Interkom: Když dva dělají totéž, není to totéž (část I.)

Koncem loňského roku vyšly v českém překladu dvě knihy, které přímo či nepřímo navazují na světoznámé, dalo by se říci kultovní fantasy cykly, První stín Amberu Johna Gregoryho Betancourta a Poslední pán Prstenu Kirila Jeskova. Jejich rozdílné přijetí mezi fanouškovskou obcí je pak jednoznačným důkazem tvrzení, že kvalita textu nemá se samotnou reakcí čtenářů a oblibou knihy co dělat.

Ve dvou částech se v tomto článku pokusím vysvětlit, proč Jeskovovu knihu považuji za pozoruhodný a v mnoha směrech kvalitní příspěvek k tématu „dílo J. R. R. Tolkiena“, a naopak proč Betancourtův pokus mi připadá spíše jako přebujelé zhmotnění snu průměrně nadaného terciána na téma: Slohová práce: Můj nejoblíbenější autor (Honza Vaněk mi odpustí, pokud jsem při debatě s ním na Dinoconu použil místo terciána sextána, ze zkušenosti pedagoga mohu říct, že výsledná podoba textu je v obou případech na podobné úrovni).

První stín Amberu je úvodní část plánované série amerického vydavatele a autora fantastiky Johna Gregoryho Betancourta, souhrnně nazvané „Nová amberská trilogie“. Její děj je umístěn do světa vytvořeného před skoro pětatřiceti lety Rogerem Zelaznym. Jedná se o jakési „předkračování“ (vzhledem k délce textu se zdráhám napsat „prolog“), které líčí vznik amberského Vzoru. Vypravěčem je budoucí král Oberon a kniha prý vychází z předsmrtných poznámek samotného Zelaznyho. Nevím, nakolik je to pravda, ale vzhledem k úrovni knihy je třeba rovnou říci: Škoda, že Zelazny zemřel. Škoda, že se k těmto poznámkám (pokud existují) dostal zrovna někdo takový, jako je Betancourt. Škoda, že u vydavatele převládla touha vydělat peníze nad soudností. Protože si s naprostou jistotou troufám tvrdit: to, že Nová amberská trilogie vychází, je zločin jak proti Amberu, tak proti Zelaznymu.

John Gregory Betancourt, nepříliš známý autor románů ze světa RPG her (měl u nich zůstat, na ně jeho spisovatelské kvality stačí; vím, o čem mluvím, dělal jsem korektury na Diablo, Warcraft i Warhammer), si totiž s větším úspěchem neporadil ani s jednou odpovědí na základní otázky, které charakterizují kvalitní knihu: JAK vyprávět, CO vyprávět a PROČ vyprávět.

S trochou nadsázky lze totiž říci, že vše, co je na knize dobré, spáchal už v sedmdesátých letech Roger Zelazny. Mám na mysli především kulisy (propletený svět barvami hýřících Stínů plný neskutečných tvorů i věcí), rekvizity (Trumfy, Logrus), hlavní postavy (rozvětvená a intrikující rodina, která se musí tváří v tvář nebezpečí stmelit) a v neposlední řadě až zběsilé tempo vyprávění, v němž se dějové zvraty střídají jako figurky na orloji.

Když pak postoupíme do nitra Betancourtovy knihy ještě hlouběji, zjistíme, že Zelaznymu se až nepříjemně podobá i základní fabule Prvního stínu – konkrétně prvnímu dílu klasické pentalogie, Devíti princům Amberu (hlavní hrdina – Corwin u Zelaznyho, Oberon u Betancourta – neví, kdo je ani k čemu slouží Trumfy – to je mu odhaleno při rozhovoru se sestrou – je napaden neznámými, lidem nepodobnými bytostmi a společně s bratrem–otcem prchá, stále pronásledován, napříč Stíny k rodině).

Což o to, čtenář by se s takovým epigonstvím byl schopen smířit, protože nostalgie je zapeklitá věc. Jenže: každé slovo, každá metafora u Betancourta vypadá vedle Zelaznyho jako potřetí vylouhovaný pytlík čaje. Místo Zelaznyho vtipných a neotřelých obratů nacházíme jen těžkopádná klišé typu: Cítil jsem, jak mne proti mé vůli přitahuje jako plamen můru; str. 167 (těch můr jsem v textu mimochodem napočítal víc, patrně oblíbený autorův obrat); …podivné tvary a sestavy se vznášely jako sněhové vločky; str. 167; …já si byl jist, že vnímá každé moje slovo, jako žíznící na poušti chytá každou kapku vody; str. 183; „Takový je život,“ pronesl filozoficky. „Existují pouze ovce a vlci. Já nikdy nechtěl být ovce.“; str. 253.

