Interkom: Mlok letošního léta 2004

Čas letí… Před více než dvaceti lety jednoho jara společně započaly osudy soutěže o nejlepší povídku Cena Karla Čapka a ParConu, každoročního setkávání českých a slovenských příznivců science fiction. Původně „Pardubický convent“ má každý nový ročník trošičku jinou tvář – a je to tak dobře. Zato soutěž sama prochází stálým, uměřeným rozvojem, velice podobným způsobu, jakým se kultivuje a rozrůstá keř pod rukama pečlivého pěstitele.

Je to zásluhou dobrých pečovatelů: především Michaela Bronce a Martina Koutného. Díky nim se k hlavní ceně pro nejlepší dílo přidala cena útěchy Pulec a cena Skokan určená debutantům. Michael převzal v roce 1996 štafetu od tehdejšího sekretáře poroty CHČ Zdeňka Rampase. Vybudoval soutěži solidní základy v systému hodnocení, vydobyl pro ni uznání a zájem široké scifistické obce. Před dvěma lety Michaela vystřídal Martin Koutný, aby se s odhodláním ujal obtížného břemene hlavního organizátora – a vede si velice zdatně, jak současný vývoj CKČ ukazuje.

Nedá mi, abych za všechny porotce, kteří.poctivě pročítají a hodnotí soutěžní příspěvky, a za regionální spoluorganizátory, kteří se věnují práci s koloběhem textů, nepoděkovala alespoň Jiřině Aquille Vorlové, díky jejíž pečlivosti a elánu vystřídají všechny práce včas svůj pražský okruh hodnotitelů.

Cena Karla Čapka má sice své mladší následovníky v jiných literárních soutěžích fantastické tvorby, především soutěže o Nejlepší fantasy a Ceny lorda Trollslayera, ale stále si udržuje pozici nejprestižnější akce svého druhu. Je otevřena všem, kteří chtějí psát, renomovaným autorům i začátečníkům. Šance probojovat se do finále, být odměněn publikováním svého díla ve sborníku a dokonce získat ceněnou sošku Mloka tak může připadnout i vynikajícímu nováčkovi před zkušenějšími spisovateli.

Vyhrávají ti nejlepší, vyhodnocení na základě pečlivě zpracovaného bodového systému – pravidla jsou přísná, na rozdíl od jiných společenských oblastí jsou neférové triky v soutěži naprosto vyloučeny. Kvalitní texty si nashromáždí tu vysoké, tu průměrnější ohodnocení, ve výsledku pak proniknou na přední pozice bez výhrady skutečně dobré práce.

V ročníku 2004 se našly příspěvky, které na cílovou laťku dosáhly, ale z různých důvodů nepronikly ve svých kategoriích do nejvýše oceňovaných prvních pětic dlouhých a krátkých povídek a první trojice kategorie „román – novela“. Věřím, že si najdou cestu ke čtenářům, proto si některé z nich dovolím zmínit.

Kmitat mezi současnem a historickou fikcí nebo vysloveně pohádkovým světem se stává oblíbeným motivem, který letos využila celá řada účastníků. Ve „Zlodějích času“ text ozvláštnilo básnivé vidění a závan východní fantastiky. V dlouhé povídce „O podobe a rozdieloch“ se až surrealisticky promísily moderní simulační technologie a pseudo-pravěká mystika. Také „Jablečňák“ se inspiroval počítači a informační kulturou, přičemž si půvabně pohrává s mentalitou dospívajících. Naproti tomu „Děti stínu“ nabízejí inteligentní fantasy o životě a smrti – elegantně a bez laciných efektů.

Stává se, že díla výjimečná, neobvyklá zpracováním či námětem, výrazně osloví jen několik porotců. Kosmická scifi „Nic zvláštního se nestalo“ je sice krásně psychedelická, ale skrývá myšlenkové poselství. Většina hodnotitelů nepřijde experimentálněji laděným příspěvkům tak úplně na chuť a upřednostní práci méně osobitou.

V nejvyšší kategorii, kdy literární úroveň soutěžních prací bývá hodně vyrovnaná, rozhoduje totiž každý přidělený bod – a pochopitelně subjektivní vkus a zaměření porotců. Někdo dává přednost solidně vybudované science fiction, jiný fantaskní poetické próze, další si vychutná klasickou fantasy, ten čtvrtý ocení vnitřní náboj textu a nebudou mu vadit stylistické chybky. Tak už to v umění chodí: každý nemusí mít rád Picassa!

