Interkom: Fantastický název

Název je první větou románu nebo povídky a neupoutá-li, je to zpravidla katastrofa – čtenář prostě ztratí zájem a dál ani nečte. Název je víc než první věta, je to oznámení, téma, upoutávka – reklama, kterou si autor dělá sám. Název, podobně jako obálka, může rozhodnout o úspěchu nebo propadáku ještě předtím, než se příběh dostane do tisku. Nemusí, ale může. Známe situaci čtenáře, který v záplavě informací spolehne na jeden řádek v nakladatelském prospektu, obsahující jméno autora, cenu, velechválu vydavatele s pochopitelnou snahou zpeněžit titul, a samozřejmě název.

Silně pochybuji, že u fanů Harryho Pottera nebo milovníků Tolkiena by vzbudil nákupní hysterii název „O některých vybraných aspektech pracovní a sociální legislativy Nové Guiney v komparaci s referenčními ustanoveními Evropské sociální charty a s jurisdikcí dalších mezinárodně závazných norem s ohledem na specifiku precedenčního práva“.

Reklama prodává knihu především obálkou a názvem, jménem autora a dost zřídka obsahem. Totiž skutečným obsahem. Neznám sebevražedného vydavatele, který by se na záložce masochisticky vyznal: „Tuto knihu si nekupujte, neboť je blbá.“

Totéž však zhusta páchají na svém díle sami autoři nesrozumitelným nebo jinak odpuzujícím názvem. Nic neříkající původní název „Pansy“ by asi nepomohl k celosvětové popularitě dílu „Odváto větrem“. Není žádnou útěchou, že z tohoto pravidla netvoří výjimku ani špatně napsané knihy s hanebným obsahem. Kdoví, s jakým přijetím veřejnosti by se setkala Hitlerova kniha „Čtyři a půl roku boje proti lžím, hlouposti a zbabělosti“, kdyby pro ni Rudolf Hess nebyl vymyslel stručnější a údernější název „Můj boj“ („Mein Kampf“).

Nadpis je příliš důležitý, než aby jej bylo možné svěřit jen autorovi. Mluví mu do něj hlavně redaktor a vydavatel, ale moudrý člověk se radí. I zkušený spisovatel může být příliš pohroužen do textu, než aby jej dokázal pojmenovat výstižně a zároveň přitažlivě. Dokonce i když prvním podnětem k napsání povídky nebo románu je právě „výborný nápad“ na nadpis, je sice nevyhnutné si jej zapsat, ale po dopsání textu se zamyslet, jestli nemáme lepší nápady. Zpravidla máme. To se lehce zjistí, když si je všechny sepíšeme a pak nelítostně škrtáme, dokud nám nezůstane ten nejlepší. Název si žádá „Trochu práce vznešeného druhu“.

James Tiptree Jr. (Alice Sheldonová) hustě popsala tři stránky jinými nápady, než názvem „Jas ze vzduchu opadává“ dala přednost konspiračnímu utajení před originalitou: podezírám zkušenou špiónku, že název si vypůjčila od Margaret St Clairové, píšící pod pseudonymem Idris Seabright. Raymond Chandler měl plný zápisník názvů. Každý z těch nápadů by mohl být titulem pro díla, která nikdy nenapsal. Jak vidno, dobře utajený název se obejde bez textu, leč publikovaný text bez dobrého názvu stěží.

Když vystižení obsahu je pouze jedním z kritérií, podle čeho je vlastně možné dílko pojmenovat? Samozřejmě neznám žádný obecně platný recept a kdybych znal, neprozradil bych. V záplavě titulů, které nalezly milost v očích publika, lze však identifikovat kategorie názvů, sdružených podle nějaké společné vlastnosti. Nárys klasifikace snad poslouží začínajícím autorům jako pomůcka proti frustraci způsobené chaotickým hledáním.

Místo a prostředí: „Les“, „Planeta exilu“, „Ocelové město“, „Mlhovina Andromedy“. Místo děje nemusí být jednoznačně pojmenováno „Kirinyaga“, „Plutonie“ nebo „Rudý Mars“, ale může vzbuzovat naděje čtenáře na zajímavý obsah: „Dlouhý den Valhaly“, „Svět Ptavvů“, „Geometrický les“, „Srdce Hada“. Matematický konstrukt „Pátý rozměr“ nás přenese do netušených prostoročasových dimenzí.