Naprostá absence slovního humoru je možná tím nejhorším, co mohlo Betancourta potkat, protože Corwinovy hlášky (neboli wisecracky, ať použiji odborný termín) už samy o sobě celý text mírně shazovaly, a tak ho paradoxně posouvaly nad obvyklý standard hrdinské fantasy. (O tom, že celá forma vyprávění je u Zelaznyho postavena na paralele s Chandlerovými detektivkami psanými ve stylu „drsné školy“, případně, mám-li jít ještě dále, se samotnou Hemingwayovou teorií desetiny ledovce, a že Corwin je charakterem velice blízký Chandlerovu detektivovi Philipu Marlowovi, už se raději ani nezmiňuji, to už bych chtěl po Betancourtovi moc.) V Prvním stínu Amberu se o smyslu pro humor pouze mluví, a to i ve chvíli, když v textu není k zasmání naprosto nic: „…Locke není přítel?“ „Jenom když se mu to hodí… I když... včera u večeře mi řekl épodej mi víno…`“ „Vidím, že tady budou problémy.“ „Opravdu?“ Vypadal překvapeně. „Jaké?“ „Když jsi mu musel podat víno, znamená to, že na stole není dost láhví!“ Nadšeně na mě zíral. „Vidíš? Přesně tohle jsem myslel… a proto tě mám rád. Nikdy jiný z rodiny nemá smysl pro humor…“; str. 131; „Takže,“ pravil filozoficky, „musím se uchýlit k mému náhradnímu plánu.“ „A to je co?“ zeptal jsem se. „Schovat se, dokud nebezpečí nepomine.“ Zasmál jsem se a on se také slabě pousmál. Alespoň měl ještě stále trochu smysl pro humor; str. 294.

Betancourt se tak v zoufalé snaze přiblížit se Zelazného nadhledu a vypravěčské bravuře uchyluje k mnoha plevelným slovním obratům, které nejenže jsou zcela zbytečné, ale ještě navíc vzbuzují ve čtenáři pocit trapnosti. Třásl jsem se hrůzou, ale nebyl jsem schopen si vybavit, co mě tak vyděsilo. Nějaký sen – nebo spíš noční můra – musel to být určitě pěkný nervák; str. 18; Když za sebou zavřel dveře, uvědomil jsem si, že staré panty lehce vržou. Alespoň sem nikdo nevejde nepozorovaně, pomyslel jsem si. Vojáci už v sobě mají takový instinkt; str. 103-104; „Mohl jsi mít snadnou smrt,“ zavrčel. Pak se na mne vrhnul. Vrazil jsem do psacího stolku. Ten by se mohl hodit, pomyslel jsem si…; str. 111.

Ne, že by byla Betancourtova kniha prosta humoru úplně, to ne… jen je to humor jaksi bezděčný a nechtěný. Kromě mnoha logických pochybení především v dialozích (tady by stál za analýzu hlavně rozhovor mezi Oberonem a Fredou na stranách 46 – 86, protože to je jeden nesmyslný myšlenkový veletoč vedle druhého; těsně v závěsu za ním pak je Oberonova metoda jak odhalit, kdo z rodiny je vlastně ten dlouho hledaný zrádce, jež by se dala stručně nazvat „komu jsem to ještě nevyžvanil, honem rychle za ním…“, na stranách 258 – 283) vidím jako nejsměšnější (a nejsmutnější) prvek snahu vyrovnat se Zelaznymu v psychologické propracovanosti postav. To, na čem byla postavena především první pentalogie, totiž precizní rozestavení figur po šachovnici děje, na níž je motivické jednání všech vystupujících osob neustále rafinovaně zamlžováno a odhaluje se jenom postupně a po krocích a kdy v podstatě až do konce není jasné, „kdo je vrah“, je tady degenerováno na nesmyslné roztřiďování podle hesla „mám tě rád, nemám tě rád“. Myslím, že by stálo za to spočítat, kolikrát tuto formulku ve vyprávění Betancourt použil. Číslo patnáct ve výsledku je podle mě značně střízlivý odhad. Měl jsem pocit, že je v mé společnosti rád. Možná proto, že je osamělý; str. 123; …zjistil jsem, že Locka nemám rád; str. 137.

Všichni členové rodiny jsou si pak podobní jako vejce vejci (hlavní přeci je, že jich je tolik jako u Zelaznyho, že…), a pokud si v klasické amberské sérii jednotlivé sourozence v podstatě nešlo splést, tady všichni až na výjimky splývají v nedefinovatelnou a neroztříditelnou masu. O to smutnější pak je, že ony výjimky jsou povahově v podstatě přesné kopie postav z první pentalogie (Locke – Erik; Freda – Fiona; Davin – Julian; Aber – Random). Navíc to, co zpočátku vypadá jako nesmiřitelný a klíčový konflikt celého románu (spor o následnictví Locke – Oberon), se nakonec rozplývá do ztracena v laciné „umírací“ scéně jako z šestákového rodokapsu (ještě k tomu fabulačně připomínající Erikovu smrt u Zelaznyho): …poklekl jsem vedle jeho lůžka. Měl zavázanou hlavu, ale krev už prosakovala skrz obvazy. „Locku,“ řekl jsem. „To jsem já.“ Víčka mu zacukala a oči se otevřely. Pomalu ke mně otočil hlavu, i když bylo jasně vidět, jak při tom trpí bolestí. „Jaké máš zprávy?“ zasípal. „Vyhráli jsme,“ řekl jsem. „Alespoň pro dnešek jsme vyhráli.“ Slabě se usmál a zemřel; str. 309.