Jindy soutěžním pracím k dokonalosti kousek chybí. Mají švih a spád a nápad – a podivně uvíznou na konci, který je buď řídký, či jakoby useknutý nebo se ztrácí jako potok v písku. Sem bych zařadila „vřískotový“ horor „Golgo stojí ve dveřích“, k jehož kladům patří slušný nástup s hutnou atmosférou a černou poezií. Stejný problém souží jinak zručně napsaného „Muže s dobrou pověstí“ o nájemném zabijáku budoucnosti, jenž spadá do skupiny drsňáckých prací.

Škleb, negace, parodie samozřejmě fungují jako nástroj umění; ale musí se to umět. Bohužel ne všechny příspěvky, které se snaží šokovat, prozrazují alespoň základní literární schopnosti. Jindy – jako v případě novely „Babské tlachy“, krutě zpitvořené fantasy – zaprodají kvalitní zpracování za snahu udělat na čtenáře co nejzběsilejší grimasu.

Některé texty působí jako části z rozsáhlejšího celku, nejsou špatné, ale nemají strukturu uzavřeného příběhu, který by neodkazoval na předchozí vyprávění a jehož ději neschází jednoznačné zakončení. Rozhodně není řešením poslat do kategorie „román-novela“ jen první kapitolu! Jiné příspěvky nepostrádají charisma ani literární zručnost, ale jako by jim scházela špetka vypravěčského koření (lehce bradburyovský, procítěný „Muž, ktorý miloval dinosaury“).

Pravidelně se v CKČ vyskytují prózy (většinou krátké), v nichž se autoři snaží vyjádřit svůj názor na současné politické dění a vůbec stav našeho globálního světa. Popravdě řešeno, bývá v nich víc nadšení než literárních hodnot, i když obvykle nechybí humor – někdy dost jadrný. Letošní „Bagdádská Madona“ je sice z rodu žhavých reakcí na zahraniční zpravodajství, ale s úspěchem se vyhnula čítankovým heslům, zachovala si věrohodnost, upřímnost a stylovou úroveň.

Prací méně zdařilých se přetahování téměř rovnocenných soutěžních textů netýká. Ovšem poctivě míněným snahám „Hvězdné pěchoty“ ve sféře literární fantastiky nehrozí zneužívání v zábavním průmyslu, naopak! Téměř všichni scifisté si někdy sáhli na literární či výtvarnou tvorbu: vědí, co obnáší. Každý nějak začíná a nezřídka se stane i pokročilému, ba známému a populárnímu autorovi, že se text dostatečně nevyvede…

Nováčci se mohou sami poučit a obrátit se třeba na Literární SFF workshop pro konzultaci, která by jejich dílům pomohla. Někdy dobrý úmysl pohltí tvůrčí nezkušenost („O

konci dnů“ se rovněž snaží o směs virtuální reality a bájných rekvizit), jindy romantizující ladění pokazí příběh, který je sám o sobě poutavý a neschází mu moment působivého zvratu (teskná fantasy „Andělé nevrhají stín“).

Vyskytují se stále častěji příspěvky záměrně provokující, jako je tomu u „Posledního koncertu Mozkožroutů“ o zásahu satanských sil do punk-rockové performance, které by mohly uspět jen v podání rutinovaného autora. Jiné jsou literárně vytrénovanější a mají jádro, ale jsou… převelice divné a hodně mimo (děsivý večerníček „Dobrodružný Hrůša“).

Někdy se soutěžící rozmáchne k emotivně vypjatému textu s barvitými obrazy, ale jeho dosavadní zkušenost nestačí, aby látku zvládl a vyhnul se „kouzlu nechtěného“, nelogičnostem, rozvleklým pasážím a jiným neobratnostem (například „Černé slzy“, „Skřítek dětství“, „Svět aut“).

Pozitivním zjištěním po skončení CKČ 2004 je fakt, že se znatelně snižuje počet nekvalitně vytištěných, špatně česky napsaných a vůbec neumělých próz. Zřejmě tu funguje osvěta, pilně šířená už zmíněným SFF Workshopem (díky Jiřince Vorlové anebo Janu Macháčkovi) a podporovaná právě literárními soutěžemi, mezi nimiž stále hraje prim CKČ. Průměrná úroveň příspěvků stoupá, v pelotonu nastává tlačenice a je těžší zazářit.