Čas a doba: Puntičkářské určení času názvem arabských „Pohádek tisíce a jedné noci“ jistě nebylo první. Časovým údajem lze definovat dílo stejně výstižně a poutavě jako místem a prostorem („Odyssea 2001“, „Hodina býka“). Důmyslné názvy „Čtvrtý den až navěky“ nebo „Měsíc mého života“ využívají určení času metaforicky. Konkrétněji zni názvy příběhů o „Cestě časem“: „Yankeemu z Connecticutu na dvoře krále Artuše“ stačil notný úder do hlavy, aby se ocitl ve středověku. „Tí, čo zabili Mohameda“ alespoň předstírají reálnost „Claperiova vlákna“. Nuže, „Aspoň čosi pre nás temponautov“.

Abychom mohli žít v „Nejlepším století“, budoucnost lidstva pracně zachraňují „Strážci času“. Ačkoliv „Čas je ta nejjednodušší věc“, přece „Zítřek číhá v záloze“. Dobře učiní každý „Rebel proti času“, když se na „Cestě proti času“ bude vystříhat „Časové smyčky“, paradoxů a „Chronoklasmu“, aby nenastal „Konec světa v osm hodin“. Snad proto názvy, které se odvolávají na čas, se nezřídka stydlivě vyhýbají přesným časovým údajům („Setkání pro rok X“).

Paradoxní pohled na čas („Stalo se zítra“) protiřečí konvenčním představám o světě („Pondělí začíná v sobotu“, „Šestá roční doba“), dramatizuje situaci („Čas opovržení“) nebo překvapuje fantastickým příslibem („Hodina zázraků“). A každý ocení dokumentární přesnost jednoznačného názvu „Hugo Story 1970 – 1972“.

Předměty a rekvizity: Zejména ve fantastice mívají pro příběh určující význam. Pro takové příběhy vynalezli Američané termín „Gadget Story“. Ve vědecké fantastice je velmi často hybnou silou děje stroj nebo vynález: „Stroj času“, „Vynález zkázy“, „Krakatit“, „Kallocain“. Název díla fantasy se liší kouzelným, respektive magickým charakterem předmětu („Excalibur“). Tím ovšem není řečeno, že jako název fantastické povídky nemůže posloužit i docela obyčejná věc, třeba „Ovesná kaše“.

Události a situace: Autoři, překladatelé a nejzáslužněji vydavatelé se přičiňují, aby byly patřičně dramatické: „Hvězdné války“, „Umírající Země“, „V osidlech kamenného boha“, „Věčná válka“, „Setkání s Rámou“, „Invaze z Aldebaranu“, „Únos na Mars“. Tyto názvy mají výhodu upřímnosti: nic netají a každému je jasné vo co gou. Netřeba postávat u pultu a nerozhodně listovat v knize, nebo dokonce trapně prozrazovat nevědomost dotazy u prodavače. Vynalézaví spisovatelé ovšem dovedou i z události a situace učinit svůdný hlavolam: „Milovala jsem tě, protože jsem byl hloupý“, „Železo přichází z hvězd“, „Pokus o útěk“.

Jméno postavy: Je stejně časté v realistických žánrech populární literatury jako v mainstreamové klasice („Vinetou“, „Anna Karenina“, „Hamlet“). Realistický autor si dává víc záležet na postavách než na fantastickém ozvláštnění, tudíž logicky inzeruje svůj záměr jménem představitele v názvu. Hrdinou fantastického příběhu bývá častěji fantastický jev, stroj či bytost než člověk, který prožívá fantastické události ve fantastickém prostředí. Samozřejmě existuje „Fafhrd & Šedý Myšák“, „Bran Mak Morn“, „Moreta“ i „Tobias“. Nicméně, německy důkladný „Lexikon der Fantasy“ (2. vydání 2003) nemá v seznamu několik set titulů ani pět nazvaných pouze jménem hlavního hrdiny.

Totiž, nepočítáme-li názvy v seriálech, jako „Conan a…“ nebo „Tarzan v…“ Někteří spisovatelé si šetří námahu s vymýšlením a zároveň chytře poskytují čtenáři jistotu tím, že v názvu uvedou jméno oblíbeného hrdinu a odliší jednotlivé díly upřesněním, třeba zrovna pomocí vedlejší postavy („Kedrigern a hlas pro princeznu“), rekvizity („Kedrigern a kouzelná hůlka“), určení místa („Kedrigern doma a na cestách“), událostí („Kedrigern a spletitá výprava“) a pod.

