Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

Začalo to na zadních dvorcích. Zpočátku se muži soustředili na žár a kouř a na nebezpečné výpady dlouhými vidličkami. Jejich manželky je pro tyto účely vybavily pruhovanými zástěrami, které se vepředu honosily slogany jako Sekáč či Šéf, které měly muže motivovat. Pak se to všechno začalo pozvolna propojovat s tím, kdo by měl mýt nádobí, a s papírovými talíři si člověk navěky taky nevystačí a shodou okolností tou dobou manželky omrzelo péct karamelové koláčky a připravovat saláty s želé s nastrouhanou mrkvičkou a mladé žužu a usmyslely si, že místo toho půjdou vydělávat peníze a jedno vedlo k druhému.

       Manželky tvrdily, že den má jen čtyřiadvacet hodin, a muži, kteří v tom století pořád ještě byli hrdí na svou racionalitu, museli uznat, že je to pravda.

       

       Na nějakou dobu to dopadlo tak, že muži měli na starost maskulinnější jídla: pečeně, kotlety, bifteky, mrtvá kuřata a kachničky, předžaludky, srdce, zkrátka a dobře cokoli, co bylo zjevně zabito, co viditelně krvácelo. Manželky dělaly jiné věci, pastináky s polevou, švestkové koláče, cokoli, co vykvetlo či dozrálo jako plod či bylo měkké a mazlavé uvnitř. Takhle to fungovalo zhruba deset let. Muže všichni chválili, aby ve své činnosti nepolevili, a manželky, které se ráno vykradly se skřípavými novými diplomatkami a které svíraly lístek na autobus, protože muži potřebovali svoje kombíky na dopravu mrtvol, měly pocit, že jim něco prošlo.

       

       Jenže čas není statický a muži odmítli zůstat na místě. Nebylo možné udržet je izolované v jejich jednotlivých kuchyních, v kuchyních, do nichž manželky směly čím dál méně často, poněvadž podle tvrzení mužů nedokázaly pořádně nabrousit nože, pokud se vůbec o něco takového vůbec staraly. Muži si začali pořizovat přístroje do kuchyně, které o víkendech rozebírali a olejovali. Zpočátku se to neobešlo bez několika nehod, za oběť padlo pár prstů a špiček nosů, ostatní muži však technologii zvládli a pustili se do inovací: automatických struhadel muškátových oříšků, elektrických přístrojů, které dokázaly sejmout víčka ze zavařovacích sklenic. Na koktejlových večírcích se shlukovali do skupinek a na konci místnosti si vyměňovali soukromé recepty a historky z vaření, příběhy o suflé srdnatě zachráněném na poslední chvíli či flambovaných hruškách, které se vymkly kontrole, pročež s nimi musela být svedena rozhořčená bitva. V některých takových líčeních mohl člověk zaslechnout choulostivé obraty jako kuřecí prsíčka. Sexuální metafory se vskutku měnily: mísy a vidličky se dostaly do popředí a slova jako šlehač, tlakový hrnec a nástroj na podlévání krocena by přešla ve smíšené společnosti přes ústa jen těm nejodvážnějším mladým ženám, těm samým, které vzrušovalo, když si samy namazaly topinku máslem. Muži, kteří vařit příliš neuměli, se pohybovali na okrajích takových skupin, báli se pronést souvislejší řeč, obdivovali starší a zkušenější kuchaře a v duchu si přáli, aby jednou mohli být jako oni.

       Zakrátko začali muži ve velkém počtu odcházet ze svých zaměstnání, aby mohli v kuchyni trávit více času. V časopisech se psalo, že jde o moderní trend. Manželky byly všechny vyhnány do práce, ať už chtěly, nebo ne: někdo musel vydělávat a ony přirozeně nechtěly ohrozit mužskost svých manželů. Společenské postavení muže se nyní dalo odhadnout podle délky jeho nožů na porcování masa, podle toho, kolik jich měl, jak ostré je udržoval a rovněž podle toho, zdali byly posázené zlatem a drahými kameny.

       

       Exkluzivní kluby a tajné společnosti se objevovaly jako houby po dešti. Muži, kteří se viděli poprvé v životě, se mohli poznat podle způsobu potřesení rukou – bešamelového krutu či dvojitého stisku á la čokoládové mousse – a dát také najevo, že jsou zasvěcenci. Ženy tou dobou zcela přestaly chodit do kuchyně, jinak by se vystavily obvinění z neženskosti. Bylo jim vysvětleno, že předpona slova šéfkuchař tam vůbec není náhodou a že barmanů je třináct do tuctu, ovšem o nějaké barmance nikdy nikdo neslyšel. V časopisech se začaly objevovat první články o původu ženské kuchyňské závisti a o tom, jak na ni vyzrát. Doporučovala se amputace špičky jazyka, a jak víte, v civilizovanějších zemích se tato praktika široce rozšířila. Říkalo se, že kdyby příroda chtěla, aby ženy vařily, Bůh by býval stvořil nože na porcování kulaté a opatřené dírami.

       

       Tyto události se zapsaly do dějin. Mnoho lidí s těmito dějinami ovšem není obeznámeno. Dochovaly se jen v několika archivních sbírkách, které doposud nebyly zničeny, a v rukopisech, jako je tenhle, jejž si ženy předávají z ručky do ručky, obvykle v noci, načež se ručně přepisuje, nebo učí nazpaměť. Byť jen šířením těchto slov se dopouštím podvracení. Dělám to, dávám všanc svou osobní svobodu, protože dnes, po tolika staletí stagnace, se objevují známky toho, že naděje, a tudíž i změna, jsou znovu na dosah.

       

       Ženy ve svých proužkovaných oblecích, vyhnané do obýváků, kde svědomitě usrkávaly sklenky portského, které jim přinesli muži, sedávaly stísněně, tiše a naslouchaly hlasitým salvám mužského a trochu výsměšného smíchu, který se ozýval zpoza zavřených dveří do kuchyně. Ale už si mezi sebou šeptají. Když jsou s důvěryhodnými kolegyněmi, vyprávějí jim o dávných dobách, které se ztratily v mlze legend, na něž se naráží v paklících dopisů nalezených v truhle na půdě a na záhadných freskách na zdech opuštěného chrámu, kdy i ženy se směly účastnit rituálu, jenž nyní ztělesňuje nejhlubší náboženská přesvědčení naší společnosti: proměny posvěcené mouky ve svatý chléb. V noci se jim zdají dlouhé tajné sny, do nichž se jim však vkrádají stíny a zatemňují je. Ženy sní o tom, že zaboří ruce do země, která je rudá jako krev a měkká, která je mléčná a teplá. Sní, že se jim hlína sama shromáždí pod rukama, nabobtná, změní svou podobu, vykvete do tisíce tvarů, a to i pro ně, znovu pro ně. Sní o jablkách, sní o stvoření světa, sní o svobodě.