Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

Seděl jsem ve večerním vlaku po návratu z kina, kde jsme se s Marvinem smáli při sledování poslední klasicky vyrobené disneyovky „U nás na farmě“, a přemýšlel o tom, že jsem přesně před týdnem táhl kýbl bowle na Fénixcon a nemám o tom ani řádku. Pak si do prázdného vagónu přisedl borec s podobně vyhlížejícím kýblem, ale nebyla tam bowle, nýbrž něco na „boule“ – proteinový sušený nápoj Muscle Builder. A hned jsem věděl, co bude na úvod – z Mirka Žambocha jsem letos neviděl ani biceps, i když je to divné, protože prý nešel přehlédnout ani Mirek, ani jeho nové bicepsy. Jeho zaryté fanynky z našeho klubu byly těžce rozčarované, protože už to není takový krasavec. Inu dřív možná mohl být Koniášem, teď však inklinuje k Baklymu, což mi nevadí, protože ten je taky mým oblíbeným hrdinou. A když už je řeč o svalovcích, v hotelu Avanti byl v pátek Ivan Varga, známější jako Martin Maxa, a jsa rozjařen alkoholem rozpovídal se s některými scifisty, kteří hotel uzurpovali, a mimo jiné pravil, že čte Lema a Strugacké. Je vidět, že ani šoubyznys nedokáže zničit mozek úplně. Ovšem Strugačtí a popmusic je poněkud souboj protikladů.

        

S pořádáním Fénixconu to letos vypadalo stejně bledě jako poslední léta Draconu. Velký sál vedle hotelu Brno (loňské působiště) se stal skladištěm oděvů a dlouho nebylo jasné, jestli se pořadatelům podaří sehnat důstojnou náhradu. Tedy pořadatelům – ve skutečnosti to vypadá, že celý Fénixcon stojí a padá se Zdeňkem Tunelářem Zachodilem, současným barbarem, bývalým barabou a nyní též bývalým prodavačem v Arrakisu. Jeho nevrlé zarputilosti nejspíš vděčíme za to, že se třetí ročník Fénixconu (včetně LMC, ale bez Draconů, ty nikdy připočítávat nebudu) vůbec uskutečnil. O alternativě Avanti se už dřív zmiňoval i Klikin a konečně i já jsem toto zařízení kdysi navštívil. Najdete ho na jednom vrcholu rovnostranného trojúhelníku, tvořeného Avanti, hotelem Boby a bazénem za Lužánkami. Zvenku vypadá velmi nenápadně až ošuntěle, ale uvnitř najdete velkou restauraci a nezávislý dlouhatánský bar v přízemí a v prvním patře další menší bar, velký a malý sál a další malé místnosti, kde se usídlila Melkorova čajovna a burza knih. V předsálí, které je snad větší než velký sál, se nachází spousta měkkých klubových křesel a sedaček a taky šatna Fénixconu, kterou vedl opět Roman Židlička. V dalších patrech, kam můžete jet dvěma velkými výtahy, už jsou pokoje. Co do prostoru se Avanti téměř vyrovná Santonu a navíc je mnohem vzdušnější a nepůsobí depresivně. Bohužel i tento hotel je před rekonstrukcí a proto byla k dispozici velmi malá ubytovací kapacita, kterou sám hotel kompenzoval dalším ubytováním v conové ceně v hotelu Slovan. S tím se ovšem pojil největší risk tohoto conu – Slovan požadoval za neobsazené rezervované pokoje plnou taxu (několikanásobek conové ceny), ale naštěstí zbyly nakonec jen tři.