Druhem této kategorie jsou názvy, které nemusí prozrazovat jména hrdinů, ale charakterizují jejich vlastnosti, protože jsou důležité pro děj: „Pán prstenů“, „Zaklínač“, „Pošťák“, „Člověk obojživelník“. Výmluvné je nazvat příběh částí těla: „Hlava profesora Dowela“, „Orlakovy ruce“. (Ehm…, nemám v úmyslu citovat příliš výmluvné názvy.)

Název lze odvodit i od vedlejší postavy, kterou hrdina nevyhnutně potřebuje (podobně jako detektiv zločince), protože vedlejší postava je motorem jeho akce („Ubik“, „Zdraví tě bestie z hvězd“) nebo je jinak důležitá („Paní jezera“).

Příběh lze pojmenovat i podle nelidských bytostí počínaje mutanty („Slan“) a mimozemšťany („Kukly“) přes kyborga („Robocop“), robota („Robbie“), umělou inteligenci („Neuromancer“), zvíře („Až delfín promluví“), dokonce rostliny („Den Trifidů“) ba i „Škeble“ až po „Moře plná ústřic“.

Obsah a téma: Perfektní návod. Také velmi často používaný, jestli nelže má soukromá statistika. Čtenář ví, co si kupuje, když se sbírka jmenuje „Mamutí kniha humoristické fantasy“. Mezi klasickou a cenami poctěnou SF se to tematickými názvy hemží: „Válka světů“, „Cizinec v cizí zemi“, „Ztracená tvář“, „Je těžké být bohem“, „Hvězdný tanec“ a stovky jiných.

V hluboké minulosti populární literatury a v dobách, kdy lidé měli víc času než dnes, ačkoliv jejich život byl kratší, autor pokládal za svou povinnost oznámit čtenáři názvem vše, co mu hodlá sdělit celým tlustospisem. Náš stručný „Robinson Crusoe“ se správně jmenuje „Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoea, námořníka z Yorku“, čímž však Defoe nedosáhl důkladnosti Gustáva Reusse, který pojmenoval první dílo slovenské fantastiky „Hviezdoveda alebo životopis Krutohlava, čo na Zemi, okolo Mesiaca a Slnka skúsil a čo o obežniciach, vlasaticiach, pôvode a konci sveta vedel. Chýrečná rozprava.“

Současné názvy „Rehabilitácia vampirizmu v stolici Trenčianskej z hľadiska nových historických skutočností alebo posledný prípad Perryho Masona“ nebo „Neuveriteľný príbeh o Al Trinidovi, jeho úmornom boji za záchranu planéty Zem a o iných nebezpečenstvách, ktoré ho cestou postretli“ také nepatří k nejkratším. První funkčně oznamuje povídku, která skvěle ironizuje historický horor kombinací s moderní detektivkou, druhý název i text mají v nejlepším případě kouzlo nechtěného.

Jenže jak vyjádřit obsah výstižně a zároveň stručně? Lze se soustředit na hlavní téma, třeba „Válka s mloky“, „Návrat z hvězd“ nebo „Experiment Dosada“. Můžeme si také pomoci slovníky, lexikony a seznamy citátů. Odtud vede přímá cesta k sestavení vlastního katalogu názvů podle klíčových pojmů, nebo dokonce ke karetní hře vlastní výroby z takových slov. To už se blíží k mánii, ale kdo říká, že spisovatel kromě ostatních skvělých a výjimečných vlastností je povinen být také absolutně normální?

Kategorii tematických názvů lze upřesnit druhy týkající se vědy, sportu, politiky, obchodu, války, vzdělávání, her, názvy inspirované hudbou nebo výtvarným uměním („Dáma s hranostajom“, „Mona Lisa“) a mnoha dalšími lidskými i nelidskými činnostmi. Jako příklad uvádím aktivitu, naprosto nepostradatelnou pro zachování lidstva.

Láska, erotika, sex: Ve věku feminismu a konkurence fantastiky s pornografií se tyto názvy množí stejně jako příběhy o rozmnožování: názvy odvozené od emancipačního boje („Ženy, které muži nevidí“), od soupeření pohlaví („Muži pod ochranou“) či od „nového“ pohledu na ženy („Ženský muž“).

