tak může stát pouze k příběhu přiložený, cca padesát stran dlouhý, Almanach pro cestovatele. Ten, s vtipností a v duchu prvního dílu, byť v beletristické formě, zpracovává ve stylu imaginární příručky pro dobrodruhy obrovské množství fantastické literatury až zhruba do poloviny 20. století – od mýtu Cthulhu po Netvora z Černé laguny.

Pokud však jste „zatvrzelého srdce“ a přitahují vás pohledy do duše monster, libujete si, když vaše hrdiny pomalu natahují na skřipec psychické i fyzické destrukce, nebo se zajímáte o chování v mezních situacích, pak jste Alanovi lidé. Potom zažijete katarzi při sledování, jak rychle a účinně nám Moore prokázal křehkost lidství a snadnost špatných konců i tak výjimečných jedinců, jakými členové Ligy výjimečných bezesporu jsou (byli).

PS: Technická úroveň samotného booku, překladu i korektur je, jak je u těchto elitních BB artovských kousků již zvykem, takřka bezchybná. Ozvala se pouze stará bolest tohoto nakladatelství – oproti minulému dílu posunuté nápisy na hřbetu (navíc psané jiným typem písma), což poznáte, až si oba svazky vedle sebe postavíte v knihovničce. Snad se to samé, doufejme, nestane i Top 10 II.