Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

       Sem přišel domů, matka smažila na compu, hrála karty, vole… a měla tam lahváče…

       Když Richard Klíčník pořádal své již tradiční narozeniny, nepotřeboval pokoj, stačilo jen trochu přestavět křesílka v jeho patře, donést uzené, slivovici a plechovku ananasu a dál už si to umíte představit.

       Pokud by byl zájem, mohly by se příští rok na jednotlivých patrech pořádat tři velkolepé, navzájem se (opět v případě zájmu) prolínající, roomparty. Doufejme, že se Velkému Šamanovi podaří pronajmout hotel celý.

       Jako jedinou vadu na kráse conu shledávám opilou pořadatelskou službu, o níž jsem se domníval, že si ji Šaman drží právě proto, aby zamezila chování, kterého se sama dopouštěla. Svým opileckým řevem dost devalvovala soutěž Hvězdná vrána (a pak mě ještě vytáčelo Mumovo nejapné blábolení na workshopácké besedě se spisovateli). Chlapci by si měli za svá ušiska zapsat Druhé Zlaté Pravidlo Fandomové Demokracie: Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.

       Ale zpět k těm kladným stránkám conu, sešli jsme se opět se spoustou slovenských přátel (i když mnozí přijeli z Prahy, kde byli na koncertu Rammsteinu :-).

       Po letech jsem potkal Betty Tomash(ovou), na Slovensku ji podle nějakého nového jazykového zákona ušmikli koncovku, přijel Peter Zvalo, Šimon a Dáša Mehešová, Pavol Martinický, Martina Pilcerová, Hromovlád, Ďuro Červenák a další...

       Egon Čierny připomněl středeční KJV v MATu, s přítomnou částí Islingtonu jsme se dohodli, že se do konce roku nedokážeme sejít a předvánoční schůzky musíme uspořádat na pokračování…

       Po šesté jsme překonali ulici a pronikli okolo bdělého vrátného do sklepení. Přivítal nás barman a Staso, ten vypadal jako po flámu, ale tentokrát za to mohla chřipka.

       Za chvíli dorazila Jolana, pak Netopejr, Dáša a Honza Krásných, Milda Fibiger, Kosťa Šindelář, Robert Tschorn a spousta dalších zaměstnanců a externistů Tritonu z lékařských a redaktorských kruhů. Klábosili jsme v příjemném prostředí s příjemnými lidmi, velké podtržené plus u mě mají Krásní za to, že dokázali u našeho stolu potlačit svou kuřáckou vášeň.

       Kmenová pracovnice Tritonu Mirka Hudečková v sobě po několika sklenkách moravského objevila své horňácké kořeny a hlasem, kterým by se dalo řezat sklo (rovněž se u ní objevuje až po jisté míře konzumace), zahájila festival valašskomoravského folklóru.

       Abychom zítra u Klímových nevypadali jak zombie, vypadli jsme již okolo jedenácté, ale až po Netopejrovi, ach to otcovství…

       Přes veškerá protivenství se nás v předpředvánočním čase sešlo požehnaně. Když mě a Michaelu do Ruské přivezla Jolana (trochu jsem jí ladil počítač), u Vilmy a Martina už byli Viktor Janiš, Honza Vaněk jr. Honza Adamčák a Tomáš Kohl. Pak dorazili Netopejr s Katrin a Simonem Arminem a nakonec tuším Richard Klíčník s Terezou Nekovářovou.

       Ač se část přítomných dam ochotně ujímala obou miminek, moc jsme si Vilmy neužili, když se nestarala o (cca sedmiměsíční) Karolínku, nosila většinou na stůl hory lahůdek.

       Jako poslední dorazila Martinova sestra Hanička, takto vlastně hostitelka, sešli jsme se v jejím bytě.

       Snad zmínka o Miévillovi způsobila, že nějak došlo i na veřejná a politická témata. Asi na Fénixconu rozdávaná čísla Pevnosti způsobila, že mnozí z přítomných četli jeho vyznání víry v pravý socialismus a přesvědčení, že kdyby jej nedeformoval Stalin, tak by třeba pod Trockého vedením všechno dopadlo jinak a lépe.

       Co si myslet o spisovatelských kvalitách člověka, který prokáže takovou míru Fučíkovské slepoty a schopnosti lhát si do kapsy. Informace o tom, že bolševici dobyli Rusko právě díky teroru a krutosti, které je naučil využívat Trocký, není třeba hledat v tajných archivech, ale nejspíše by stačilo otevřít středoškolskou učebnicí.

       Při debatě o chování Čechů za války se někomu povedlo pěkné freudovské přeřeknutí, „zastupující říšský profesor“, ten Klaus prostě vleze všude.

