Interkom: Jak se dělá evoluce

Po dlouhém očekávání vyšla kniha významných současných propagátorů evoluční biologie jako přírodní vědy (a nikoliv jako zástěrky pro ideologické plky). Nutno říci, že trojice Zrzavý, Storch a Mihulka upletla bič, kterým zpráskají nejen nejrůznější upadlé existence s kastrůlky vlastní polévky, ale i převážnou většinu obhájců evoluce: Evoluce takto pojatá není Obecný Princip vládnoucí světu, nýbrž postupné řešení okamžitých problémů, s nimiž se organizmy setkávají, přičemž alternativním řešením těchto problémů je smrt jedince či vymření druhu. ... Zmiňujeme se o tom proto, že jsou i lidé, kteří evoluční příběh berou jaksi příliš vážně a mysticky (a často píšou Evoluci s velkým E, skutečně jako náhražku Boha).

Navzdory tomu, že každý zahradník, který pleje záhon, je konfrontován se základními principy darwinismu, je historie odboje proti tomuto takřka grandiózní, a to zejména od té doby, co začalo být patrné, že by se mohl promítnout i do přerozdělování pašalíků ve společnosti. I objevily se roztodivné zkazky. Jedni se velebili za to, že se jejich pradědové hrbili při budování civilizace, jiní za to, že se tou dobou tloukli klackem pod dubem, či jinak. Těchto historek však budou čtenáři ušetřeni. Rovněž i líčení historie evoluční vědy se všemi tajemnými zákoutími plnými záštiplných odpůrců, výstředními vrtochy starých pánů a obskurními libůstkami nadějných objevitelů bude čtenář ušetřen. Leda tak v předmluvě mihne se něco jmen a pojmů. Neboť toto vše autoři považují za stokráte omletou nudu, stejnou, jako je i repetitorium neodarwinismu, které nezbývá než přetrpět, autorům i čtenářům, než dospějeme k doufejme zajímavějším tématům.

Nicméně mám pocit, že čtenář se nudit nebude a kompendium transkripce, translace, neutrální evoluce, driftu, pohlavního výběru, hendikepu, excesivních struktur a parazitních strategií mu přijde jedině vhod. Některé formulace pak nenudícímu se čtenáři potvrdí, že ani autoři se nenudili tolik, jak byli proklamovali: Schopnost řešit diferenciální rovnice nebo skládat symfonie jistě není z hlediska přežití k ničemu, nicméně skutečnost, že člověk schopný řešit diferenciální rovnice se ještě k tomu dokáže i jakž-takž uživit, svědčí o něčem mimořádném. Podobně funguje třeba i kolektivní konzumace alkoholu: jistěže to není výhodné, poněvadž to – jak známo – podlamuje zdraví a smysly, nicméně dokáže-li někdo po deseti pivech nejen neusnout a udržet se na nohou, ale ještě k tomu udržovat dobrou zábavu (alespoň v očích srovnatelně postižených jedinců), půjde asi o člověka zdatného i v jiných ohledech. Podobné signály se velmi těžko falšují.

Pekelné příměry a zdrcující poznámky poházené v textu osobitě ležérního stylu jsou ostatně hlavní předností především Zrzavého (jak rozhodně vědí čtenáři Vesmíru), ale zbývající tandem Storch-Mihulka také nezaostává (jak se může čtenář přesvědčit nejen ve Vesmíru, ale i v jejich knize Úvod do současné ekologie). Ostatně hned v druhé části – věnované fylogenezi, systematice a kladogramům – dojde i na můj nejoblíbenější odstavec:

Libovolnost vymezení logických tříd si nejlépe uvědomíme na příkladu občasného sporu, co je ovoce a co je zelenina. Člověka hned napadne, že zelenina je zelená (například mrkev), že ovoce roste na stromech (například jahoda) ... načež znejistíme a jdeme hlouběji, třeba že ovoce jsou plody (ale jahoda není plod, zato okurka ano), a co je vlastně meloun nebo dýně, je zřejmě otázka zcela neřešitelná, ač nepochybujeme o tom, že tuto záhadu jistě řeší nějaká ta státní norma, v každé zemi jiná. Jde totiž o problém, který nelze řešit jinak než společenskou dohodou. Z takovéhoto příkladu pedagogického génia by musel slzu uronit i Komenský. A to vůbec nehovořím o tom, že výklad třída versus jedinec ilustruje spor o nominalistické či realistické pojetí systematiky, ve kterém se autoři kloní na stranu realistickou, což by zase k slzám štěstí a souznění dohnalo Jana Husa.

