Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

Když jednou Napoleon nedosáhl v knihovně pro jakousi příručku, řekl mu službu konající generál: Dovolte, sire, já vám to podám, jsem větší. Na to mu císař odpověděl: Nikoli, pouze vyšší.

Nevím proč, ale tohle mi vytanulo na mysli, když Vašek Pravda považoval za nutné protestovat proti sloganu na reklamním banneru tvrdícím, že Parcon je největší československý con. :-)

       

       O knize hovořili jako o mezižánrové, určené nejen čtenářům SF. Pokud někdo neví nic o moderní SF a udělá mu radost nalezení motivu nesmrtelnosti známého z Věci Makropulos, tak je to kniha právě pro něho, takoví čtenáři však nekupují v SF edici SF nakladatelství knihu v typické SF úpravě, obálce a paperbacku.

       Moc jsem se nezdržel a hurá do Ruzyně, kde jsme měli naplánovanou oslavu státnic našeho policejního sboru. Magisterské zkoušky složily Eva a Jana, jak dopadla Iva, jsem se zapomněl zeptat :-(

       Děvčata nakoupila pestrou směs lahůdek, Andrea přinesla meloun, Jana třešně, Bí velké balení buřtů, Eva víno a všichni spoustu produktů Opavie. Pak ještě dorazili Honza Vaněk jr., Jana Šturmová a Filip Gotfrid. Nijak jsme se nešetřili a když jsme dorazili směs třešní, vína a sušenek, opékali jsme si buřtíky a k tomu si dali pár polárkových dortů. Kupodivu ráno bylo jedno z těch mých lepších.

       Působivá magie vysoko šlehajících plamenů způsobila, že jsme do jedenácti hodin seděli u ohně, děvčata dávno zapomněla, že přišla v bílých blůzkách, a jen Filip, který nechtěl být ráno v obchodě cítit dýmem, uskakoval před kouřem, když se vítr obrátil.

       Když nás v 19.00 vyhnali, zavedl nás (tedy ještě Milenu, Stasa, Pavla Kauckého s přítelkyní, Ondřeje Jireše a Jana Patrika Krásného) Mirek Žamboch do vinárny Houpací kůň v Křemencově ulici, vřele doporučuji. I já se nechal na půl hodiny přemluvit, odešel jsem sice jako první, ale až v 21.00. Patrik mě přesvědčoval, že bych neměl psát jen o tom, co se schumelí v Krakatitu a okolí, ale i něco, co jde do hloubky a do živého. Nevím ale, zda na to mám chuť, od jisté doby se snažím vyhýbat stresu, na konfliktní maily odpovídám až po dvou dnech s přihlédnutím k tomu, zda mi to stále ještě připadá podstatné, internetových diskusí se nezúčastňuji a snažím se je ani nečíst :-). Opravdu nevím, proč si zvyšovat tlak komunikací s nevzdělanými, nezdvořilými či idioty, samozřejmě i to může být někdy přínosné a lze dojít k zajímavým závěrům, ale bývá to většinou příliš draze zaplacené poznání.

       Pak jsme se vypravili do Žita (cestou jsme ještě přibrali Honzu Kovanice) na veselé historky ze života knihkupeckého, které nám líčili Wojta Běhounek a Filip Gotfrid, ten zde oslavil i třicátiny. Protože většina přítomných někdy prodávala (nebo vydávala) knihy, protáhla se přednáška až do devíti. Řešili jsme záhadu, proč se neprodává Zběsilost Wilbura Smithe, když ostatní jeho věci tak pěkně jdou (podle mě by záhadou měla být spíše druhá část věty... :-), dověděli jsme se, co se krade v Krakatitu nejčastěji (štafle) a kolik procent obratu si odnesou zloději (10, ale to se mi teď zdá nějak moc, možná šlo o rabat).

       Jarda se zajímal, co se přihodilo ve fandomu a SF od jeho poslední návštěvy, ale opravdu jsem si nevzpomněl na nic zajímavého, nebo co by nenašel v Interkomu.

       Když jsem pak mluvil s Janou Rečkovou, nemohla uvěřit, že byly časy, kdy proti mně byl JOjr sice vysoký, ale střízlík.

       Franta Novotný nám (a Jolaně zvláště:-) vysvětlil omyly, jichž se Miéville dopustil v románu Jizva, prohřešky se týkaly hlavně lodní mechaniky (mně spíš vadí, jak je to tlusté :-)

       Egonovi jsem slíbil opětovně kontaktovat Marcela Grüna ohledně Miniconu v Planetáriu (píši to sem hlavně proto, abych nezapomněl :-)

       Když jsme se rozloučili s Klímovými, dámy se věnovaly prohlídce zahrady a pánové kritice překladu.

       Já s Michaelou jsme se pak ještě pod záminkou nějakých softwarových inovací šestajovického počítače jeli podívat na stádečko, pardon smečku, chrtíků a tamní třešně. Byly výborné a bylo jich dost, i když jsme se trochu museli natahovat, protože nás už v pátek předešla rodina Čermákova. :-)

       Při cestě do Šestajovic jsme si užili vymožeností moderní doby, když se Helena pokoušela přemluvit imobilizér moderního japonského vozu, že jsme opravdu ti praví, kteří smí nastartovat a odjet. Některé postupy mi připadly docela povědomé: Vystoupíme a pak jakoby nic nastoupíme a třeba se to zlepší.

       Připili jsme na zdraví Mileně, která si na cyklistické stezce pořídila sádrovou ozdobu paže po střetu s nějakým obzvlášť pitomým řidičem (hájil se tím, že jej kolo překvapilo).

       Rozesmál mě útržek zaslechnutého rozhovoru: ...a pak mi náměstek ještě řekl..., ale to si nechám pro sebe. Možná to pustil právě proto, abych to šířil dál...

       Jarda mi přiblížil myšlenku SF výstavy, která by mohla několik let putovat po českých ambasádách a kulturních zařízeních po celém světě. Stačí ji jen vytvořit, o zbytek se postará on. Možná, že teď když se fandom zmohl alespoň na podporu našich nominací na Euroconu, mohl by v podobném směru vyvinout ještě trochu aktivity.

       S Jolanou a Richardem jsme se domluvili na další návštěvě Teodora Rotrekla, teď mu to ještě musím říci...

       J. W. P. mi přátelsky vytkl, že jsme ještě neotiskli žádnou recenzi na jeho poslední knihu, marně jsem se hájil, že když dnes vycházejí Povídky malostranské či Babička, že se také nerecenzují, že si užívá radostí i strastí žijícího klasika :-) Nicméně je pravda, že část Totální ztráty rozměru vychází poprvé (doufejme, ale že ne naposled :-) a tak snad již v tomto IK najdete recenzi Toma Němce.

       Před sedmou se zastavil i Jaroslav Olša jr. a nechtělo se mu, když nás pak vyháněli, ven, jemu zhýčkanému tropy byla venku zima :-), já naopak málem vedrem zahynul cestou do dalekých Kobylis pro povídky Petra a Inky Hanušových.

       A ještě čtenářská minisoutěž: najděte fotografii Filipa Gotfrida (nápověda: strana XIII barevné přílohy).