Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

       Už dlouho se mechanici pokoušeli spojit páru s pohybem. Moc jim to nešlo, stroje byly těžké, slabé, žravé, poruchové. Přelom přinesl duben 1769, kdy James Watt získal svůj první patent na „novou metodu ke snížení spotřeby páry a paliva u ohňových strojů“ (spočívala hlavně v kondenzaci páry mimo prostor parního válce). Přestože úvodní pokus o realizaci dopadl katastrofálně (a zařízení dostalo miloučkou přezdívku Nemehlo), vynálezce se nevzdal a krok za krokem se prodíral kupředu; významný byl kupříkladu patent na planetové soukolí, které přímočarý vratný pohyb pístu převádělo v točivý. Úsilí končí v dubnu 1784, kdy Watt přihlašuje patent na tzv. přímovod, který umožňuje chod dvojčinného parostroje (rovněž Wattova vynálezu). Teprve potom začínají Wattovy stroje vydělávat – a tedy strojit cestu průmyslové revoluci.

       Už od Aristotela se tvrdilo, že někteří živočichové (zejména typu havěti) můžou vznikat samoplozením, tedy nikoli „z maminky“, ale ze sajrajtu. Dokonce existoval jeden vědecký recept na život: Vezmi špinavou košili, zabal do ní drobky chleba se sýrem a dej do tepla. Za pár týdnů v ní máš minizoo, v níž roli slonů hrají myši...

       Samozřejmě se našli tací, kterým se to nelíbilo, ale dlouho marně volali na poušti.

       Louis Pasteur, tehdy ještě pořád chemik, tři roky pilně experimentoval a na duben 1854 ohlásil veřejnou přednášku na Sorbonně. Před početným publikem (mj. otcem a synem Dumasovými či George Sandovou) ideu samoplození umlátil nezvratnými důkazy.

       „Vědě dnes není známa žádná okolnost, za níž by na svět přicházely mikroorganismy nemající rodiče podobného sobě: Ti, kdo tvrdí, že mikroorganismy vznikají z neživé hmoty, jsou obětí přeludu, obětí pokusů špatně prováděných, jsou v zajetí omylů, které nedovedli postřehnout nebo kterým se nedovedli vyhnout. – Ale nauka o samovolném vzniku života kolem nás z neživé hmoty kolem nás se nikdy už nevzkřísí ze smrtelné rány, kterou jí zasadily tyto prosté, jednoduché pokusy,“

       Opravdu nikdy? Ještě v polovině 20. věku se někteří lysenkovští takybiologové v Sovětském svazu pokoušeli vypěstovat život ze špíny za nehty.

       Koncem 19. století už chirurgové ovládli narkózu i antisepsi a troufali si operovat pakticky všechno – s jedinou výjimkou. Jakmile otevřeli hrudník, vystavili pacienta smrtelnému nebezpečí. Proč? Představme si známý „harmonikový“ měch na rozdmýchávání ohně v krbu, ale dvojvrstvý, přičemž obě samostatné vrstvy kůže k sobě lnou, když je mezi nimi podtlak. Jakmile vrchní vrstvu prořízneme, vnikne mezi ně vzduch. Když pak náš míšek roztahujeme, jeho vnitřní vrstva už pohyb nesleduje, vzduch se nenasává. Při dýchání je hrudní koš vnější vrstvou, plíce vnitřní, a pokud ty se „odfouknou“, jejich majitel se může udusit. To byla docela otrava, poněvadž na srdce se stonalo odjakživa a jednou z nejčastějších nemocí vůbec byla tehdy plicní tuberkulóza...

       Proto vzbudilo velkou senzaci, když mladý chirurg Ferdinand Sauerbruch v dubnu 1904 představil zařízení, které odfouknutí plic zabraňuje. Jeho vtip spočívá v tom, že hlava pacienta dýchá pod normální tlakem, zatímco operace běží v podtlakové komoře. Zrodila se hrudní chirurgie.

       Krátce po objevu umělé radioaktivity (vyvolané ozařováním hliníku částicemi alfa) dostal Enrico Fermi vynikající nápad použít k ozařování neutrony. A nestačil se divit. Tyto neutrální (proto do jádra skvěle pronikající částice) řadu prvků silně aktivovaly. Když to Fermi v dubnu 1934 zveřejnil, začaly světové laboratoře ozařovat neutrony všechno, co jim přišlo pod ruku. U uranu se přitom ukázaly jisté anomálie, které vedly k objevu jaderného štěpení. Víc dodávat netřeba.

       Říšského sněmu v květnu 1654 v Regensburgu se Otto Guericke účastnil jako starosta Magdeburku. Doufal, že se tady konečně setká s císařem Ferdinandem III., aby ho požádal o navrácení v třicetileté válce ztracených privilegií pro své město. Ve snaze upoutat pozornost předvádí na sněmu čtyři podivuhodné fyzikální experimenty, například implozi nádoby, ze které vyčerpal vzduch. Zatímco demonstrace první vývěvy sklidila nesporný úspěch, politická mise jejího vynálezce skončila totálním fiaskem. Zklamaný Guericke se pak vzdal politiky a ku štěstí fyziky začal soustavně studovat vakuum.

       „Táži se vás, madame, co Pán Bůh stvořil nejkrásnějšího?“, ptá se obmyslně malíř Samuel Morse ve Washingtonu své modelky v 64 km vzdáleném Baltimore, když v květnu 1844 otevírá první telegrafní linku na světě. Nepřímo se o ni zasloužil také fyzik Joseph Henry, který Morsea nezištně seznámil se svým nejnovějším vynálezem – elektrickým relé. Morseova telegrafie není sice tak docela původní, zato je velmi praktická. A protože dorozumívání na dálku je potřeba jako sůl, světový éter se brzy zaplní tečkami a čárkami.

       „Stříbro z hlíny“ levnější? Chemik Robert Bunsen napřed vynalezl nový typ galvanického článku a ten pak – v květnu 1854 – použil k elektrolytickému vyloučení hliníku. Nicméně pro výrobu ve velkém jsou „baterky“ příliš slabé... Doba dozraje po vynálezu generátorů elektřiny za tři desítky roků, a to zásluhou hned tří nezávislých vynálezců, z nichž Paul Héroult (zemřel v květnu 1914) trefil hřebík nejlíp: jeho postup se používá dodnes.

       Elektrotechnik Christian Hülsmeyer předvádí v květnu 1904 na jednom z mostů v Kolíně nad Rýnem svůj „telemobiloskop“. Ten uměl detekovat radiové vlny odražené od kovových předmětů, takže kdykoli se do jeho „zorného pole“ dostala loď, zazvonil zvonec. Nicméně to byl konec – přístroj se sice všem líbil, ale nikdo nechtěl financovat jeho výrobu... Doba pro radar dozrála až o třicet let později s rozvojem (vojenského) letectví.

       Mnichovští lékaři v květnu 1979 oznámili, že ledvinové kameny (na rozdíl od tkání nepružné, tudíž křehké) mohou být rozdrceny rázovými vlnami generovanými speciálními přístroji a zaměřovanými rentgenem. Četné pokusy na psech pak v následujícím roce vyústily v úspěšné zkoušky na lidech. Tak přišla na svět metoda litotripse (řecky strouhání kamenů). Tato metoda je významnou alternativou přece jen drastičtějšího operativního řešení.

       Když byl během 1992 rozpuštěn zpolitizovaný sbor československých akademiků, Česko jako jedna ze dvou zemí v Evropě (s Albánií) neměla žádnou vědeckou akademii (ve smyslu sboru učenců, systém výzkumných ústavů přetrval jako Akademie věd). Když stát nejevil zájem, z iniciativy především chemiků Otto Wichterla a Rudolfa Zahradníka a filosofa Ladislava Hejdánka vzniklo v květnu 1994 občanské sdružení s názven Učená společnost ČR. Jejím hlavním cílem bylo a je „podněcovat svobodné pěstování vědy, budit touhu po poznání a radost z něho, šířit vědecké poznatky ve veřejnosti, podporovat zvyšování úrovně vzdělanosti i tvůrčího, racionálního a lidsky odpovědného klimatu v České republice“.

       Od státu Společnost nedostává ani korunu, žije z příspěvků členů.