Člověk není jediný živočich, který si umí půvabně zkomplikovat radovánky biologické reprodukce. Autoři moderní fantastiky učinili tento objev něco přes století po vzniku žánru: v „Milencích“ člověk po prvé obcoval s mimozemskou bytostí, ale pak už mimolidský i nelidský sex nabral obrátky: „Venuše a sedmero pohlaví“, „Láska a sex u bezobratlých“, „Její chlupatá tvář“, atd. Pod názvem „Láska je plán a ten plán je smrt“ žene sex hrdinu k záchraně milenky, která jej nakonec sežere.

Příběhy o alternativní nebo experimentální sexualitě se někdy stydlivě skrývají pod neutrálními názvy: Galaktická Káma Sútra s nevinným názvem „Shluk“ může posloužit jako průvodce sexuálními praktikami mimozemských ras. „Pátek“ není příběh o kalendáři ani parodie na „Robinsona Crusoe“, ale futuristická projekce sexuality. Hledání definice a sociálního smyslu sexuality a vztahů mezi pohlavími nese hororově znějící název „Po levici temnot“.

Láska, a dnes už i erotika, jsou ve fantastice hojnější, než rodinné vztahy. Nasvědčuje tomu i zřídkavý výskyt rodinných příslušníků v názvech. Název „Pokrevní sestry“ zdůrazňuje příbuzenské pouto, ale děj vyplývá z medicínsko-kriminální zápletky. Pod názvem „Bratři“ si přečteme výborný příběh o armádě. „Blbec z Xeenemünde“ nenaznačí, že hlavní postavou je dítě, protože děj by fungoval, i kdyby geniální idiot byl dospělý. Názvy jako „Pokolení, které dosáhlo cíle“ označují za dětinsky nezralé celé lidstvo. A teď nevím – je to optimismus nebo pesimismus?

Zápisky: Záznamy, třeba obchodní, jsou původním posláním psaného slova. Fantastika žánrově hraničí s literaturou faktu. Zvlášť cestopisné a deníkové literatuře vděčí za všelicos, včetně předstírání reality názvem: „Marťanská kronika“, „Deník z vesmíru“, „Zápisky z Garthu“. Do této kategorie lze zařadit i početné tituly, obsahující slova „příběh“, „příhody“, „cesta“ nebo „dobrodružství“: „Příběhy ze známého vesmíru“, „Príbeh doktora Mechanicusa a jeho psa“, „Cesta do Kapilárie“, „Dobrodružství Arthura Gordona Pyma“. Latinská „expedice“ zní vědečtěji než „výprava“ nebo „cesta“. Vydáme-li se „Cestou slepých ptáků“, najde „Druhá expedice na podivnou planetu“ na Marsu živé Vikingy i stopy staré vesmírné civilizace. Prastará tradice názvů, vyjadřujících věčnou touhu lidí naslouchat vyprávěním o skutečných i smyšlených zážitcích a dobrodružstvích, je stále živá. Svízel je v tom, že tradičně pojmenovaný příběh by měl alespoň přibližně dosáhnout úrovně mistrných vypravěčů minulých tisíciletí.

Mýty: Některé názvy se noří do minulosti hlavně pro ni samu („Doly krále Šalamouna“, „Kamenný bůh“), jiné proto, aby ukázaly, že nepřestala být naší současností („Brány Anubisovy“, „Američtí bohové“) nebo je kosmickou budoucností („Hyperion“). Lidstvo je navštěvováno mimozemšťany, které pokládá za božstva („Mezi pozemskými primitivy“) i samo přináší techniku a civilizaci zaostalým rasám ve vesmíru („Příchod bohů“). Lidé otvírají „Pandořinu skříňku“, když si hrají na bohy cizích planet („Pán světla“). Ještě raději sní o tom, že nabudou božských schopností („Stvořitel vesmírů“) a sami si otevřou „Brány stvoření“. Je nasnadě, že pýcha provokuje bohyni pomsty „Nemesis“, která nám dá pocítit utrpení „Joba“.

