Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

Včera se ke mně dostala smutná zpráva – odešla Barbara Ježková. Pamatují si na ni jenom pražští fanové starší generace, ale kdo se s ní setkal, určitě na ni nezapomněl i přes ta dlouhá léta, která uplynula od doby, kdy se objevovala na schůzkách pražského klubu Desítka a na některých fandomových akcích. Absolvovala střední knihovnickou školu a dlouhá léta pracovala v Pražské výstřižkové službě, to bylo v době, kdy se ještě pracovalo s nůžkami a xeroxem.

       Večerně vystudovala Konzervatoř J. Ježka (1989) a měla to štěstí, že byla ve třídě Jiřího Suchého. Psala poezii, především písňové texty, v roce 1988 dokonce vyhrála v soutěži Písnička pro všední den. Několik jejích písňových textů vyšlo na cédéčkách Petra Spáleného a Ireny Budweiserové. Psala do fanzinů a její nejznámější povídkou je Stručný úvod do teorie čudu. Pracovala jako redaktorka a vystřídala řadu míst, ale její zdraví se postupně zhoršovalo. Přesto ještě v roce 2002 vyšla v Mobě její detektivka Pes a boží mlýny.

       Přes svá zdravotní postižení dokázala mít dobrou náladu a v osmdesátých letech patřila do nepočetné dívčí skupiny pražského fandomu. I když těžiště jejích zájmů bylo v poezii a obecné literatuře, SF považovala za životní názor, nikoliv za literární žánr, a stále s námi udržovala alespoň občasné kontakty. V prosinci by se dožila šestapadesáti let.

        

       Báru jsem neviděl dlouhá léta, ale svého času jsem ji znal dobře a vždycky ji rád viděl. Těžko říct, co jsme měli společného – nejvíc snad přesvědčení, že je možné psát takovou „malou českou sci-fi“, a tím se nějak vymezit proti blížící se děsivé vlně sci-fi narvané Hvězdnými Impérii apod. Samozřejmě jsme se mýlili, ale stejně mě víc než všechna ta Velká SF dodnes bere třeba právě Bářina kvantová teorie čudu, která (pokud si dobře pamatuju) vědecky vysvětlovala, kam vlastně mizejí všechny ty ztracené propisky. Teď tedy přeskočila do nějakého záhadného kvantového stavu i sama Bára. Ať je jí tam dobře, pokud možno líp než tady, protože to neměla v životě vůbec lehké.

       Naposled jsem s Bárou mluvil, když podobně jako jiní scifisté chtěla být milionářem. Počítala se mnou jako s přítelem po telefonu. Těžko přetěžko jsem jí vysvětloval, že ta hlava, kterou si pamatuje, již dávno nesedí na mém krku... Naštěstí, pro nás oba, mé pomoci nebylo třeba. Sbohem, Báro, už jsi v čudu, jaké to tam je?