       Pro mne začal Fénixcon nákupem. Tím nemyslím vstupenku č.1 u Tuneláře (je to ostatně poprvé v mém životě, co mě někam vpustili na útržek šatnového bločku), ale pořízení hromady tropického ovoce, naběračky, vodky a kýble za 9,50 Kč (cena kýble, nikoliv všeho). Tradiční bowli na párty po Althingu Conan Society míval vždycky na starosti Klikin, ale vzhledem k tomu, že měl moc práce s FILCKOU (Fénixconová Informační Lokální Cizácká Katastrofická Agentura) a s pořváváním, tedy přípravou na soutěž ve zpěvu, jsme se toho ujali my dva se Závišem z Frankensteina, ostatně jako loni. Záviš dodal dvě lahve bílého vína (o náklady jsme nakonec rozdělili), a když mu skončila páteční šichta, nakrájeli jsme u něj doma ovoce do bowle za poslechu celého CD moldavské skupiny „Zdopši zdup“ (fonetický přepis názvu skupiny, hrající stylem, smíchaným z lidovek, rocku, metalu, jazzu a Superstar) a nechali do druhého dne pořádně uležet. Moc to nepomohlo, jak by řekl Louis de Funes „very very mladé“, ale v nouzi i Franta dobrej, ale o tom až potom.

       Do hotelu Avanti jsem dorazil s kompletním loňským ročníkem CKČ pro archív Zdeňka Rampase, naloženým na nákupním vozíčku, až někdy kolem sedmé večer. Moje hlavní starost po přihlášení byla zbavit se nákladu, tak jsem ho odložil do šatny a šel hledat oběť. Přednáška Honzy Šimůnka „Bůh jako mentální virus“ už začala a nechtěl jsem vcházet v polovině, ale po skončení jsem si prezidenta vytáhl z debatního kroužku zasloužilých intelektuálů, kteří ještě se Šimůnkem probírali téma. Předal jsem starý ročník CKČ a téměř vzápětí jsem potkal Martina Koutného, který mi dal nové krátké a dlouhé povídky s tím, že romány dostane nejdřív nějaký nový klub v Třebíči či okolí a až je budou mít ohodnocené, pošlou mi je poštou. Docela jsem to uvítal; sice v nich není žádný tlustospis typu „Čtvrtá říše“, zato se jich letos sešlo sedmnáct.

       Zašel jsem k Melkorovi do čajovny na Darjeeling Oolong – na začátek conu něco lehčího – a ve společnosti trekistického potěru a HT jsem odplavoval týdenní pracovní únavu a užíval si relativní klid. Melkorovo děvče krásně hrálo na kytaru a zpívalo zřejmě nějaké středověké balady, ale hladina hluku z keců nikomu nedovolila její produkci uslyšet. Později jsem bloumal po předsálí prvního patra a sledoval masky, které měly slevu 50 korun na vstupném. Inu někteří by mohli dostat slevu i na obličej a pár dokonce na hlavu, jako třeba Shigor (osobně mu říkám jinak, ale rýmuje se to), který tam běhal v maskovacím plášti s normálním lehkým kulometem v rukou a hrál si střídavě na vojáčky a na ochranku, až jsem se bál, že někomu tím nefunkčním kusem železa vypíchne oko. Taky jsem se při řečech dozvěděl bajku o tom, kterak redakce Pevnosti slíbila Fénixconu třistakrát tři čísla pro každého návštěvníka a když se pro ně v Praze stavovala prostřednice, chtěli jí naložit 900 totožných kusů, takže nakonec jich vzala 400 a fanoušci dostali pouze po jednom čísle. 3 x 300 je sice 900, ale jak praví hostinský Palivec: „Taková přesnost stojí za hovno.“ U oblouku schodiště mezi přízemím a prvním patrem visel nádherný Pták Fénix z papundeklu, vypadal jako kříženec krocana se supem a hrál všemi barvami plamenů. Ptal jsem se myslím Tai, jestli je to ten vloni vyrobený a včas nedoschnutý, ale prý je nový, ten loňský nešťastnou náhodou shořel. Jak jinak.