Český lékař odstartoval z Mariánských Lázní strojem času k „Bohům Atlantidy“. Pokus básnířky o rozluštění jazyka mimozemšťanů v „Babylonu 17“ stvrzuje, že mýtus určuje pohled člověka na svět. Svět vnímáme prostřednictvím řeči, i když rozluštěný jazyk není přirozenou řečí, ale derivátem počítačového jazyka. „Galatea Galante“ brilantně oživuje poselství antického mýtu o vlastnostech člověka, platné i v době konstruktérů umělého života. „Hněv Poseidonův“ ohrožuje smilného kosmonauta. Mýtický název může skrývat i zcela jiné téma („Zbraně Diovy“). V takovém případě jde jen o metaforu a snahu upoutat čtenáře.

Bible: „Biblia ^TM“ se bude citovat, dokud nepřijde „Apokalypsa“ (znám nejméně tři povídky s tímto názvem). Exploze starozákonních a novozákonních témat po roce 1990 je „Návrat strateného syna“ v české a slovenské fantastice. Netrpíme „Lazarovým syndromem“. „Anjel strážny“ dohlíží abychom nezapomněli, že když „Pán je môj pastier, nič mi nechýba“: „Archa“, „Apoštol“, ani tři povídky s názvem „Mesiáš“ za posledních deset let ve slovenské fantastice. „Buď vôľa Tvoja“, spisovateli.

Neděsí nás „Potopa“, ba ani „Druhá správa o potope“. Spasitelé světa se už vzdělávají ve speciální škole („Messi@h“), aby nás zachránili před „Ohněm pekelným“ i podsvětím („North v podsvětí“), když masová sebevražda kytovců zpěvem matematických písní ohlašuje konec Bohem stvořeného vesmíru („Žalm podle Jonáše“). Fantastika není teologie, třebaže „Pánův hlas“ nachází teologické dilema i ve vesmíru bez Boha. Záhadou „Knihy Danielovy“ je účel vesmírného časoměru na Marsu. A velkolepá vize splynutí lidstva v kosmické jednotě s bytostí srovnatelnou s Bohem má celkem prozaický název „Konec dětství“.

Metafora: O definici metafory se mile škorpí nejeden jazykovědec s chvályhodným úmyslem získat akademický titul kritikou omylů všech ostatních. Všichni však znají starého dobrého Aristotela, z něhož zde uvádím několik znaků metafory: nepřímé pojmenování („Hrobka písní“), záměna vlastností („Na střepech skořápky světa křepčím“), záměna části za celek („Duna“), srovnání nepodobných věcí („Oceán prachu“, „Křídla snů“), obraz, který naznačuje něco jiného („Temno kolem mé hlavy“, „Lov na křišťálové blesky“). O metaforický název se snaží většina autorů. To je dobře, neboť hezky zní a lze si pod ním představit všelicos. „Snící drahokamy“, „Železný sen“, „Temná stránka skutečnosti“ nebo „Stín modrého býka“ naznačují schopnost autora vyjádřit se poeticky a originálně. V nejlepších případech se paradoxní „Mosty přes propast času“ přimluví i příštím generacím.

Paradox a oxymóron: Paradox je principem fantastiky. O paradoxní název se pokusil snad každý spisovatel SF: „Zapamatujeme si to za vás se slevou“, „Buďmež zemi lehcí!“, „Jezdkyně na pavučině“, „Zabij a zachraň“, „Když jsem byl slečna Dowová“ – a vůbec, jestli jednou napíši studii o paradoxu ve fantastice, věnuji kapitolu i paradoxním názvům.

Oxymóron je básnický druh paradoxu, spojení slov s navzájem se vylučujícím nebo nesouměřitelným významem: „Virtuální světlo“, „Dveře do léta“, „Vřeštící lebka“, „Mluvící kámen“. Vyjadřuje pojmy, pociťované jako neznámé („Lidé jako bohové“), nepoznatelné nebo nepochopitelné („Pomsta popraveného“) včetně náboženských a mystických („Tanec s Ježíšem“, „Soudce zemřelých“). Proto je oxymóron snad nejúčinnější stylistickou figurou, kterou autor napovídá proslulý „Sense of Wonder“, pocit údivu a zázraku. Dekonstrukce, doslovná interpretace a věcné vysvětlení oxymoronického nebo jinak paradoxního názvu je často základem děje: „Dřevěné kosmické lodě“, „Pomalá socha“ „Odprírodnené zvieratá“.