Všechny postavy mimo to procházejí naprosto nepochopitelnými charakterovými zvraty, které z nich činí neukotvené bárky zmítané nevyzpytatelnou vichřicí Betancourtova pubertálního přebujelého spisovatelského sebevědomí (nebo že by bezradnosti?): například Locke: z nenávisti k Oberonovi v takřka idylické přátelství a důvěru v závěru, nebo Dworkin: chladnokrevný manipulátor změněný při prvních problémech v roztřeseného alkoholika.

A nejhůř je na tom samotný Oberon. Podle toho, jak se chová a co dělá, to totiž místy vypadá, jako by měl inteligenci na hranici imbecility. Vnitřní promluvy jako: Zaváhal jsem a pohlédl mu do tváře. Hledal jsem tam něco… a ani nevím co. Možná pravdu. Nebo možná stopy po tom, že mu na mně stále záleží...; str. 25 nebo To nebylo fér! Celé dětství jsem toužil po otci, bratrech a sestrách, které měli všichni ostatní. Teď se ukázalo, že jsem měl celou dobu otce, bratry i sestry… akorát že jsem to nevěděl! Ukradli mi rodinu, kterou jsem mohl mít. Proč přede mnou matka skrývala pravdu? Proč jsem musel být celé dětství osamělý a sám?; str. 98 patří spíš do cimrmanologie než do pokračování Zelaznyho majstrštyku.

Z mnoha citátů svědčících o naprosté ztrátě soudnosti všech zúčastněných dědiců práv Amberu uvedu ještě dva: Rozhodl jsem se, že použiji svůj šarm k tomu, abych z ní (z Fredy, tedy vlastní sestry, která je Oberonovi jako všechny Dworkinovy děti nesmírně podobná) někde o samotě vytáhl potřebné informace, než se strýc objeví. Nakonec jsem byl hezčí než většina mužů, a u žen jsem míval dost slušný úspěch. Možná by mi mohla pomoci i nějaká romance…; str. 91; „Kolik mužů máte pod svým velením?“ zeptal jsem se Davina a doufal, že ho můj zájem potěší. Možná by také mohl ztratit slůvko u Locka, abych se jevil v trochu lepších barvách; str. 194, šedesát sedm stran poté, co Oberon prohlásil: Ačkoli si nerad dělám o lidech rychlý úsudek (udělal si ho mimochodem skoro o všech postavách, které v románu potkal), zjistil jsem, že Locka nemám rád. Dokonce jsem ho asi nenáviděl. On dal mému nepříteli tvář… a byla to lidská tvář; str. 137.

Příběh samotný, tedy to, CO chce Betancourt vyprávět, dopadá trochu lépe. Kdyby nebyl tak zoufale podobný Zelaznymu (což je obecně u této knihy to největší neštěstí, protože celá je psána tak, „aby to bylo jako Zelazny“), dal by se hlavně v první a poslední třetině označit za solidní akční fantasy, pravda poněkud plytkou, ale přeci jen o třídu výš, než jsou všechny mnou už zmiňované paskvily vznikající v kulisách světů RPG her. Člověk si až říká, že kdyby se Betancourt držel svého kopyta, mohl být (ať použiji taky nějaké klišé) mezi negramotnými Dickensem. Takhle se pouze, obrazně řečeno, neúspěšně pokusil postoupit ze 4.B třídy přímo do Ligy mistrů.

Co je důvodem tohoto mého příkrého odsouzení? Žádná literárně obhajitelná odpověď na otázku, PROČ celý projekt resuscitace Amberu vznikl. I když naivně Betancourtovi přiznám (kromě u podobně mizerných spisovatelů pochopitelné touhy zbohatnout na cizím nápadu, když už sami nejsou schopni nic vymyslet – viz Gentry Lee) přání rozvinout příběh, který pro něj hodně znamenal, a pro ostatní podobně postižené čtenáře jej jaksi dovyprávět, Betancourtova neschopnost přiblížit se vzoru – Zelaznymu a oběma jeho pentalogiím – výrazně převažuje nad jakýmkoli pozitivním momentem, který by se snad v Prvním stínu Amberu dal nalézt. A hlavně, nijak neospravedlňuje to, že podobná kniha vůbec vznikla. První stín Amberu je tak ve výsledku jen další zbytečný parazit těžící tentokrát ze slavného jména Rogera Zelaznyho.

Když dva dělají totéž, není to totéž (část I.)

POZOR: PORADA SFK v B/L od 21.00 v D40.