       V deset večer jsem navštívil svůj jediný program dne, přednášku „Temná pleš“ Luboše Brandy. Brumajz, jak se mu přezdívá, má sám vlasů dost, ale je velkým fanouškem Stephena Kinga a právě o jeho díle a zkomolených překladech měla přednáška podle anotace být. Přišel se na ni podívat i Jan Vaněk junior, ale vydržel tam chudák asi pět minut, než pochopil, že Brumajz je hlavně recesista. Trilogie „Temná věž“ se prý původně jmenovala „Temná pleš“ a King v ní vypráví o těžkém údělu kadeřníků v Americe. Podobně se přednášející pustil do mnoha dalších Kingových románů a vytvořil příjemnou, i když občas mírně infantilní zábavnou hodinku. Byla rozhodně povedenější než následující soutěž ve zpěvu „Hvězdná vrána“. Předsedou poroty byl sice Nalim Lidochaz a dalšími členy Piškotka, Ori a filkový expert Marvin, ale původně plánovaná recese se změnila v trapnou frašku zásluhou uřvaného spolku Klikin, Lečo, Shigor a Roger, kteří vpadli do trpasličí písně „Zlato, zlato“ a začali hulákat „Mexiko, Mexiko“, i když každé školní dítě ví, že v Mexiku jsou naleziště stříbra. Trapnější to bylo o to víc, že tihle Huróni byli pořadatelé a takovým excesům by měli naopak zabránit. Naštěstí jsem ještě předtím shlédl vystoupení Helenky Šebestové a Jolany Čermákové, pozdějších vítězek, takže mi nic podstatného neuteklo. Po vpádu barbarů jsem z malého sálu odešel a v klidu si prohlédl fotky Jána Žižky a dalších ve velkém sále, které mapovaly končící rok včetně loňského Fénixconu. Našla mě tam Šárka, tedy naše malířka Sheav, a vytáhla mne opět do čajovny (tentokrát jsem si dal Lapsang Souchong, dle Melkora „oblíbený čaj brněnských scifistů“), kde jsme dvě hodinky poseděli a pak se vydali společně domů. Po cestě s nákupním vozíčkem, naloženým CKČ, za mnou Šárka několikrát sbírala popadané slohy ze země, ale měl jsem je dobře obalené a ani nenavlhly.

       Ranní vstávání po pátečním začátku jakéhokoliv conu je pokaždé spíše poledním vstáváním, ale s tím se tak nějak počítá. Kupodivu jsem dorazil do Avanti už kolem jedenácté, ale protože Ivana Kuglerová vůbec nepřijela, místo její přednášky jsem zašel na oběd do hotelové restaurace. S jídlem jsem nespěchal, navíc Krušovice, ač tmavé, se musí pít pomalu, aby organismus nedostal šok, ale měl jsem času dost, chtěl jsem jít až na přednášku Lucky Lukačovičové v jednu. Jenže pořadatelé mě vypekli a přehodili Lucii s Vlastíkem Talašem, který zaskakoval za nemocného Kantůrka, takže nakonec jsem si dal ještě jedno pivo a přišel do velkého sálu až ve dvě na Martina Koutného, který přednášel o okrajových dílech scifi žánru – co lze ještě zařadit do scifi (či fantasy) a proč a co už tam podle jeho názoru nepatří. Padl zde termín „homeopatická scifi“, který zavedl Michal Bronec, aby mohl dobrou práci v CKČ zařadit do hodnocení, i když obsahovala pouze prvek SF. Typickým příkladem budiž „Život Briana“ a jediná scénka s jednookými mimozemšťany. Kdo neviděl, musí napravit.

       Ve tři měla začít Saša Pavelková přednášet a ukazovat filmové hudební scény, ale kvůli pořadatelům, kteří se napřed někde zapomněli a když pro ně někdo zašel, tak nebyli dlouho schopni propojit techniku donesenou s místní, jsme nabrali půlhodinový skluz. Kvůli tomu posunu si vůbec nepamatuju, co vlastně Saša ukazovala, v paměti mi uvízl až další ukázkový pořad Ďuro Červenáka, kde prezentoval nejlepší šermířské souboje ve filmu. Novinkou byla vystřižená scéna z filmu „Kill Bill 2“, kde Bill předvedl, proč je obávaným bojovníkem – hlavně proto, že je zákeřný a upravuje si pravidla pro sebe. Největším zážitkem se ale stala šermířská scéna z filmu „Rob Roy“, kde se bili Liam Neeson a Tim Roth, představující hrubou sílu a eleganci. I Červenák ji považuje za nejlepší.