Všimněme si tedy těch, jejichž vítězství je tradičně zveřejněno na Parconu – tentokrát s letopočtem 2004. Většina autorů, kteří se umístili na nejvyšších stupních, je čtenářům známá z předchozích ročníků CKČ; s jejich povídkami se čtenáři často a rádi potkávají také ve sbornících a časopisech.

Máme rok Opice, ale letošní CKČ se konala ve znamení Krysy/Myši: tedy hlodavci coby motiv pro dlouhou povídku. Do finále postoupily hned tři „myší“ příběhy – že by opravdu fungovalo morfogenetické pole? – a všechny vyšly z pera autorek.

První z nich se jmenuje „Za okraj Světa“ a prozrazuje bohatou fantazii i porozumění pro naše zvířecí společníky: Edita Dufková se v CKČ pravidelně umísťuje na předních pozicích. V roce 2003 získala ocenění hned v obou povídkových kategoriích. Přes své mládí už patří mezi zkušené (a dobré!) autory se slibnou budoucností. Editiným dílům je vlastní smysl pro groteskno a nevšední náměty („O mrtvém koni“ v Kočase 2002). Jako kontrapunkt působí její pozoruhodně věcný přístup k vyprávění: ovšem, Edita studuje jadernou fyziku….

Povídka „Za okraj Světa“ se dá chápat jako rafinované podobenství o nás, lidech. Vypráví o dobyvatelské posedlosti, jež osciluje mezi touhou po poznání a vášní k moci. Hlavní hrdinka má přesně tu dávku charismatu, kladů a negací, kolik je třeba pro velké tragické drama. Je to mimořádně silné téma, jaké se autoru podaří zachytit jednou za čas. Promyšlená kultura inteligentních krys, v níž se odehrává, působivost textu ještě zesiluje.

Ani Zuska Minichová, bioložka, milovnice hudby, přírody a výtvarného umění, členka SF klubu Planéta opic není čtenářům fantastiky neznámá. V ceně CKČ se umístila už několikrát („Visiaci svet“ s Antonem Stiffelem, „Rozprávanie“), stejně jako v prestižní slovenské Ceně Gustáva Reussa. Před několika lety se podílela na sbírce povídek skupiny 3ÉDER (Viliam Búr, Zuska Minichová a Anton Stiffel) – knize, která si nápaditostí nezadala s „dovozovými“ překlady. Má zvláštní talent uchopit klasický pohádkový motiv a přetavit ho do tmy hororu nebo ostrého svitu science fiction: doufejme, že své nadání brzy zúročí v samostatné knize.

„Miriostejské sviatky dažďa“ jsou příkladem, jak je možno netradičně přistupovat k science fiction. Existují jiná řešení než „hard“ forma nebo space opera… V povídce Zusky Minichové se otevírá prostor pro mezilidské vztahy i pro řešení problému technologického a etického současně. Detaily botanických informací dávají znát, že autorka přesně ví, o čem píše – a to je pro SF vždycky výhoda. A jen znalec legend si všimne, jak organicky a důmyslně se spojilo vyprávění o dobývání cizí planety s prastarým mýtem.

A znovu hlodavci… Olga Nolčová přispívala do CKČ texty spíše průměrnými: přečtete si, zastavíte se na zajímavých nápadech a dovedných obratech, zakopnete o chyby v dialozích nebo stavbě příběhu, a zapomenete. „Myš“ dokazuje, jak pozitivně působí soutěže a účast v nich na začínající autory. Téhle povídce už nelze nic vytýkat; vsadila bych se, že příští ročník se s Olgou Nolčovou znovu setkáme mezi autory, na jejichž příspěvky si vzpomenete ještě dlouho poté, co bylo na Parconu vyhlášeno umístění v CKČ.

Téma takřka detektivního vyšetřování se ve fantastice v posledních letech vyskytuje stále častěji (i když patří mezi hodně staré motivy). Ale tenhle příběh je zvláštní: krutý a přitom neobyčejně čistý. Je prostý, bez ozdob, kudrlinek a přemíry magie. Zato vás zasáhne, jako když v reálném životě zaslechnete někoho vyprávět bez příkras o tragických událostech, které přestál. „Myš“ je netypickou fantasy povídkou – komorní a důstojnou, přes všechen smutek nepodbízivě optimistickou. A zvířata v ní hrají velice významnou roli.