       Nějak došlo i na listopad před patnácti roky a Martin vyprávěl, jak jej studenti (on se skromností sobě vlastní říká, že pro jeho znalost angličtiny) poslali s peticí na americkou ambasádu, aby zjistil americký názor na možnost ozbrojeného zásahu ze strany SSSR nebo české vlády.

       Konzul byl totálně neinformovaný úředník, který hlavně nechtěl ničím popudit české úřady, a když jej Martin požádal, zda by jim alespoň nezkopíroval jejich provolání, jehož kopie chtěli odevzdat na dalších ambasádách, odmítl s tím, že kopírování disidentských materiálů na americké kopírce by neprospělo vzájemným vztahům. Nakonec Martin vyřešil situaci tak, že ouřadu přesvědčil, aby si pro potřeby ambasády udělal kopii a jim vrátil originál :-).

       I na ruské ambasádě samozřejmě dostali vyhýbavé odpovědi, ale když se Martin zeptal na soukromý názor, kontaktovaný úředník řekl, že podle něho se nemají čeho bát.

       Tehdy Martin poznal, že revoluce skončila, že Rusové Milouše a jeho spolek odepsali.

       Domů jsme jeli s Richardem a Terezou. Když přišla řeč na dnes tak populární konzumaci marijánky, vyjádřil jsem názor, že žádná otrava organizmu se nemůže vyrovnat radosti z objevování nového a pochopení neznámých souvislostí.

       Pak jsme se vrátili nahoru, kde se k nám připojil Ivan Kmínek, kterému jsem vracel nějaký připomínkovaný překlad. A pak byl najednou nejvyší čas přesunout se do salonku MAT, kde Leon Křížek zařídil mimořádné středeční setkání KJV. Jako hlavní bod programu byla uvedena recitace veršů Julese Vernea Richardem Klíčníkem a jejich překladatelem Richardem Podaným.

       Salónek je velmi příjemné místo, doufám, že se tam budeme scházet častěji.

       RIP a Richard Klíčník se pak vydali ještě na vánoční večírek nakladatelství Labyrint a zároveň křest knihy o komiksu Okťabriána. RK mi jej pak líčil jako divokou sešlost lidí s kostěnými brýlemi a účesem přes celý obličej. Pravil, že pochopil změnu image Ivana Adamoviče, kterého tam rovněž potkal, jako snahu zapadnout do podobné společnosti.

       Původně jsem přišel jen na schůzku s Martinem „Šnorchlem“ ze StarGate Comandos, pak se ke mně ale přitočil Richard Klíčník, donesl mi objednaný bobulový výběr, potom mě Peťo Pavelko přemluvil k návštěvě páteční párty (nedalo mu to zas tak velkou práci), a najednou bylo sedm.

       Z Krakatitu jsem odcházel společně s Radimem Kastelánem, který mi vyprávěl úžasnou historku, jak po ránu našel ve sprchách zapomenuté velmi vkusné dámské kalhotky. Aby se jich nezmocnil někdo nepovolaný, odnesl si je na pokoj a dotyčné nechal svůj e-mail, na kterém si může říci o jejich navrácení. (Dotyčná se ozvala a požadovala i ponožky, které rovněž zapomněla, ale Kastelánovi zdaleka nepřipadly tak zajímavé :()

       Jako by toho nebylo dost, ještě došel veselý mail od Vaška Pravdy, že nedokáže zajistit optimální podmínky pro pořádání divadla a vyhlašování CKČ v sobotní večer na Parconu.

       Herci Pratchettovské společnosti celkem přirozeně požadují tento večer, mnozí plánují svůj pobyt v Ch. jen na sobotu a představa, že budou hrát v neděli večer, vlastně až po skončení Parconu je nijak nenadchla, když to řeknu nekonfrontačně…

       A pak už nastal vrchol dne, večírek míchaných nápojů u Peti Pavelka. Zez Plzně dorazila za strašných obětí Helena Šebestová (nějaká státem vyvolaná odstávka jedné autobusové společnosti), přišel Pagi s Evou, Terka a Lucas, který se jí ale nemohl příliš věnovat, protože následkem našich objednávek z knihy receptů prakticky nepustil shaker z ruky.

       Bohužel třetí drink, který jsem neprozřetelně zvolil, obsahoval čtyři panáky rumu a jeho účinek mi naznačil, že je čas jít domů. Můj mladší se při odchodu krapet vzpouzel, ale jen trochu, asi už měl také dost nebo se bál, že sám netrefí domů...

