Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

       Koupím si osminku másla a udělám si pěkný večer.

       O literárně-kulturní vložku se postaral Franta četbou kapitoly z Valhaly, měli jsme alespoň příležitost zjistit, jak se cítili důchodci ve valmezské knihovně, když to na ně Franta bez varování rozbalil. Kapitola pojednávala o paranormálovi, který se občas ze světa Valhaly propadal do našich radostných sedmdesátých let. Chvíli jsme se pak přeli o míře sdělnosti pro soudobého mladého čtenáře, který nešel nikdy v prvomájovém průvodu ani nesháněl marky, a dohodli jsme se na tom, že Franta Valhalou vlastně pomáhá uchovat historickou paměť národa.

       S dalším spíše kuriózním textem nás seznámil Viktor, jako porotce Ortenovy ceny dal na NYXu najevo své mínění o úrovni příspěvků, zejména toho od Natálky Kocábové, a ta zase dala najevo své mínění o Viktorovi. Tuším, že píčus bylo slovo, které používala se zvláštním zálíbením. Viktor nás seznámil i se svou odpovědí, ale moudrý strýček, který píše, až když se na věc vyspí, nemůže nikdy dosáhnout zábavnosti fracka přesvědčeného o své jedinečnosti. Honza poreferoval o konferenci věnované Josefu Škvoreckému a Jarkovi Rečkovi se podařilo polít červeným poslední svazek mistrových spisů, který chyběl Viktorovi do úplné sbírky. Pamětníci si připoměli památné Rečkovic křeslo v Ruské...

       Jak se sluší na dinosaura, pokusil se Marek Dobeš udělat z přítomného Ondřeje Neffa hvězdu večera, ale mládež, z níž část asi zaplatila vstupné, buď dala přednost promítání filmu ve vedlejším sálku, nebo zjevně vůbec nevěděla, o kom a čem to pan režisér mluví. Jediný, kdo projevil o Ondřeje a Ljubu Krbovou, zájem byl další zombivec Vlado Ríša, který křest dokumentoval pro Sarden a Ikarii a z jehož fotografií usuzuji, že skutečný křest spojený s orgiemi vypukl až po mém odchodu.

       Ondřej sliboval, že jednou napíše paměti na svá angažmá v různých nakladatelských domech, najmě u Winstona Smithe a Mustangu. Pak ale nad nostalgií převážily problémy současnosti a dodal, že jestli vzpomínky na Soukupa a jemu podobné budou mít dvě stě stran, tak dědicové po českých velikánech jich budou mít osm set :-)

       Také se zajímal o současnou tvorbu Vilmy Klímové, musím sehnat kus jejího chystaného opusu… Prozradil jsem mu, že jsem při úklidu archivu CKČ našel několik takřka neznámých prací Václava Kajdoše, o ty také projevil zájem, ale nejsem si jist, zda by se nehodily i pro můj projekt Paralelních světů.

       Protože sebou mimořádně neměl žádnou práci, půjčil jsem do vlaku RIP poslední Zrzavého knihu Proč se lidé zabíjejí. Zdá se, že jej ani všechna má sociobiologická osvěta nepřipravila na autorovo drsné vidění světa a na nelítostné odhalení, jak tenká je civilizační slupka, která nás odděluje od genocidy (ať už bychom byli jejími obětmi, či vykonavateli).

       Pak jsem se vypravil do Nové legendy na stmelovací pařbu Pevnosti. Chvíli jsem konverzoval s Luckou Lukačovičovou, pak jsem Františce Vrbenské ukázal již zmíněného Zrzavého, dostal od Toma N. autorský výtisk Pevnosti (odpověděl jsem na anketní otázku :-) a hotovil se k odchodu, Legenda není moc velká a míst bylo jen taktak. (Musel jsem si dávat pozor, by za mě zase nezaplatil JWP, který si nechával nosit piva po dvou :-) Pak jsem se dal ale do řeči se šéfredaktorem Davidem Hartmanem a domů jsem dorazil okolo desáté…

        