Mimochodem, porovnat použité motivy, styly, syžety, postavy přesahuje náplň tohoto komentáře. Ale je zajímavé pozorovat, v jaké frekvenci se objevují vyprávění v ich-formě, v kolika začínají být hrdinkami ženy nepříliš krásné, dokonce ani ne úplně mladé, a hlavně ne úplně všemocné čarodějky… Průnik všední skutečnosti, nebo snaha o inovaci?

Jednou z nejznámějších osobností české fantastické tvorby je Lady Jana Rečková. Se záviděníhodnou imaginací splétá horor s fantasy, scifi s realitou – anebo od všeho kousek dohromady. Zasahuje své čtenáře opravdu hluboko. Podle zákona vnímání umělecké tvorby se proto najde i pár těch, kterým její nezaměnitelný rukopis nesedí. Ze subjektivního přístupu (na nějž mají právo) nespokojence usvědčuje řada ocenění, kterých se dostává Janě Rečkové, nositelce meče Rytíře fantasy, majitelce Mloka i Pulce. Zavěštila bych si, že ještě zdaleka není na vrcholu své slávy a tvůrčího rozletu.

Někdy je opravdu nesnadné rozhodnout, jestli je text předpisovou science fiction – nebo hybridem mezi scifi a fantasy, což mi připadá přesně jako případ „Myší balady“. Odpudivý svět alternativní budoucnosti, v němž se setkávají a soupeří mutacemi upravení – nebo znetvoření – lidé, myši a zombie, nabízí vhodný materiál na temný akční film. Běda těm, kteří se ocitnou mezi bojujícími stranami! Ale na konci plamenů může žhnout uhlík naděje…

Konstantin Šindelář, mimo jiné překladatel fantastiky a redaktor (po určitou dobu také ve Fantasy Planet), patří mezi stálé účastníky CKČ s velmi slibnou tvůrčí drahou: může se pyšnit cenou Skokan určenou pro nejlepší nováčky („Dravčí poupě“ 2002) a loňským druhým místem. Několikrát se jeho nepřehlédnutelné povídky objevily v „Drakobijcích“, sbornících nejlepších prací ze soutěží O cenu lorda Trollslayera.

„Lovci“ využívají jeho oblíbený motiv tygrodlaků. V tomto případě se jedná o humanoidní rasu, jež vznikla prokřížením lidských trestanců a samic kočkovitých šelem. Hrdina se vydává zdolat svůj pekelný quest v doprovodu krásné dravé válečnice… „Lovci“ zastupují v letošní CKČ žánr nespoutané fantasy, která sice poctivě dodržuje logiku příběhu a nedopouští se naivních přehmatů, ale jinak si kouzlí s představivostí co hrdlo ráčí. Výsledek je akční, vtipný (protagonisté se častují hláškami jako v americkém thrilleru) – a také poetický. Pokud Konstantinu „Kosťovi“ Šindelářovi vyjde plánovaný román, bude to šťavnatá pochoutka pro milovníky kvalitní neředěné fantasy (nebo nevšedního hororu).

Nemálo porotců v kategorii „román – novela“ upoutala klasická science fiction mladé nevidomé autorky „Sagitta I.“ – střídmá, psychologicky propracovaná novela, kterou naneštěstí zatížily rozvláčné pasáže. Vavříny tak právem získala Anna Šochová se svou fantasy „Výměna“. Loni v téže kategorii zvítězila s románem „Záskok“; trochu podobné strohé názvy, k nimž patří o to barvitější děj a fantastické světy.

Anna Šochová se již umístila v dalších soutěžích v rámci Československého fandomu, upozornila na sebe i v jiných žánrech (literární festival Vysočina 2003). Má smysl pro ironii (až sžíravou), oplývá tvůrčí energií, neskrývá mírně feministicky laděný pohled na realitu – a proč ne? Spisovatelům se nevyčítá, když své dílo napíší z čistě mužského hlediska. To však představuje jeden z důvodů, pro které může její dílo vyvolávat dost odlišné reakce.

