Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

V letošním létě se v Rusku objevil hit, který nechal v místních kinech za sebou s přehledem hollywoodskou produkci, překonal návštěvností samotného Pána prstenů a jehož pověst začala nenápadně pronikat také do jiných zemí. Noční hlídka je adaptací první z trilogie knih Sergeje Lukjaněnka o fantastickém souboji Dobra a Zla mezi námi. Po úspěchu této první části je také na spadnutí uvedení dalšího dílu s názvem Denní hlídka a ihned po premiéře prvního dílu tvůrci uzavřeli smlouvu na americký remake filmu a rovněž celosvětovou distribuci plánované ruské trilogie. Timur Bekmambetov je v Rusku známým filmovým režisérem, v jehož současné práci dominuje reklamní tvorba, za kterou se mu i dostalo několika prestižních mezinárodních ocenění. Na vizuální podobě jeho filmů je ostrý reklamní švih pořádně znát. Před několika lety byl na festivalu v Karlových Varech oceněn jeho film Pešavarskij vals, kde se také objevili někteří herci z Noční hlídky.

       Podívaná plná počítačových triků a efektů se stala doménou především hollywoodských blockbusterů. V této souvislosti proto působí Noční hlídka jako překvapující zjevení. Svět moderní ruské společnosti, jak ji film popisuje, se nijak neodlišuje od ostatních. Noví (a bohatí!) Rusové jezdí v luxusních západních autech, komunikují spolu přes nejnovější mobilní telefony. A to všechno se odehrává v kulisách zchátralých uliček Moskvy s dominantami Kremlu nebo stanice metra, které zná z hodin ruštiny snad každý pamětník. Hlavního hrdinu Antona Goroděckého hraje v Rusku populární herec Konstantin Chabenskij, kterého proslavil televizní seriál o speciální jednotce (Ubijnaja sila), a mezi známé tváře patří také Valerij Zolotuchin, který hrál v Menzlově filmu Dobrodružství vojína Čonkina.

       Střety mezi Dobrem a Zlem trvají už tisíce let. Jejich síly byly vždy tak vyrovnané, že po velikém boji se strany Světla a Temna domluvily na příměří. To se odehrává na pozadí bitvy u Languédocu roku 1342, ve které oba velitelé Geser a Zavulon zastavili bitvu, která se dotýkala nebes. Od té doby se obě strany navzájem stráží, aby nedošlo k porušení příměří. Jakmile totiž dojde k boji obou stran, tak zastavená bitva pokračuje. Mystice příběhu se nevzpírá ani moderní doba, ve které mágové i vampíři používají moderní technologie k analýzám a předpovědím budoucnosti stejně jako k triviálním bankovním převodům. Mezi Tmou a Světlem se pohybují Jiní, lidé, kteří jsou osudem obdařeni neobyčejnými schopnostmi. Svým uměním mohou Jiní sloužit jedné ze stran, ale není předem rozhodnuto, pro kterou z nich se rozhodnou. Existují jen jakési nepřímé souvislosti, které za určitých okolností mohou potvrdit inklinaci k jedné ze stran. Právě to umožňuje rozehrát širokou škálu intrik oběma stranám. Světlí se snaží umenšit zlo mezi lidmi a Temní zase poukazují na to, že špatné není tak špatné a někdy je vlastně dobré. Přitom všichni používají téměř stejné prostředky a triky, takže rozhoduje především síla osobnosti a vůle změnit osud.

       Nedá se říci, že Noční hlídka je typicky ruský film. Už od prvního pohledu kamery pochopíte, že snahou tvůrců bylo vytvořit čistě komerční film v hollywodském stylu, s akčními scénami, dynamickým klipovým střihem, který by do kin přilákal především tzv. „Nové Rusy“. Celý film je pojatý jako jeden velký reklamní spot, který také přiznává používáním tzv. „product placementu“, nebo-li umístěním určitého výrobku přímo do děje. Nad tím vším atraktivně komerčním pozlátkem je však původní nápad, který, ač literární předlohu cituje velmi volně, přitahuje původní mystikou i originalitou příběhu s velkým P. Pro nás, kteří už ztratili kontakt s ruskou realitou, je takto moderně pojatý sf&f film až zarážející. I s mnoha odkazy na jiné kultovní filmy, jako jsou především Matrix, Blade nebo Highlander, je film v rozměrech blockbusterového spektáklu suverénně originální. Mnozí mu vyčítají zdlouhavé tempo některých scén. Ne, že by to nebyla pravda, ale z mého hlediska to má výhodu, že nikdo do omrzení nevysvětluje kdejakou filozofující prkotinu (jako například v pokračováních Matrixu), ale musím namáhat své vlastní závity. Noční hlídka má ještě jeden neduh, který je nyní tak módní v rozsáhlých příbězích – totiž otevřený konec, který diváka napíná k dalšímu pokračování. Jenže tenhle film je natolik zajímavý, že na očekávaný druhý díl počkám, i když zatím tvůrci – již po několikáté – odsunuli plánovanou premiéru na léto příštího roku.

       I když jsem původně nechtěl o knize v souvislosti s filmem psát, tak bych chtěl zmínit jednu vlastní kuriozitu. Po 15 letech od poslední hodiny ruštiny jsem v sobě objevil „jiné“ schopnosti a s nadšením přelouskal knihu během několika málo dní. Literární podoba je ještě o další grády zajímavější , ale šok z filmu už těžko někdy zapomenu. Bylo to, jako kdyby mi eskymák ukázal GPS souřadnice smečky psů na svých satelitních hodinkách.

       

je román Vernona Vingeho, dějově předcházející jeho fenomenálnímu románu Oheň nad hlubinou (č. Fantom Print v r. 2000). Těm, kdo jej četli, netřeba již říkat více, pro ostatní dodáváme, že v roce 1999 získal cenu Hugo a cenu J. W. Campbella (a byl nominován i na Nebulu).

       Nedejte se odradit trochu divokou typografií, na Fantom Print je docela dobrá :-), ani cenou 335 Kč, každý jiný nakladatel by takový špalek rozdělil do dvou knih, a tak je Hlubina vlastně o stovku lacinější než byste čekali :-(.