Alegorie a aluze (narážka): Název může naznačit příslušnost k žánru, který čitatel upřednostňuje („Software“, „Vesmírne hry“), obsah („Polibek vyhnanství“, „Vítěz bere vše“), postavy („Lidé z Modré hvězdy“) i leccos jiného („Dotek zla“, „Galaktické sny“). Alegorie není technikou fantastického ozvláštnění, neboť představuje známé známým a tudíž neobsahuje základní prvek fantastična – neznámo. Poslání alegorie (zábavně vysvětlit a poučit) z ní však činí oblíbenou techniku familiarizace, tedy přiblížení textu čtenáři („Sirotci oblohy“). Alegorický název často zaujme už před otevřením knihy („Když přitažlivost selže“) a při čtení může posloužit jako průvodce: „Lovci & zberači“, „Vesmír je lotosový květ“, „Kukaččino vejce“. I dobrý průvodce může svést na falešnou cestu; účinnou technikou fantastického ozvláštnění je doslovná interpretace nemožnosti a se zlou by se potázal, kdo by lehkovážně pochopil „Eumenidy na záchodě ve třetím patře“ jako narážku nebo alegorii, či dokonce vtip.

Symbol, číslo, znak, cizí řeč: Přímo deklarují fantastické ozvláštnění díla vědou („Laboratoř W“), technikou („X – 1, neunášaj hviezdy“), cizím prostředím („Dvacet tisíc mil pod mořem“, „Kolónia Lambda Pí“), alternativní minulostí („Silmarillion“) nebo fantastickou budoucností („Bolo to roku 4102“), ve které mohou nastat dny hněvu („Dies Irae“).

Prostá číslice „1984“ vyhrožuje přesným datem antiutopie i dodatečně, když se letopočet změnil na symbol. Apokalypsa, ohlášená „Miliardu let před koncem světa“, naštěstí bezprostředně ohrožuje jen šíleně troufalé výzkumníky. Rudá hláska „A“ je osudové znamení na hrudi ženy a zároveň ústřední symbol románu „Šarlatové písmeno“. Latina neztratila půvab řeči vzdělanců od středověku dodnes („Homunculus Mirabilis, „Hydra chondris“, „Homo divisus“). Obchodní potenciál názvů „Alien Sex“ a „Omnisexual“ je prostě nepřehlédnutelný.

Číslice v názvu („451° Fahrenheita“, „Dům o 1000 patrech“, „Rok 2440“) symbolizují lásku vědecké fantastiky k empirické vědě, jejímž základem je matematika. Matematika je víc, než jedna z přírodních věd, je symbolickým systémem, zvláštní řečí, s jejíž pomocí se pokoušíme domluvit s přírodou. Rovnice „E=mc²“ nezpůsobuje žádné překladatelské problémy. Posloužila vícero autorům jako symbolický název, i když bez jasnozřivosti Einsteinova pochopení světa.

„Golem XIV“ navazuje na legendu o umělém sluhovi, který se vymkl tvůrci z rukou. Pořadové číslo situuje událost do digitálního věku, ale římská číslice „XIV“ připomíná tradici, sahající do antiky. Čapek zkratkou „R.U.R.“ umístil novověké golemy – roboty do pragmatického věku stručnosti, rychlosti a dominance anglicky mluvícího světa („Rossum's Universal Robots“). Volání neznámou řečí („Volání Ctulthu“) naznačuje záhadu. Všeho s mírou: tajuplně znějící nadpis může čtenáře znepokojit a provokovat k řešení záhady, ale nesrozumitelný název odrazuje.

Chvalitebná snaha o stručnost může zredukovat název na znak. Vím, že „XXL“ signalizuje nadměrnou velkost a otazník („?“) otázku. Těžší je poznat, jestli tři otazníky („???“) nebo tečky („…“) jako název věští originalitu nebo bezradnost autora. A někdy i úžas poroty: všechny tyto názvy se vyskytly v Soutěži o Cenu Gustáva Reussa.