Ve „Výměně“, zasazené do fiktivní oblasti (snad) Přední Asie, se rozehrává motiv boje Dobra a zla… Jenže zlo má mnoho podob, nejen tvář číhajícího mystického ztělesnění všeho temného a ničivého, ale docela obyčejné lidské krutosti, bezcitnosti, sobectví. Osud dívky z barbarského kmene, silné osobnosti, obdařené magickými schopnostmi, na první pohled zapadá do desítek fantasy příběhů o přitažlivých, inteligentních a energických mladých čarodějkách, které všechno vyřeší a odrazí útok Zla.

Jenže Anna Šochová se vyhnula omšelým klišé: „ženský“ zorný úhel v líčení událostí se mění v přednost. Popisy a situace nesou punc skutečného prožitku, postavy zbavené jednoznačného zařazení věrohodně žijí, magie působí tajemně a smysluplně. Asijské reálie dodávají nový, svěží kolorit (žádní elfové, Kelti nebo antika), který přitahuje. Nečekané zvraty zrychlují děj a dychtivý čtenář hltá stránku po stránce…

Těší mě, že zvítězila právě Anna Šochová: nesporně ji čekají léta plná úspěchů. Držím jí palce, ale právě proto bych si dovolila i drobnou osobní výhradu k poněkud šroubované, jakoby archaické dikci a k romantizujícím prvkům v textu. Soudím, že tento styl měl dotvořit atmosféru vyprávění a že se autorka bez něj brzy obejde, už proto, že pro práce paní Anny mimo okruh fantasy nebývá typický.

Svébytné postavení připadlo krátkým povídkám. Jako by byly o něco méně ceněné, i když některé opravdu nejsou špatné a čerpají ze svěžích nápadů („Úložný hrdina“ jako parodická variace na počítačové hry). Ovšem ne vždy mají slušnou úroveň; snad je to tím, že pro začátečníky bývá kratší text schůdnější a ti již „vypsaní“ si zpravidla troufnou na delší povídku. Tohle ovšem platí s omezením! Do soutěží nezřídka vstupují rozměrné texty naprosto neumělé.

Krátká, dobře napsaná povídka připomíná klenotnické dílko, mistrovský kousek spisovatelské profese, a chce dovedné ruce i mysl. I v případě, že přece jen těsně nepronikne do finále (viz vysvětlení), přinese čtenáři zábavu a příjemné překvapení – hezkou ukázkou je drsná hříčka „Doma v komoře stavím si Golema“.

Dobře, že je CKČ otevřena také pro slovenské přispěvatele: díky tomu je scifistická tvorba obohacena například o povídky Saši Pavelkové (která se dostává mezi přední autory na českém knižním trhu v oblasti SFF) nebo Miloše Ferka či dalších členů agilního SF klubu Planéta opíc.

Texty Miloše Ferka nezapřou humanitní vzdělání, literární a historické znalosti i schopnost vědecky pracovat s fakty. Přispívá odbornými statěmi do periodik s historickým zaměřením, je duší fanzinu Oppo scifiens. Na Ferkovy články narazíte na různých scifistických serverech a na jeho erudované a zábavné přednášky na conech. Podílel se na útlé významné publikaci „Slovenská fantastika do roku 2000“ (s Ondrejem Hercem, který působí jako předseda Slovenského syndikátu autorov fantastiky v Bratislavě).

Miloš Ferko získal několikeré vítězství v českých a slovenských prestižních soutěžích. Jak nezvyklou, ale chuťově vynikající kombinaci si s přehledem dovolí, dokládá jeho sžíravá povídka „Ako chutí eukalypt“, oceněná v loňské CKČ – hobiti coby gastarbeiteři v Austrálii. Letošní příběh „Vlčia noc“ staví na magické atmosféře, sugestivně pojatém slovanském folklóru, kouzlech s dokonale zvládnutými jazykovými prostředky, na groteskní nadsázce a vypravěčské úspornosti, která víc naznačuje, než by čtenáři vnucovala…

Ani farmakolog Martin Gilar, který ve druhé polovině devadesátých let vyměnil Čechy za Massachusetts, není ve finále CKČ nováčkem: v roce 1994 bodoval hned dvakrát v povídkových kategoriích. Letos se mu podařil skvělý comeback díky nápady jiskřící science fiction „Autostop“. První text („Porucha“) vydal před bezmála dvacítkou let v časopise Zápisník a od té doby se svými pracemi účastnil několika významných povídkových sbírek, publikoval v Ikarii a v reedici na internetovém nakladatelství Palmknihy. Jeho vtipné fejetony si můžete přečíst na stránkách Intekomu.