       V malém sále zřejmě probíhala předávka Ikarosu, pokec se Žambochem, předávka ceny časopisu Pevnost a další, ale na to nebyl čas, protože bylo třeba přinést kýbl s bowlí na párty po Althingu. Sehnal jsem korzujícího Záviše, který během soboty rozlil po panácích tři lahve různé skotské whisky, co s sebou tahal v igelitce, a vydali jsme se studeným temným večerem a černočernou tmou Lužáneckého parku do jeho bytu, kde jsem popadl desetilitrový kýbl a láhev sektu Bohemia a pomalým krokem jsme se vrátili zpět do hotelu Avanti. Se Závišem se nedalo spěchat, ale zpátky to se zátěží ani nešlo. Za dvě hodiny, když jsme dorazili zpátky, jsem byl velice vděčný pořadatelům za půlhodinový skluz z odpoledne a Františce Vrbenské za další půlhodinu navíc v její přednášce, kterou odsunula začátek přednášky Františka Novotného „Kořeny válečnictví“ ze sedmé na osmou hodinu večerní. Bohužel mi kvůli tomu uteklo povídání Dany Krejčové o Fénixovi, ale s tím se nedalo nic dělat. František Novotný přednášel z papírů, jak má ve zvyku, což přináší podstatné výhody – mluví k věci a netápe a hlavně si můžete přednášku v klidu přečíst znova. Tuhle například najdete na Neviditelném psovi v sekci Mrožoviny, rozdělenou na tři části. I když nemůžu říct, že s přednášejícím ve všem souhlasím, některé vývody jsou realistické a velice mrazivé a rozhodně byla pro mne tato přednáška tím nejlepším zážitkem celého programu Fénixconu.

       Před vrcholem soboty, Conanem ve Středozemi, jsem si konečně pořádně prohlédl obrazy v malém sále, protože tam už oficiální program skončil. Hodně mě překvapilo, že Bety Tomashová, stará kamarádka našeho OVVvv Pitera, o které jsem slyšel většinou v souvislosti s tvorbou webu a s počítači všeobecně, taky maluje, a to velmi dobře. V předsálí už bylo téměř neprůchodno, zatímco ve velkém sále se ženil Kojot. Kolem proplula Jolana v čemsi s tak hlubokým výstřihem, že jsem skrz něj viděl málem až na zem, ale slušelo jí to, může si to dovolit. Zahlédl jsem v jednom z křesel sedět Radka Dojivu, bývalého vydavatele a opravdového dinosaura, kterého jsem poznal až v době, kdy se SF už aktivně nevěnoval, a to jako protihráče v brněnské lize pétanque. Konečně jsem po několika letech řečí z doslechu identifikoval legendární brněnskou postavu Denisu, se kterou jsme našli společné téma hovoru; oba vyrábíme višňový likér. Nepoznal jsem z těch pár vět, co jsme spolu prohodili, proč je tak obávaná, ale všichni, kdo ji znají, mě zřejmě nevarovali jen tak.

       Nalim a Dan, v programu nyní jako Jindřich Petrželka, se opět vytáhli a jejich téměř dokonalý „Ein Kessel Buntes“ z Conana a Středozemě namáhal bránice zcela zaplněnému velkému sálu – celkově prý na Fénixcon přišlo 300 lidí, tady byla rozhodně velká většina z nich. Texty na populární dechovky byly opět k popukání, jen snad ta píseň o úchylném Sarumanovi a jeho sexuálních hrátkách se skřety poněkud ulítla dobrému vkusu Nalimových fanoušků, byla příliš xenofobní. Nalim celou dobu běhal v dokonale odporné skřetí masce a musel se v ní cítit jako v plynové, ale dokázal v tom naplno křepčit a zpívat. Trochu to sice znělo jako zpěv Darth Vadera, ale o to lepší to bylo. Dan-Jindřich měl na hlavě a po těle omotáno několik metrů umělé zeleně a jeho zjev byl později vyhlášen nejlepší maskou conu. Pořadatelé Klikin a Roger se u meotarů tentokrát činili o sto šest a měli nemalou zásluhu na hladkém chodu představení. Můžeme si jenom přát, aby nás Nalim bavil svými pořady ještě dlouhé roky.

