Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

       V červnu 1474 píše slavný florentský lékař a kosmograf Paolo Toscanelli dopis zpovědníku portugalského krále Alfonse V., kde potvrzuje možnost „kratší cesty po moři do země koření (Indie), než je ta, kterou podnikáš kolem Guiney“... (Portugalci tehdy hledali cestu do Indie kolem Afriky.) Připojuje vlastnoruční námořní mapu Západního moře (Atlantského oceánu), na jehož západním konci je ve vzdálenosti asi 12 000 km Čína (ve skutečnosti je to asi dvojnásobek). Počátkem 80. let 15. století se o dopise dozvěděl Kolumbus, Toscanellimu napsal a ještě před jeho smrtí (1482) od něj stačil obdržet dva povzbudivé dopisy s kopií mapy.

       Okolnosti 12. října 1492, kdy Kolumbus (znovu a natrvalo) objevil Ameriku, jsou dostatečně známy.

       V červnu 1494 je v Tordesillas podepsána smlouva o prvním rozdělení světa: všechny nově objevené země ležící na západ od 46° 37' západní délky patří Španělsku, na východ pak Portugalsku (proto se v Brazílii jako jediné zemi v Americe mluví portugalsky).

       Jak vidno, zatímco objev Nového světa trval 18 let, jeho rozporcování 18 měsíců...

       V červnu 1644 píše Evangelista Torricelli, žák stařičkého Galilea, dopis popisující objev atmosférického tlaku včetně slavného výroku: „Strach přírody z prázdnoty platí jen do výšky 76 centimetrů“ (rtuti).

       O deset let později, v červnu 1654, na říšském sněmu v Řezně, předvání magdeburský starosta Otto Guericke pokusy „se vzduchoprázdnotou“: váží vzduch, nasává vodu do výšky přes devět metrů, inscenuje efektní imploze nádob se slabšími stěnami, a to vše za pomoci původně hasičské stříkačky nyní utěsněné i jinak vylepšené tak, že ji lze považovat za první vývěvu.

       V červnu 1754 byl udělen zřejmě první akademický titul ženě: na univerzitě v Halle ho získala jistá Dorothea Christiane Erxlebenová. V roce promoce jí bylo 41 let a měla čtyři děti. Lékařství sice nikdy nestudovala, ale získala v něm takové znalosti, že dostala doktorát z medicíny (patrně obdobu dnešního čestného).

       Rovněž v červnu, ale o 130 let později, byla první vysokoškolskou profesorkou na světě jmenována ruská matematička Sofja Kovalevská, a to na univerzitě ve Stockholmu poté, co suverénně obhájila doktorát v Berlíně a co ji doma výlupek vší učenosti, předseda petrohradské Akademie věd, odmítl slovy: „Stolice našich univerzit jsou ženám nepřístupné bez ohledu na jejich schopnosti a vědomosti.“

       Letos koncem května měla u nás vyjít stříbrná pamětní mince připomínající událost, která se stala uprostřed června před 250 lety. Tehdy premonstrát Prokop Diviš postavil na zahradě své fary v Příměticích u Znojma „meteorologickou mašinu“, která měla odsávat elektrický náboj z mraků a tím předcházet bouřkám. Dnes víme, že takhle fungovat nemohla, nicméně díky solidnímu uzemnění (silnými kotvicími řetězy zapuštěnými hluboko do země) taky šlo o zřejmě první bezpečný hromosvod na Zemi. Vydržel necelé čtyři roky, pak ho místní sedláci strhli.

       Koncem června 1954 začíná v Obninsku u Moskvy fungovat první průmyslová jaderná elektrárna. Má tepelný výkon 50 MW (Temelín 2x3000 MW), elektrický výkon 5 MW (Temelín 2x1000 MW) a elektřinu do sítě bude dodávat pět let. Jako výzkumný však bude její reaktor fungovat až do jara 2002, kdy teprve bude definitivně odstaven.

