Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

Zakázané území, bezpečné barvy, zamčené truhly a podivná tajemství a zároveň s tím idylická osada plná moudrých prostých lidí, milujících rodičů a hravých dětí. Není vám na tom něco divného? Ale nebojte se, vy do příběhu vstoupíte právě tehdy, kdy se začnou dít neobvyklé věci. A potom se teprve začnete bát. Uvidíte děsivé bytosti s drápy a dlouhými zuby, malá zvířátka stažená z kůže, jemnou práci s nožem, spoustu krve a kubické metry dřeva, které vám nažene víc strachu než všechno ostatní. Uvidíte, co vidí slepí, když vy nic nevidíte, uslyšíte zvuky, které jste nikdy neslyšeli. Poznáte, že velká láska si žádá oběti, pochopíte, že když existuje ráj, existuje vedle něj i peklo a že ne každý má to štěstí, aby poznal hranice mezi nimi, pokud hranice vůbec existují. Vítejte do Vesnice.

       M. Night Shyamalan ve svém čtvrtém autorském filmu (námět, scénář a režie) využívá všechny možnosti, které velké plátno a kvalitní zvuk nabízí – překvapivé hlasité zvuky, podprahové šeptání zároveň s kvílivou hudbou, dolby stereo se zvuky zezadu, které hrají velkou roli. Obraz je využitý do detailů – idylické pohledy do rustikální krajiny, záběr kamenného náhrobku, koruny hýbajících se stromů, pokroucené větve a spletité kořeny. Než se děsivé bytosti objeví naplno, většinu filmu je vidíme na moment koutkem oka jako pohyb nebo mizící postavu, stejně jako obyvatelé Vesnice. Tím se způsob zobrazení tajemna podobá předchozímu filmu Znamení s jeho tušenými mimozemšťany. Velkou roli hrají barvy, zde jsou děleny na bezpečné, kterými je vyzdobena vesnice, domy, interiéry, oblečení a hranice mezi údolím a lesem, a nebezpečnou, která přivolává „Ty, o nichž nemluvíme“. Herci jsou dobře zakomponováni do obrazu – když se například Ivy a Lucius baví na verandě v noci, táhne se před nimi v dálce bílá linka loučemi osvětlené mlhy a v hovoru to vypadá, jako když jsou jejich tváře spojeny světlem. Samotný výběr herců byl velmi kvalitní, byly zvoleny výrazné typy a ne vždy to znamená modelově krásné obličeje, právě naopak. Tři hlavní mužské role a druhou ženskou roli dostaly osvědčené hvězdy: režisérův oblíbený Joaquin Phoenix, ostřílený William Hurt, vynikající Adrien Brody coby retardovaný Noah a příjemně stárnoucí Sigourney Weaver. Hlavní ženskou roli slepé Ivy zahrála pihovatá dívka s podivným jménem Bryce Dallas Howard a i když jsem jí občas nevěřil její slepotu (samozřejmě že herečka slepá není), věřil jsem jejím emocím – strachu, lásce, odhodlání a odvaze.

       Příběh samotný je vystavěn jako ostatní Shyamalanovy filmy – idylický začátek, ale hned vzápětí první náznaky problémů, pomalé odkrývání nástrah světa, záhady se množí a komplikují a pak následuje jedno odhalení za druhým a děj se zrychluje. V tomto filmu je akce vyprávěna střídavě pomalu a zrychleně (občas také v časových skocích), lze to přirovnat k oživování těla elektrošoky – ……… BUM …. BUM. Užijete si dost naskakování na sedadlech a jestli budete mít za sebou lekavé povahy, tak se vám filmový zvuk krásně doplní s vřískáním diváků. Pokud bych měl srovnávat Vesnici s ostatními filmy stejného autora, vrátil se Shyamalan k čistému filmovému útvaru, který opustil ve Znamení, kde nesourodě zkřížil záhrobní mystiku s UFO – Šestý smysl je duchařský příběh, Vyvolený civilní komiks, Vesnice… ale na to si musíte udělat názor sami. Já jsem byl spokojený, ale nemůžete mi všechno věřit. Nebo nic?