Neologismy: Koncentráty fantastického ozvláštnění. Kupodivu, nevyskytují se v názvech fantastiky příliš hojně. Originální a významem nabité novotvary jako „Pisartonic“ jsou náročné na invenci. Žánrový slang, přecházející v klišé (blaster, pantropie, hyperprostor, teraformování) se vyskytuje častěji v textech než v názvech. Ovšem když autor prozíravě začne knihu definicí „Dilvermoon je stříbrné jablko velké jako planeta. Plní jej deset tisíc soutěžících civilizací…“, není zapotřebí dumat, proč nazval sbírku „Dilvermoon“. Zajímavé „Divodění“ nebo „Čaroplavci“ jsou vytvořeny složením, přestože kompozita jsou vlastní spíš němčině nebo angličtině než slovanským jazykům.

Četná slova, která dnes označují notoricky známé skutečnosti, byla kdysi novotvary. Bratři Čapkové obohatili jazyky světa výrazem „robot“. Vyskytuje se ve stovkách názvů, ovšem už dávno ho nikdo nepokládá za neologismus. Pravda, „robot“ tím přišel o půvab fantastického ozvláštnění. Telefon, ponorka, letadlo, rádio i televize byly svého času exotickými výrazy a předměty. K naší běžné slovní zásobě patří laser, kyberpunk nebo nanotechnologie. Nezbývá než držet spisovatelům palce, aby jejich neologismy vstoupily do hovorového jazyka a proslavily své autory tím, že budou označovat životní realitu.

Úryvek textu: Perla mezi názvy, vydaří-li se navzdory prohřešku proti zlaté zásadě stručnosti. Propaguje dílo zejména tehdy, když demonstruje stylistickou a obsahovou originalitu: „Čas považovaný za spirálu z polodrahokamů“, „–Čiň pokání, Harlekýne!– řekl Tiktátor“, „Zvíře, které vykřičelo svou lásku v srdci světa“. Nejlepším způsobem, jak na takový název přijít, je přečíst si pozorně svůj vlastní text. Účinným úskokem je najít v něm větičku, která na rozdíl od ostatní nudy spolehlivě zaujme. Tento trik používá reklama, když z dokumentárního filmu zcela soustředěného na výrobu automobilových blatníků vyjme záběr uklízečky v minisukni, shýbající se pro smítko.

Úryvek ve funkci názvu si z cizího textu vypůjčují i klasikové („Chrudošiví jsou borolové“). Je však lépe nespoléhat na nevzdělanost publika i kritiky a čestně přiznat zdroj. U Henryho Kuttnera a jeho manželky je to Carrolova „Alenka v kraji divů a za zrcadlem“. Zcela bezcharakterním megalomanům lze doporučit úryvek bezostyšně ukradený nebo vymyšlený někým jiným. Takový název nemá s autorem ani s textem nic společné, a proto je lepší než cokoliv, co si oklamaný čtenář přečte v povídce. Pod názvem „Za hranicou návratu budem čakať“ najdete guláš klišé.

Otázka: Název bývá formulován jako otázka, když autor detektivně vyzývá čtenáře ke spolupráci na řešení zločinu („Copak se nohy kradou?“), předkládá mu zapeklitý problém („Sní androidé o elektrických ovečkách?“), provokuje fantazii paradoxem („A kdo od koho opisuje?“) či záhadou („Co se stalo s desátníkem Kukačkou?“).

Všechno je jinak: Fantastika je podle některých definicí literatura změny. S oblíbenými tématy se mění a podléhají módě i názvy. Pryč je doba, kdy žádný fan se špetkou sebeúcty nenahlédl do knihy, pokud nenesla název jako „První lidé na Měsíci“, „Planeta tří sluncí“, „Vesmírné povídky“, „Signály z vesmíru“, „Lidé ze Souhvězdí lva“, „Roboti a androidé“.

„Rakety z tantalu“ pokryl „Hvězdný prach“ a „Zabíječ bohů“ dospěl k „Rituálům dospělosti“. Žízníme po „Magickém prazdroji“, proléváme „Krev Elfů“, putujeme do říší „Legend“ s „Čarodějkami na cestách“, toužíme ve „Společenstvu prstenů“ po „Návratu krále“, trojčíme se „Šílenými rytíři“. Pravda, „S alchymisty nejsou žerty“ a zastřelit Smrt je chyba, pokud nechceme cválat na „Bledém oři“ do „Inkarnace Nesmrtelnosti“.

