Logo rubriky
1-2/2005
  Fandom (další) (217)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
 
Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

IK Nehvězdný nebulvár – aneb z českých luhů a hájů

Takový osamělý venkovský nadšenec nemá na růžích ustláno. O tom, co se děje ve velkém světě, se dozvídá díky Interkomu, jeho vášeň ke SF, H a F je živena zprávami z úžasného žití tam kdesi ve světle neonů a krámků, provoněných vůní tisků, vypovídajících o úžasném světě tam kdesi za horami a lesy.
       Vesničan čichá nanejvýš vůni hnoje, tiskopisy nachází ve schránce a jsou to reklamy na mimořádnosti, poskládané v městských hypermarketech. Zvířectvu je upřímně jedno, jak rád by dotyčný do noci vysedával u počítače, zvlášť, když jeho přístup k internetu je zhola nemožný, neboť telefonní linku lze mít pouze společnou, a to s místní drbnou, která si kvůli řádnému probírání lidských špatností pořídila zlevněný tarif.
       Současná vesnice je k milovníkům veškeré literatury mnohem laskavější než vesnice čerstvě združstevněná. Tehdy dožívala generace selských dříčů, jimž bylo vše intelektuální cizí. Ještě moje babička tvrdila, že kdo čte, ten zblbne, a jako odstrašující příklad prezentovala svého syna, mého otce, který krátce před tím úspěšně složil zkoušky na lékařskou fakultu UK. Časem i naši furianti pochopili, že vydělat majlant lze i jinak než skrze dřinu na polích a ve chlívě, takže byli i nic nedělající, za psacími stoly vysedávající intelektuálové vzati na milost, zvláště když se ukázalo, že šikovný ouřada je za vodou dřív než poctivý pracant.
       Pro milovníka SF z toho plyne zásadní výhoda – není sousedy běžně pokládán za cvoka, ač jako normálního člověka ho ves taky nebere. Družstevní ekonomka se mi pochlubila, že její děda byl taky písmák a co že to ono SF vlastně je? Dostalo se jí vysvětlení a ona zajásala: „Jednou jsem si takovou knížku taky koupila.“
       Chce-li přistěhovalec, znechucený hektičností města, splynout, vstává časně, dbá blaha zvířat i hospodářství, takže v létě se k literatuře dostane pouze omylem, neboť je nutné opečovávat zahradu, vozit hnůj, napájet ovce, chodit do lesa, pěstovat grilování se sousedy, připravovat krmení na zimu a chodit králíkům na zelený. S hrdostí skutečného zemědělce podotýkám, že vloni jsem usušila sedm metráků sena, obstarala ovčí stádo, které vede koza Johanka z Arcu, a po večerech zkoušela něco smysluplného napsat. Znavená okopáváním polností jsem nenapsala nic – ani nesmysluplného.
       Chov králíků v Čechách poněkud upadá, protože máme mixomatózu, kokcidiózu a jiné chcípání bez udání důvodu. My měli Bobkáče, který zjara uprchl z chlíva – aby se tam už nikdy nevrátil. První, co navštívil, byl obytný dům, kde se živil suchými květy a na schodišti zanechával četné stopy – proto to jméno. Bobkáče se pokoušeli chytit: soused odnaproti, soused odvedle a další mlsouti. Králík vítězil. Začal dokonce chodit do hospody, kam musel skákat asi sto metrů. Bohužel, neznaje hodiny, docházel za občerstvením již ráno v sedm, takže ho cestou z noční vodil domů syn. Bobkáč se stal známou a ve vsi oblíbenou figurkou, ztloustl a zvítězil i nad dalším ze sousedů, který mu usiloval o život. Pak se urvala fena Cíťa a na počátku podzimu nadějného živočicha skolila na první pokus. My, kdo jsme Bobkáče znali, nepochybujeme o jeho vrozené, nadkráličí inteligenci, vždyť dokázal navázat velice pěkný vztah i s místním šéfem myslivců, lovcem Bláhou. Tvrdit, že Bobkáč byl mutant, je snad mírně přehnané, leč každopádně se vymykal. Možná u nás máme nějaké extrovní geologické podloží.
       Zvěrolékař Čížek tvrdí, že nejblbější ze všech hospodářských zvířat je ovce. Nedovolila bych si oponovat odborníkovi, ale přesto tvrdím, že ovce je stejně blbá jako prohnaná. Dostat stádo na zimu do bezpečí chlíva je úkol, který vysoce překračuje schopnosti městem zoceleného jedince. Je nezbytné získat co největší počet dobrovolníků, neboť i ovečka absolutně pitomá si pamatuje, že v chlívě už byla a že to tam nebylo ono. Proto umíněně následuje vůdkyni stáda - kozu, která je nadána inteligencí skoro lidskou a pamětí minimálně sloní. Johanka z Arcu, nalákána těmi nejlepšími kozími laskominami, dojde po mnoha pokusech až ke dveřím svého zimního příbytku, načež po nahlédnutí oznámí stádu kategorické „me“ a prchá směr příroda, následována ovečkami, dusajícími jako stádo koní. Dokud nejsou zvířata ustájena, není na inteligentní zábavu čas, protože fanoušek čehokoli odpadá zcela vyčerpaný již za soumraku, aby tiše záviděl těm zatraceným kopytníkům, kteří se blaženě popásají, žvýkají a zajisté se škodolibě baví.