       Na tombolu a následný Althing jsem už nezůstal; jednak nikdy nevyhrávám, a pak nejsem členem Conan Society. Místo toho jsem byl odchycen Richardem Klíčníkem, slavícím své narozeniny, který mě odvlekl do výtahu a do vyšších pater, kde se při otevření výtahových dveří mému zraku zjevila narozeninová VIP párty v plném proudu – Vlastík Talaš s Michelle, většina pořadatelek s dlouhýma nohama, Draky i Ellie, prezidentský pár, Klímovi se dvěma dítky a mnozí další, které nebudu jmenovat, protože už si je nepamatuju, ale hlavně tam byl stůl s okurkami a krabicemi plnými kousků klobás, domácího uzeného, sýra a rohlíků, který mě zachránil od smrti hladem, protože jsem nevečeřel a bděl jsem až do rána. Opět kolovala Klíčníkova obří plechovka ananasu se slivovicí, tentokrát ale nebyla dolévaná, takže se nikomu neudělalo nedobře. Příští rok si už konečně musím vzpomenout, že mám Richardovi přinést nějakou blbinu jako dárek, pořád mě zve a já mu ještě nedal ani ň.

       Zdržel jsem se asi hodinku a potom jsem raděj šel vyzvednout ze šatny kýbl s bowlí, protože Althing už pomalu končil. Musel jsem projít kolem ještě otevřeného malého baru, ale barmanka přesně poznala, co to v tom kýblu vláčím, a tak jsem jí dal ochutnat kelímek, aby moc neprotestovala, že nepijeme místní lihoviny. Loni byla na mei-danu ještě spousta vína a bowle se konzumovala tak po třech hodinách, letos ale nebylo nic a během dvaceti minut se po ní zaprášilo, ačkoliv vážně nebyla nic moc. Napříště přidáme méně vína a rozhodně žádné čerstvé mango, pouze konzervované. Hudba sice jakžtakž zvala k tanci, ale ve velkém sále se pohybovalo stěží deset patnáct lidí a na parketu maximálně pět, všichni ostatní klábosili, postávali a posedávali po předsálí, obou barech a restauraci, která byla stále otevřená – klobouk dolů, tak se má chovat správný podnikatel. Když jsme vyškrábali poslední zbytky bowle, zamířil jsem do baru v přízemí, který jsem ještě nenavštívil. S Marvinem jsme se usadili u barpultu a dali si každý koktejl, já svůj oblíbený Tequila Sunrise, který v různých barech míchají ze stejných ingrediencí pokaždé jinak. Až tady jsem potkal LKT, Heňku Galgociovou a Ivana Aľakšu, nejspíš proto, že většinu conu trávili na baru. Pozoroval jsem v zrcadlových regálech docela slušnou zásobu skotských a bourbonů, ale nakonec jsem si poručil Jamesona. Kolem třetí ráno se mi začalo chtít spát, tak jsem se zašel rozloučit do čajovny, kde už Melkor pospával a hosté si čaj dělali sami, ale ještě jeden Lapsang Souchong jsem si dal a nakonec jsem – opět se Šárkou, ale to byla náhoda – odešel až kolem půl páté. Než jsem zalehl, začalo svítat.

       

       Třetí ročník Fénixconu se docela vydařil, neznám nikoho, kdo by si moc stěžoval, což je dobré znamení. Pořadatelé měli šťastnou ruku při výběru hotelu, což je polovina úspěchu; teď bude pro další roky důležité, aby rekonstrukce neproběhla jako na Santonu, kde zrušili polovinu kapacity a zbytek nehorázně podražil. Neméně důležité bude, aby Tunelář během roku zapomněl na problémy s organizací a vrhl se do dalšího ročníku s obnoveným elánem. Když zůstane zachována i finanční záštita Karla Soukupa, můžeme se za rok těšit na další pohodový prosincový víkend.