A ovšem také kráčíme „Cestou hrůzy“ i „Cestou krve“, tančíme „Valčík s temnotou“, bloudíme „Nikdykde“ a „Bezejmenným městem“, bojíme se v „Mrtvé zóně“ nebo na „Hřbitově zvířátek“, opatřujeme si husí kůži „Stíny času“. Děsí nás „Hrůzný stařec“, „Drakula“, „Anděl zkázy“ a vůbec „Strašidla, duchové & spol.“

Překlad a originál: Dobře přeložit název je někdy těžší, než jej vymyslet. Mimo běžných překladatelských problémů se setkáváme i s jinými. Nejsou vzácností případy, kdy tentýž text vyšel v originálu víckrát pod rozdílnými názvy, nebo naopak, stejný název nesou nestejná díla různých autorů.

Chybička se vloudí i do nejdokonalejšího překladu. V textu se může přehlédnout nebo odpustit, v názvu zasvítí jako červená stopka na křižovatce. Teorie překladu nabízí vícero řešení, ale nakonec rozhodne překladatel. Třeba i tím, že vymyslí úplně jiný název.

V tomto článku uvádím slovenské a české názvy v původním jazyce, neboť vzájemné překlady těchto sesterských jazyků pokládám za zhůvěřilost. Opírám se převážně o názvy jinojazyčných textů v českých překladech, protože slovenských překladů je poněkud poskrovnu. Svůj překlad názvu uvádím pouze jednou, u románu, který zatím nebyl přeložen do češtiny ani slovenštiny. (Prvního, kdo pozná, který to je, zvu na pivo. Jedno.) U textů, které byly přeloženy vícekrát pod různými názvy vybírám ten, který pokládám za nejvýstižnější.

Různé: Uvedený nástin klasifikace názvů není úplný, ale může vůbec takový existovat? I krátký název sotva lze vtěsnat do jediné kategorie, protože autor se snaží sdělit názvem co nejvíc. Pochybuji, že je možné sestavit jednoznačnou a jedině správnou klasifikaci. Jsou také názvy neúmyslně nebo i záměrně uvádějící čtenáře v omyl: „Deník nalezený ve vaně“ rozhodně není hygienickou příručkou. Roztomilá neurčitost paří k půvabům života. Název povídky „Napospas živlům poblíž Langerhansových ostrůvků, 38°54' sš, 77°00' 13''zd“ využívá čísla a znaky, ale neudává zeměpisné souřadnice: mluví o buněčných shlucích v játrech, produkujících inzulín. Je narážkou, znakový, symbolický i tematický, naznačuje události a zároveň vypovídá o postavě. Obsahem „Enderovy hry“ nejsou hrátky jistého Endera, ale dramatický vývoj osobnosti uprostřed událostí ničivé války, byť zastírané hrou.

„Výzvou všetkým rozumným ľuďom“ včetně onomaziologů, tedy lidí zabývajících se naukou o názvech, jsou názvy jako „Nesmrteľnosť v rozmere plynutia“. Infantilní „Ževraj tu boli Emzáci“ ovšem textem plní, co slibuje název – slohovou úlohu v základní škole.

Okopírované názvy známých děl „Vo Vesmíre niekto vraždí“ či „Ako chutí moc“ nejsou vždy plagiáty. Většinou však prozrazují nedostatek fantazie a vzdělání stejně spolehlivě, jako „Císařovy nové šaty“ nahotu panovníka. Až po přečtení příběhu se pozná (někdy), jestli jde o variaci na známé téma, parodii, kompliment dílu jiného autora („Zelený lúč“), o šalebný pokus upoutat pozornost známým názvem nebo o naivitu začátečníka okouzleného světoznámým románem „Zbohom zbraniam“.

Grafická úprava názvu: Není vlastně věcí autora, ale vydavatel a výtvarník mu v záchvatu nepříčetné laskavosti zpravidla dovolí vyjádřit se k návrhu. Poté mu shovívavě vysvětlí, že nejapnými připomínkami škodí jen sám sobě a nejlepší bude, když to nechá na ně. Jestli obálka vyvolá drtivou kritiku, brání se technickými možnostmi nebo spíše nemožnostmi. Někdy také ignorantstvím autora, který si nenechal poradit a proto je odpovědný. Mají pravdu, autor je autor. Když je obálka krásná a kniha úspěšná (to není vždy totéž), slávu žne vydavatelství a výtvarník. Tak je to správné: autor knihu jenom napsal, na ničem jiném nemá zásluhy. Kromě názvu, samozřejmě.