       Ten jsme ale zkrátili a přešli hned ke konzumaci. Následkem nemocí a mé nejistoty stran konání se o akci nedověděli všichni obvyklí účastníci a tak měly ženské hroznou přesilu asi 5 : 2. Bez nemocného Filipa se nemělo mužské plémě šanci dostat ke slovu.

       V koutě se kul další Trpaslicon a Stáňa Lálová mě ukecala, abych dokončil svou přednášku původně chystanou na Fénixcon a proslovil ji 19. března.

       Pavel Weigel mi dal minipovídku, kterou otiskujeme, a sešit Witch, který jsem hned uplatnil jako dárek pro neteř.

       Vedle toho se objevil Kryštof Kudláč a dal mi pro SFF mladofrontovní PunkFiction, Tom Němec donesl Pevnost 1/2005, kde jsem odpovídal na nějakou otázku. Až nad tímhle číslem jsem ocenil ten nápad s otázkou třem fanům, z nichž jeden je tam poprvé a druhý naposled :-).

       Pak mi Egon půjčil svůj výtisk Ikarie, marně jsem v ní hledal nějaký takový a později vůbec nějaký nápad. Ono možná, že i kdyby tam byl, tak bych ho nenašel v nové grafické úpravě nějakého kreativního debila ze Stratosféry (snad samotného Reného Decastela), skutečně se mu podařilo ozvláštnit Ikarii tak, že vypadá úplně stejně jako všechen ten humus vršící se na pultech stánků... Zmizelo staré logo Ikarie od Filipa Felixe Bezděka a řekl bych, že celá změna nasvědčuje tomu, že tady Ikarie už dlouho nebude. Naštěstí se redakce spoustu let starala, aby čtenářům moc nechyběla. Jen doufám, že se najde jiné periodikum, kde nás bude Ivan Adamovič seznamovat s přelomovými pracemi žánru, mnohdy ve stavu ještě žhavých novinek.

       Pozdravil jsem se se shromážděným Islingtonem a odešel za kyslíkem.

       Dole jsem potkal Martina Zhoufa, zas to trapné vzpomínání, co jsem mu to chtěl. Až teď vím, že jsem z něj chtěl vyrazit kompletní seznam řady Století české scifi.

       Odpoledne jsme v RUR probírali návrh Honzy Vaňka jr. přesunout naše schůzky na čtvrtek. Do dehumanizovaného prostředí čtvrtečního Krakatitu se z celé společnosti odvažuji stejně jen já a děvčatům by se to lépe hodilo kvůli hraní dračáku... Jedinou vážnou námitku měl Filip, totiž že každá změna termínu způsobí zmatek v těch několika věrných návštěvnících.

       Tiri nás dodatečně vánočně obdarovala, já nafasoval Ikarii v novém kabátku, rozdal nová dílka přihlášená do ceny Trifid, vybral hodnocení a sbohem zase za týden.

       Sešla se zde celá redakce Pevnosti, Kryštof Kudláč, Pagi s Evou, Leonard Medek, Egon Čierny, fotografka Viktorie Pavlíková (s manželem :-) a spousta dalších.

       Proběhla i dražba fotografií z knihy ve prospěch postižených obyvatel asijského pobřeží, sám jsem měl zájem o dvě, ale o první stál i Kryštof Kudláč a o druhou Silver, tak jsem ušetřil :-), proti kamarádům nepřihazuji.

       Na nejvyšší cenu se vyšplhala fotografie nahé Mariky, o kterou měl zájem Pavel Kaucký, ale jeho děvče Krystýna proti němu přihazovala, dokud cena nedosáhla pěkných kulatých tří tisíc :-). Velkou zásluhu, že se podařilo získat takřka deset tisíc, má kmotr knihy a zároveň dražitel Marek Černoch a jeho neodolatelné pobízení k přihazování.

       Pak se objevila Ivana Kuglerová, která mi již měsíc slibuje upravit na zakázku dodaný text. Vymlouvala se na nemoc, ale protože nepřišla v maskáčích, nepila pivo, měla nově nabarvené vlasy a vůbec se tvářila jako ženská, hledal bych příčinu její zaneprázdněnosti a nespolehlivosti jinde :-).

       Cestou k metru mi Lucas říkal, jak obtížně shání podporu pro nové vydání Kdo je kdo, vysvětloval si to malou oblibou ČS Fandomu a mé osoby zvláště mezi těmi, na které se obracel. Nesouhlasil jsem s jeho interpretací, ale kdyby na ní něco bylo, asi by bylo nutné vyměnit fandom :-).

       

       Pragocon – 18. 2. 2004

       Trpaslicon – 18. 3. 2004