Kromě literární oblasti se v posledních letech intenzivně věnoval vědecké práci (výzkumy DNA); stejně jako nemálo dalších autorů využívá své vědomosti a odborné zaměření ve světě fantastické beletrie. Z nenápadně nazvané povídky „Autostop“ se vyklube literárně vycizelovaný, humorný, napínavý a přitom poetický text – jenže ty přeludné obrazy mají solidní vědecké ukotvení. Kdo si počte o dobrodružství na planetě Aluna, bude se těšit na Gilarova další díla.

Jestliže dlouhé povídce vévodili hlodavci, u krátkých próz bylo leitmotivem cestování. Svým způsobem mu neodolal ani dlouholetý válečník na poli fantastiky, mnohokrát oceněný v CKČ, organizátor, přednášející, vůdčí člen třebíčského SFK Třesk a příznivec science fiction. Martin Koutný, kterému hodně času a sil v posledních dvou letech odčerpaly aktivity spojené s CKČ, zůstal v „E. T. Graffitti“ věrný své pověsti vynikajícího povídkáře.

Martin Koutný má hutný, věcný styl, s typickým smyslem pro břitký sarkasmus a s v našich šířkách nápadným citem pro vědeckotechnické reálie. Nemáme mnoho autorů, kteří napíší kvalitní čistokrevnou scifi – ne pomocí rekvizit, ale s pochopením pro její myšlenkový svět. Martin Koutný to dokáže. I když lituji, že se neúčastnil delší prací třeba v duchu nezapomenutelné „Alexandrijské knihovny“ za níž si odnesl Mloka, „E.T.Graffitti“ nelze přehlédnout.

Jan Kuděla do své povídky spojil motivy krysy i putování. Nic o něm nevím, ale jeho příspěvek na mne působil poměrně vyzrále; i když podle účasti v soutěži O cenu barda Marigolda přede dvěma lety by měl být ještě hodně mladý. Protože se umístil v kategorii „horor“, zdá se, že by mu neměl scházet smysl pro hrůzné příběhy… podle „Sifonu“ tedy opravdu neschází! Až při dalším čtení mi došlo, že autorem nebude technik středních let, který se dal na spisovatelskou dráhu.

Na nováčka však „Sifon“ není vůbec špatný, naopak, prozrazuje talent, dar filmového vidění a to, čemu se říká „vypsanost“ – umění hladce a profesionálně dovést zaujatého čtenáře k úderné pointě. Byla to povídka, která se příjemně lišila od všech upírských a magických a suše technofilních textů. Přesto mám pocit, jako by se z ní dalo vytěžit ještě více, než jen hopsnutí do jednoho a pak do druhého vesmíru… jako by to byla jenom předehra k rozsáhlejší a ještě propracovanější práci. Kéž přijde!

Roman Splítek boduje v CKČ poprvé, ale vzhledem k tomu, že mu ještě není ani dvacet let, že se loni umístil v literární soutěži Troll a v soutěži O cenu Jima Dollara, je to docela slušný nástup s nadějnými vyhlídkami. Postrádá obvyklé chyby začátečníků. „Medvídek“ je zvláštní text – trochu fantasy, trochu zjitřená historie, trochu pohádka. Upozorní na sebe mimořádně silným citovým nábojem, který čtenáře strhne, snovým námětem, jenž krutě kontrastuje s realitou.

Jediné, co by se „Medvídkovi“ dalo vytknout, je až přemíra senzitivity, která skoro balancuje na pokraji sentimentality, těsně… ale nepřekročí. Omluvou mladému autorovi je samo téma, které je těžké zpracovat bez emocí. Řemeslo už zvládá, inspirace mu neschází – zbývá jen opakovat slova legendy české fantastiky Vojtěcha Kantora: „Pište… Jen pište! Dopřejte si!“

Ve vašich rukou se ocitá ovoce tvůrčí práce, pro níž je největší odměnou uznání čtenářů, a výtěžek úsilí administrátora soutěže Martina Koutného, organizátorů z různých měst a SF klubů, i samotných hodnotitelů.

Čeká vás Mlok 2004 a jedenáct vítězných jmen. Některá z nich jsou populární a publikacím, na jejichž obálkách se objevují, zaručují literární kvalitu. Jiná se teprve dostávají do povědomí scifistické obce – a doufejme, že po čase nezmizí ze žánru, jako nejeden z dřívějších finalistů.