Všechna práva © Interkom 1984 - 2004
Časem s vědou: Z milníků poznávání – říjen a listopad
Říjen 1604 byl pro přírodovědu úrodný. V souhvězdí Hadonoše vzplála nová hvězda a poněvadž se tak stalo v blízkosti hojně sledovaných planet Jupitera, Saturnu i Marsu, všimlo si tohoto jevu hodně lidí. Mezi nimi i v Praze pobývající Johannes Kepler, který ji popsal tak důkladně, že později dostala jeho jméno. V době objevu měla jasnost Marsu, koncem měsíce o něco překonala nejjasnější hvězdu na obloze Sirius, pro lidské oko „zhasla“ až v březnu 1606 (dalekohled přišel na svět o pár let později). Keplerova supernova je poslední zaznamenanou v 2. tisíciletí v naší galaxii. Celkem jich známe šest, přímo pozorované a historicky zdokumentované jsou ještě ty z roku 1006, 1054, 1181, 1572 (zvaná Tychonova), mnohem později byl pak pomocí radioteleskopu nalezen ještě zbytek supernovy z 2. poloviny 17. století.
V témže říjnu 1604 se Galileo v Padově pouští do svých proslulých experimentů s nakloněnou rovinou. Co dělá? Spouští po ní kouli a měří čas, kterou toto těleso potřebuje na překonání různě dlouhé dráhy při různém sklonu roviny. Jelikož ještě nemá stopky, zato je po otci obdařen hudebním talentem a od Boha vynalézavostí, měří čas relativně jako různě dlouhé úseky stejnoměrně rytmicky brnkané písně. Výsledkem tohoto fyzikálního hraní bude zákon pohybu po nakloněné rovině a impuls k výzkumu volného pádu (to už hlavně v Pise a na její šikmé věži). Pak, v roce 1609, se Galileo vrhne na dalekohled.
V říjnu 1884 na kongresu ve Washingtonu se zástupci zúčastněných národů domlouvají, že poledník procházející jednou z nejstarších a nejznámějších hvězdáren na světě v Greenwichi u Londýna (založena r. 1675) bude označen jako základní, tedy nultý. Konečně se tak sjednotí určování zeměpisné délky a z ní odvozovaného přesného času (dnešní Greenwich Mean Time, GMT). Definitivu pak Greenwich dostane v roce 1911, kdy zcela nahradí starší ferrský poledník. Ten, používaný od roku 1634, prochází mysem Orchilla na ostrově Ferro (dnes nazývaném spíš Hierro). Coby nejzápadnější výspa Kanárských ostrovů byl od antiky považován za jakousi západní hranici světa.
V říjnu 1934, nějakých deset měsíců poté, co se dozvěděl o Joliotových objevu umělé radioaktivity (vznikla ozařováním hliníku částicemi alfa), vrcholí v Římě pokusy Enrica Fermiho s ozařováním prvků neutrony (uvolňovanými působením paprsků alfa na berylium). Na jejich použití připadl proto, že nemají náboj a na rozdíl od helionů tudíž nemusí překonávat odpudivé síly kladně nabitého jádra. Výsledek předčil očekávání – neutrony aktivovaly skoro všechny prvky! Však nedosti: na dřevěném stole byl radioaktivní výtěžek ozařování vyšší než na kovovém... Když pak během října Fermi mezi zdroj neutronů a terčovou stříbrnou fólii vložil na zkoušku vosk, indukovaná radioaktivita stříbra se zvýšila stokrát! Na vysvětlení přišel Fermi hned téhož dne během oběda: srážkami s lehkými atomy vosku (tvořeného především vodíkem) se neutrony zpomalujíí (moderují) a snáze se pak pak do jádra stříbra „spadnou“ (populární je srovnání s golfovým míčkem kutálejícím se různou rychlostí nad jamkou). Fermi za to dostal Nobelovu cenu, avšak současně vědecký svět postavil před novou záhadu: když aktivací všech lehčích prvků poslušně vznikají těžší radioizotopy, proč u uranu ne? Cesta k objevu štěpení těžkých prvků a bohužel i k jaderné bombě je volná.
Přes čtvrt tisíciletí trval svár započatý Huygensem a Newtonem – je světlo vlnění, nebo proud částic? Když Maxwell vybudoval bezvadnou teorii světla coby elektromagnetického vlnění, zdálo se být rozhodnuto. Přišel však Einstein a pravil: světlo je proud fotonů... Pravdu měli všichni – částečně. Všechny pohybující se částice totiž provází vlnění určité frekvence. Tak aspoň zní hlavní myšlenka disertační práce o vlnově korpuskulárním dualismu, kterou v listopadu 1924 obhajuje Louis de Broglie.
Spirální mlhoviny viditelné na nebi jako vířivé skvrny jsou ve skutečnosti daleké hvězdné systémy, píše se v listopadu 1924 v deníku(!) New York Times. Autorem tohoto výroku (a významného astronomického objevu mlhovin coby galaxií, který posouvá hranice vesmíru opět o něco dál) je houževnatý pracovník, který chce poznat vesmír, z čehož je vidět, jak je ještě mlád... Jmenuje se Edwin Powell Hubble, před dvěma dny mu bylo pětatřicet a před sebou má ještě objev rozpínání vesmíru.
Zvláštní paradox – zatímco jedni vědci na základě statistik vypočítali průměrný interval zasažení pozemšťana padajícím meteoritem na 9 a druzí na 3,5 let, doložené zásahy lze spočítat na prstech jedné ruky. Asi proto, že tyto případy nejsou jako takové hlášeny z nevíry, že je to vůbec možné. A tak jsme si jisti vlastně jen třemi případy – první v roce 1994 trefil v Madridu auto a poranil řidiče na malíčku, dva roky předtím malý kousek zbržděný banánovníkem neškodně „pohladil“ ugandského kluka po hlavě. Poslední a nejslavnější případ se odehrál v těchto dnech: v americké Alabamě prorazil čtyřkilový meteorit střechu domu, odrazil se (naštěstí) ještě od rádia a trefil na gauči spící ženu. Způsobil jí na boku podlitinu velikosti otevřené mužské dlaně.
Americký fyzik Burton Richter z MIT a nezávisle jeho krajan čínského původu pracující tou dobou v Hamburku Samuel C. C. Ting objevili v listopadu 1974 první ze skupiny „elementárních“ částic s novým kvantovým číslem (pojmenovaným charm – půvab). Objev pomohl upřesnit kvarkový model hadronů a oběma vědcům vynesl Nobelovu cenu.
V rámci slavnostního znovuuvedení do provozu po tříleté rekonstrukci bylo v listopadu 1974 z největšího pozemského radioteleskopu v portorickém údolí Arecibo vysláno do vesmíru první radiové poselství lidstva mimozemským civilizacím. Obsahuje popis sluneční soustavy a polohy Země v ní, základní údaje o člověku a schéma nositelky jeho genetické informace – DNA. Depeše v dvojkové soustavě sestává z 1679 znaků a její vysílání trvá tři minuty. Pravděpodobnost, že se dočkáme odpovědi, je (naštěstí?, bohužel?) prakticky nulová.