Avšak; navzdory faktu, že termín „evoluční zkazka“ se v knize objevuje častěji než ve spisku kreacionistické ligy, nepodléhejte dojmu, že je celá kniha psána stylem nenáročné grotesky! Až dojde na numerické metody v systematice a kladisté vyzradí, že předky lze hledat, ale ne nalézat, neboť nejsme schopni dokázat, že o hledaného předka skutečně jde, i odvážnějšímu čtenáři zatrne a ve víru apomorfií (evolučních novinek) a homologních (fylogeneticky významných) vlastností rád vyhledá tichý koutek a možná i nejednu stránku opakovaně pročte. Inu, zvířata jsou divná a ta, která neznáme ze zoo, ještě divnější.

Čtenář smířený s faktem, že nejúspornější kladogram nemusí být nezbytně dobře, protože evoluce nemusí probíhat nejúspornějším způsobem, se může vypravit k dynamičtějším tématům evoluce, jako jsou inovace, jimž je věnována třetí část. Od lehké kritiky přehánění významu kambrijské exploze a S. J. Goulda text rychle přejde k pozdějším tělním plánům, které již nejsou honorovány taxonomickými kmeny a skončí u jednobuněčných lidoopů – buněk HeLa z rakovinného nádoru Henrietty Lacksové. Pak už je toho tolik, že nelze ani naznačovat. Snad jen zmínit, že termiti se rodí normálně, jako samci či samice, a teprve prostředí v termitišti rozdělí tyto jedince do morfologicky rozdílných kast, abychom docenili význam regulačních genů.

Jinou zajímavou ukázkou je roztřídění bílkovin myšího genomu: 23% najdeme u všech živých organismů; 29% je spojeno se vznikem eukaryotní buňky; 27% se vznikem mnohobuněčných živočichů; 6% se vznikem strunatců; 14% se vznikem savců a jen 1% budí podezření, že se jedná o proteiny specificky hlodavčí. Jak vidět, molekulární evoluci stejně jako evoluci morfologické se hodí všechno, co jí přijde pod ruku – což by mohlo přijít nám, kdo podpíráme viklající se stoly knihami a upevňujeme uvolněné parkety žvýkačkami, jako celkem důvěrně známý způsob řešení problémů.

V části věnované adaptacím finálně narazí kosa na kámen: Jak nám ukazují příklady mozku, homosexuality i žirafího krku, poznat, že třeba i extrémně nápadná vlastnost je k něčemu dobrá, není vůbec nic snadného. Prostě náš obraz šlechetné přírody s hodnými zvířátky zmizí jako pára nad hrncem, ve kterém si je zlý člověk vaří. Vyjevené motání zmateného čtenářstva, kterému autoři vzali pravdu o hodných žirafách, které mají dlouhý krk, aby dosáhly na chutné lístečky, mezi adaptacemi, exaptacemi, spandrely a mantinely uzavřeme zlomyslným konstatováním: Věřili jsme, že všechno v přírodě má smysl. Je překvapivé, že lidé žijící ve světě, kde prokazatelně skoro nic nefunguje, mohli pojmout tento radostně optimistický pohled na běh věcí.

Po takto důkladném klácení model už nepřekvapí ani lejsek černohlavý – jediný dokumentovaný případ, kdy pohlavní výběr vede k šedivosti, čímž zabraňuje hybridizaci s lejskem bělokrkým. Doporučuji však i před poslední částí usebrat síly, poněvadž diverzita tvořená alopatrickou jakož i sympatrickou speciací je opět tématem, které si vyžaduje celého čtenáře. V závěru dokonce svitne jiskérka naděje v postmoderním pandemoniu ekologické krize: Zpupná představa, že člověk dokáže zničit biosféru, je jenom novodobou reinkarnací poroučení větru a dešti. ... Ekologická krize je prostě mizení světa, který známe a cítíme se v něm doma. Plocha tropických pralesů byla celkem nedávno, v ledových dobách, jen zlomkem jejich současné rozlohy, i bez působení člověka.

Sami jistě uznáte, že toto dílo si dvojitý epilog rozhodně zasluhuje! Jelikož se autoři otřeli i o téma kulturní evoluce, je na místě ocitovat, že i vývoj lidské společnosti má, stejně jako biologická evoluce, povahu řešení průšvihů vzešlých z důsledků předchozích počinů a i zde se vychází z toho, co už nějak bylo přítomno. Případně i zajímavé postřehy o rovnosti: S rovností jde ovšem ruku v ruce zánik rozmanitosti, poněvadž rozmanitost je dána právě tím, že kultury jdou každá svou cestou, a pokroku: Pokrok je nezamýšlený důsledek řešení lokálních problémů plynoucích z předchozího vývoje.

Uvědomuji si, že jsem přeskočil nebo zanedbal nesmírné množství prvořadých problémů, v knize předestřených, což je způsobeno jednak tím, jak jsem měl při čtení chuť a možnost psát si poznámky (autobusy poslední dobou příšerně drkotají) a snahy udržet pod kontrolou výslednou délku textu (ani mi nevybyl prostor pro zmínění veleelegantního ztrapnění kreacionisty Beheho).