Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

       Některými odborníky je 1. srpen 1774 považován za zrod vědecké chemie. Proč? Anglický pastor Joseph Priestley v rámci zkoumání „vzduchů“ (pojem plyn ještě nebyl zaveden) uvolňovaných z různých látek tepelným rozkladem sáhl i po oxidu rtuťnatém. Jednou totiž rozbil teploměr a zaujalo ho, jak se rtuť na vzduchu změnila (zoxidovala). Priestley tedy dnes z HgO získává „deflogistikovaný vzduch“ a zanedlouho pak zjišťuje, že umožňuje dýchání. Ano, jde o kyslík.

        

       Počátkem srpna 1804 se z pětileté cesty po Jižní Americe vrací Alexander Humboldt. Během této své soukromé výpravy mimo jiné vystoupil až 433 m pod vrchol tehdy nejvyšší známé hory světa Chimborazo (dosáhl výšky 5877 m), což byl tehdy výškový rekord („dýchalo se špatně, krvácely dásně a rty“). O cestě napsal 30 svazků, kterými založí moderní fyzickou geografii a další vědecké obory, především geobotaniku a ekologii.

        

       Počátkem srpna 1829 v Terstu vyráží na první plavbu parníček bez koles. Jmenuje se Civetta (italsky sova), měří 19 metrů a i se 40 lidmi na palubě dosahuje rychlosti 11 km/h. Pohání ho lodní vrtule umístěná na zádi, což je světový primát. Doba však dosud nedozrála pro hříčky chudých, nepraktických snílků... Porucha na špatně provedeném parním stroji se stane konkurencí podplacené policii záminkou k zákazu všech dalších zkoušek „z bezpečnostních důvodů“. Sponzor pokusu ztratí pouze zájem, vynálezce Josef Ressel všechno.

        

       V polovině srpna 1914 začíná fungovat Panamský průplav. Je to veledílo nejen mimořádné technické váhy, ale i důkaz lidského vtipu; k napájení zdymadel totiž používá umělého jezera napájeného tropickými dešti, takže jde o jakési olbřímí „perpetuum mobile“. Při jeho stavbě ovšem zahynuly desítky tisíc lidí.

        

       Další vrtule. Během tří srpnových týdnů roku 1929 vzducholod LZ-127 Graf Zeppelin (to už byl tvůrce prvních použitelných vzducholodí hrabě Ferdinand von Zeppelin 12 let po smrti) vzlétla z New Yorku směrem východním, cestou třikrát mezipřistála k doplnění paliva, vodíku a proviantu. Plavidlo mělo délku 236 m a vlastní hmotnost 60 tun a pomocí pěti motorů o celkovém výkonu 2000 koní dosáhlo na trati dlouhé zhruba 35 000 km průměrné rychlosti 114 km/h. Dvacet cestujících (letenka stála 40 000 marek, což odpovídalo ceně 40 osobním aut) a čtyřicet členů posádky tak poprvé v historii letectví obletělo svět.

        

       V srpnu 1934 končí čtyřiapůlměsíční totální samota letce a polárníka Richarda Byrda. Z vlastní vůle strávil polární zimu v Antarktidě; se 190 km vzdálenou základnou ho přitom spojovala jen ne vždy fungující vysílačka.

       Pobyt absolvoval s poraněným ramenem, které z něho dělalo částečného invalidu, a s kamínky, která buď hřála a přiotravovala ho, nebo nehřála a on mrznul. Když si pro něho přijeli kolegové, přivítal je slovy: „Nazdar chlapci. Pojďte dolů. Mám pro vás mísu polévky na zahřátí,“ a během těch pár kroků dovnitř se – totálně vyčerpaný fyzicky i psychicky – zhroutil do sněhu.

       Nepřijet záchrana o dva měsíce dřív, než velel plán, bylo po Byrdovi.

       

       V září 1704 se po hádce s kapitánem dal vysadit na jeden z neobydlených ostrovů Juana Fernándeze v Tichém oceánu skotský námořník Alexander Selkirk s touto výbavou: matrace na spaní, puška, trocha střelného prachu a olova, něco tabáku, sekera, nůž, kotlík, bible a pár drobných předmětů, navigačních přístrojů a knih.

       Když přešel nával melancholie, jíž trpěl prvních osm měsíců, žil prý velmi klidně a spokojeně. Pěstoval kozy, četl knihy, bibli, zpíval žalmy a modlil se, a jak řekl, „byl jsem lepším křesťanem ve své osamělosti, než kdykoli předtím a než, jak se obávám, budu kdykoli potom“.

       Takto v pohodě strávil čtyři roky a čtyři měsíce, než ho v lednu 1709 naložila okolo plující loď. Do Anhglie se vrátil roku 1711, kde jeho příběh vzbudil značnou pozornost (zaujal mj. Daniela Defoea).

        

       Koncem září 1954 ratifikuje dvanáct západoevropských zemí statut Evropské rady pro jaderný výzkum (dodnes se pro ni používá historická zkratka CERN). Původně CERN zabral 100 hektarů ve Švýcarsku, 1965 získal ještě 450 ha ve Francii. První experiment na novém urychlovači zde proběhl 1957 a ověřil 22 let starou předpověď rozpadu mezonu na elektron a neutrina.

       Nejžhavější současností CERN je stavba Large Hadron Collideru (LHC) a příslušných detektorů, jejichž prostřednictvím se zase o krůček přiblížíme podmínkám panujícím ve vesmíru kratičce po velkém třesku a ještě hlouběji nahlédneme do základní struktury hmoty. LHC má být hotov 2007.

        

       V září 1964 vypouštějí USA první geofyzikální družici – úvodní se série šesti tohoto typu. Měla zkoumat ionosféru, sluneční osvit atmosféry a jeho fyzikální a chemické účinky na ni, zemské a meziplanetární magnetické pole, noční a polární záření, elektrická pole a hmotu v meziplanetárním prostoru; to vše na eliptické oběžné dráze ve vzdálenosti 400 – 1000 km od Země. Tato družice mj. poprvé pozorovala polární záři ve dne a přispěla k objevu magnetické rázové vlny, která Zemi provází při obíhání kolem Slunce.

        

Tatracon 2004, ještě o Parconu 2004, filk, recenze Leonarda Medka a Včielky, Almanach pro cestovatele (krajinou komiksu), esej Ondreje Herce a samozřejmě všechny pravidelné rubriky. A možná své slibované články dodají i Tom Jirkovský, Františka Vrbenská a Jan Vaněk jr. :-)