       Zabíjačka je akce, která se ve vsi, kde družstvo chová a prodává prasata, nekoná, leč selská duše krev prolévat asi potřebuje, tudíž jsou vražděna jiná zvířata než vepři. Berani jsou pokládáni za oběti téměř nejvhodnější, první padl již na podzim po roce našeho pobytu na statku. Pravdou je, že plán i provedení byl dílem mého ve městě žijícího potomka, který je velký nadšenec, leč povahovým založením intelektuál. Proto povolal na pomoc švagra kovozemědělce, který je jistou obdobou brouka Pytlíka – zvládá práce kovo i polní metodou pokusů a omylů. Tentokrát sice berana zdolal, avšak vnitřnosti zapomněl uprostřed dvora na kolečku, což neuniklo psům z naší i okolních vsí. Líp si nepředstavovat, co se na tom dvoře v noci dělo, ale prohlašuju, že mi v paměti utkvěly zvuky, jaké vydává vlčí smečka, lovící trapera na Aljašce.
       Než jsme se vzpamatovali, uplynul rok. Tentokrát byli odsouzeni berani dva, leč jeden, snad hnán předtuchou, přesvědčil jedno pubertální jehně a společně uprchli. Poučena loňskou zkušeností jsem sjednala odborníka, ale k čemu mi byl, když maso zůstávalo ve volné přírodě? Do procesu se zapojil i syn, který přijel z města potom, co složil zkoušku ze sociologie – a tento úspěch i náležitě oslavil. I bylo vidět, jak se sněhem pokrytou krajinou ženou dvě zčásti šílené ovečky, za nimiž se hnal jinak celkem rozumný člověk. Po několika okamžicích bylo k vidění totéž, leč v opačném směru. Potom ovce prchly do blízkého bezinkového buše. Byl povolán myslivec Bláha, který měl doma pouze flobertku. Odborník na zabíjení, soused Fousek, vyrazil za lovcem, řka: „Bude je potřeba odkrvit.“ Po tříhodinovém lovu byl beran skolen v sousední obci na zahradě sedláka Medonose. Jehňátko se schovalo u chalupy nepřítomného Pražáka. Soused Fousek se přišel pochlubit úspěchem, přičemž překonal vzdálenost mezi obcemi se zakrváceným nožem v napřažené ruce. „Už ho máme,“ řval a mával kudlou. Takhle vznikají horory. Když ale účastník této krvavé zábavy usedne, aby něco napsal, usne a zdá se mu o potocích krve a ovcích s upířím chrupem.
       Stroj času nepochybně existuje. Jeho působení jsem mohla pozorovat během mysliveckého plesu v nedalekém Skalsku, což je vesnice ve středních Čechách a obvykle se jeví jako sice zapadlá, avšak jinak normální. Pak se chlapi obléknou do zelených kamizolek, do sokolovny dorazí šraml z České Lípy a po dvou hodinách usilovného pití se jednadvacáté století vytratí, v sále tančí čeští furianti jen náhodou neoblečení do historických krojů, mládež hopsá při dechovce a sousedi si vzpomínají na dávné křivdy, k nimž došlo ještě před združstevněním. Saka visí přes opěradla židlí a chasníci, kteří odvádějí na parket krásnější část lidstva, si jako jeden muž vyhrnujou rukávy a povytahují kalhoty za pásek, čímž dávají najevo, jak náročnou práci se chystají splnit. Muzika bouří až do rozbřesku, pak, jakoby mávnutím kouzelného proutku, se časoprostor vyrovná. Z furiantů jsou opět dělníci, rolníci a pracující inteligence, přičemž všichni, opět ve vzácné jednotě, vzdorují kocovině. Náš národ má pěkně tuhý kořínek. Ale já, městem zhýčkaná, se po takové náročné tancovačce cítím jako po dlouhodobém pobytu ve vesmíru, takže místo tvoření jen naříkám, lituju své zubožené tělo a rozhoupané útroby a nechápu, že moji sousedi jsou zjevně nepoškozeni. Tady by měla nastoupit věda – je totiž nemožné, aby člověk, nevylepšený buď zásahem přírody nebo šíleným doktorem, zvládal nápor, vhodný pro trénované astronauty.
       Závěrem bych chtěla dodat, že hlavním problémem venkovského fanouška SF,H a F je jeho osamělost mezi lidmi, kteří jsou rádi, když, unavení ranním vstáváním a házením hnoje na dopravník, neusnou nad sportovní stránkou okresních novin. Jsme sice odtrženi od osobních kontaktů s ostatními nadšenci, ale máme v zimě bílý sníh, v létě zelenou travičku, sluníčko a celoročně les. A taky, aby samota tolik nebolela, máme Interkom.
       
Libuše Čermáková
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK