Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

Dodnes mám v paměti pasáž z rozhovoru se spisovatelem Harlanem Ellisonem, který pronesl na adresu hollywoodských trháků se SF tématikou něco o „sračkách Rolanda Emmericha“. Názorů bouřliváka Harlana si vážím, nikdo neumí psát jako on, ale to mě nemohlo odradit od zhlédnutí v podstatě autorského Emmerichova projektu Den poté (námět, scénář, režie i produkce). Tématika globálních změn počasí je velice aktuální a člověk by se měl připravit na to, co ho za pár desítek let nebo i dřív může potkat. Film Den poté ani nepotřeboval zvláštní reklamní kampaň, protože průvodní jevy globálních změn počasí jsme všichni zažili na vlastní kůži před pár lety při záplavách, Američané zase dobře znají jev El Niňo, který velice úzce souvisí s tématem filmu. Při tomto jevu dochází k otočení jednoho tichomořského proudu do protisměru, což na jedné straně přináší záplavy do suchých oblastí a sucho tam, kde čekají na déšť. Ve filmu se tyto změny nastartují táním ledovců, resp. odlomením jednoho obrovského kusu, který ochladí Atlantik a přeruší cirkulaci mořských proudů. Následnou nerovnováhu počasí hravě vyrovná, ovšem průvodní jevy vyrovnávání nejsou žádné maličkosti – ale to si užijte až ve filmu.

       Druhou rovinou filmu, tou lidskou, jsou osudy rodiny Hallových – paleoklimatologa Jacka, lékařky Lucy a jejich postpubertálního syna Sama – a dalších postav. Užijeme si otcovské výčitky, Hippokratovu přísahu, policajtskou vševědoucnost, politickou krátkozrakost, mladou lásku a kdo ví, co ještě. Po delší době se v jedné z hlavních rolí objeví Dennis Quaid, jehož herecký rejstřík se obohatil výrazem „zasmušile odhodlaný“ a spoustou vrásek, které mu ovšem nezabránily občas nahodit svůj pověstný vyjevený výraz s pokleslou dolní čelistí a pootevřenou pusou, ale jako odhodlaný otec je docela přesný. Mladý Jake Gyllenhaal, bratr fenomenální Maggie Gyllenhaal (Sekretářka) a přítel Kirsten Dunst (Spiderman) jako druhá hlavní postava Sam Hall předvedl několik náročnějších akčních scén a nádhernou pubertální nesmělost, která dovoluje člověku spíš umřít, než by odhalil své city. Objekt jeho touhy Lauru (mladičká Emmy Rossum) vybrali v castingu podle mě nepříliš vhodně – ne že by to nebyla velice krásná, štíhlá černovláska s velkýma očima a dokonalým obličejem, ale vedle Gyllenhalla vypadá jako jeho dvojče. Postavička bezdomovce, v podstatě nejlépe připraveného člena skupiny přeživších, se docela povedla, ovšem chlapečka s nádorem na mozku si vážně mohli odpustit. Slibná postava zavilého viceprezidenta USA měla bohužel natolik předvídatelný vývoj, že už nebyla zábavná. Ostatní postavy se jmény vynechám (za zmínku stojí jen Ian Holm a jeho dvanáctiletá skotská), ale zajímavé bylo, jak bezejmenné milióny Roland Emmerich jednoduše a čistě vymazal z povrchu země – vynechal krvavé detaily konkrétních smrtí a davy nechal zemřít z takové výšky, jako když ze dvou metrů močíte do mraveniště. Mohlo to být neuvěřitelné peklo, ale takhle dostal rating 13, aby mu to teenageři zaplatili.

       Od začátku do konce jsou ovšem nejdůležitější triky. Co jiného byste taky mohli očekávat. Krupobití, tornáda, sněhové bouře, přílivové vlny – to všechno jsme už viděli tolikrát, že nás to nemohlo pobavit. Ovšem jednu zajímavou novinku Emmerich představil – rychle postupující mráz, tak rychlý, že zmrznete před prvním nádechem, ovšem tak pomalý, že mu stihnete utéct. Já vím, nějak to nedává smysl, ale je to velice efektní, když se to dobře použije. Jak reálné to ve skutečnosti může být, o tom raděj ani nebudu přemýšlet.

       Jako velké plus tomuto filmu musím přiznat, že tentokrát si – třeba jako ve filmu Jádro – nehráli na všemocné spasitele, kteří všechno zvládnou, jen když dostanou šanci, ale spustili lavinu událostí, ve které se všichni máchali jak hovno pod splavem a jediné, co dokázali a mohli dokázat, bylo zachránit si holé životy. Západní civilizace, reprezentovaná USA, dostala lekci a snad přežila. A pokud se na tento film vydáte, možná (to) taky přežijete.