       Přesné datum z tak dávné doby by mohlo budit pochyby, nepocházet z oboru, pro který je přesný čas a kalendář zcela nezbytný – astronomie. Zatímco Evropa se zabývá jinými „nebeskými“ záležitostmi (křesťanství se právě rozštěpilo na katolicismus a pravoslaví a teď se obě větve dohadují, která je pravější), v daleké Číně si 4. července 1054 všimnou, že na obloze září nová hvězda (nazvou ji hvězda-host). Její jasnost vůčihledně roste, zanedlouho je ji vidět i za bílého dne...

       Supernova (historicky druhá ze zaznamenaných) do dvou let z oblohy zcela zmizí, zůstanou jen první nesmělé pochybnosti o absolutní neměnnosti hvězdného uspořádání.

       Dnes na onom místě v souhvězdí Býka expanduje Krabí mlhovina s pulsarem uprostřed.

       Už někdy na přelomu 19. a 20. století Ciolkovskij (na rozdíl od Verna) pochopil, že raketu do vesmíru nedostanou výbušniny typu střelného prachu a jednorázový impuls, nýbrž kapalné směsi paliva a okysličovadla působící průběžně. Uprostřed července 1914 získává Robert Goddard vůbec první patent na raketu s kapalným palivem. Odstartuje za dvanáct let v Auburnu (Massachusetts). Dosáhne výšky 12,5 m a délky letu 56 m při maximální rychlosti 97 km/hod. Ze současného pohledu nic moc – až na to, že technický princip motoru se osvědčil. Takže na kapalné palivo dnes létají všechny rakety a raketoplány.

       Rozvoj praktické hemodialýzy je všeobecně spojován se jménem Holanďana W. J. Kolffa a s koncem 2. světové války. Nicméně už v létě 1924 provádí Němec Georg Haas v Giesenu první dialýzu na člověku. Trvá patnáct minut a je úspěšná, podobně jako většina dalších. Účinná polopropustná membrána „umělé ledviny“ byla z kolódia, srážení krve mimo tělo pacienta zabraňoval hirudin – bílkovina, kterou k podobnému účelu vytvářejí a používají pijavice.

       Někdy v červenci 1929, během odpoledního klidu, si pětadvacetiletý lékař jedné příberlínské kliniky Werner Forssmann – poté, co si to důkladně vyzkoušel na mrtvolách – navzdory výslovnému zákazu svého šéfa nařízne žílu v lokti levé paže a nasouká si do ní tenkou gumovou hadičku (katetr), která se používala k cévkování močového měchýře. Po nějakých 65 cm se rentgenem přesvědčuje, že skutečně dospěl až do pravé srdeční komory. Za lidsky odvážný a lékařsky mimořádně významný objev katetrizace srdce je Forssmann napřed potrestán ztrátou pověsti a posléze odměnen Nobelovou cenou.

       V létě 1964, nedaleko Bermudských ostrovů v západním Atlantiku, začíná pokusem Sealab I projekt amerického námořnictvo Lidé v moři. V podmořské laboratoři doutníkovitého tvaru žili čtyři akvanauti 13 dní v hloubce 50 metrů. Lidé v moři měli tehdy spolu s Cousteauovým francouzským projektem Kontinentální práh dokázat, že v moři se dá nejen pracovat a i delší dobu žít, ale že lze podmořské hlubiny osídlit.

       O 35. výročí prvních lidí na Měsíci (červenec 1969) napíše uprostřed okurkové sezóny kdejaký plátek, my si počkáme na výročí kulatější.

       Vprostřed července 1994 dopadá na povrch Jupitera přes dvacet úlomků (Jupiterovou gravitací předtím roztrhané) komety Shoemaker-Levy 9. Při dopadu každého z větších kusů se uvolnila energie ekvivalentní 200 000 megatun TNT (nejsilnější jaderný výbuch na Zemi měl asi dvacet megatun, podobně jako tunguzský meteorit). Celý jev, jakkoli se odehrál na odvrácené straně planety, byl podrobně studován, výsledky viditelné díky rotaci přispěly především k poznání Jupitera a komet i k lepšímu odhadu případných následků srážky Země se zbloudilým vesmírným tělesem.