       Dorazili Slávek Švachouček a Dana a Dalibor Čápovi, všichni ještě plni zážitků z víkendového XX. ertologického kongresu, Honza Hlavička, Ivan Kmínek, samozřejmě Jolana a JWP, ten uvítán neztuchajícím aplausem, Dáreček, který spočítal, že i toto SSSR je dvacáté, Jirka Doležal, Jirka Renč (na svém lovu za scifistickými dvojicemi ochotnými objevit se v Trní), Františka Vrbenská a Tereza Nekovářová, se kterými jsem, dokud mozek fungoval a na zpáteční cestě, promluvil o sociobiologii a knize Proč se lidé zabíjejí, pak Filip a jeho děvčata, Franta Novotný, Sanča Fülle a Vašek Vlk (k jejich rohovému stolu jsem se skoro nedostal), Egon a Pavel Dobrovský. Později zavítal i kus redakce Pevnosti v osobě Toma Němce a její spolupracovníky zastupovali Kryštof Kudláč, Leonard Medek, Richard Klíčník a vlastně i Pagi.

       Hvězdou večera byla Helenka „Laser“ Šebestová, která před týdnem slavila narozeniny a večer u Peti byl velmi příjemnou reprízou. Dobrůtek plný stůl, Helenka, Peťo a Michelle odněkud kouzlili stále další a stolník Richard neúnavně doléval vybraná vína. Navíc přiměl Peťu k inventuře ve vinné chladničce a následně jej přesvědčil, že čekat s vypitím některých ročníků ještě rok by bylo příliš riskantní. Protože jsme museli uprchnout ještě před závěrem večera, udělal pro nás Peťo výjimku a dostali jsme svůj díl slámového vína už v devět hodin :-)

       Tradiční zahájení bylo ozvláštněno předáním Mimořádné ceny ČS Fandomu dvěma přítomným dcerám Slávy Martana. Asi aby dodal okamžiku vážnosti, Egon trochu přecenil, že cenu předávám já (škoda, že Honza Kantůrek měl chřipku :-). Chtěl jsem říci něco ve smyslu, že jsem Slávu Martana znal až posledních dvacet let jeho bohatého života, od té doby, kdy jej Slávek Švachouček přivedl do klubovny v Polské. Sláva patřil ke generaci scifi dinosaurů předcházející té mé, stejně jako třeba Teodor Rotrekl, od něhož je právě předávaný diplom, a který nás nedávno rovněž opustil. A na závěr vyslovit naději, že Slávovi přes věkový rozdíl bylo mezi námi stejně dobře, jako nám s ním. A že od toho tu fandom je.

       V tváří tvář dojetí jeho dcer jsem ze sebe vymáčkl sotva jednu větu a ty ostatní jsem pak použil při Egonově vzpomínání na renesanci Klubu Julese Vernea v osmdesátých letech.

       Následovala vtipná přednáška Ondřeje Neffa, který jí tak již tradičně zahájil přednáškovou část programu Miniconu. ON aktualizoval dějiny Arkadie (viz Měsíc mého života) ve světle (někdy by se chtělo říci ve tmě) soudobého vývoje evropské společnosti. Posluchači, kteří, rovněž již tradičně, chodí na Minicon až na jedenáctou, tentokrát prohloupili.

       Výborné byly i přednášky kmenových zaměstnanců Planetária Jiřího Kroulíka a Antoníná Vítka (o historii kosmických stanic a ISS zvláště) a samozřejmě přednáška Marcela Grüna.

       Improvizace Vaška Vlka na téma strach současného člověka z nepochopitelnosti umělého světa, kterým jsme se obklopili, a odklon od racionální SF k pohádkové fantasy jako následek téhož, musel proti perfektně připravenému vystoupení profesionálů vyznít trochu chaoticky.

       Stejně jako již opravdu poslední vystoupení SF klubu Spectra, nepomohlo ani, že se po pěti letech v cizině zase objevil Filip Škába (hrál mluvícího koně Dolfiho Hitlera).

       Jsem zvědav, zda někdo Spectru nahradí, jak v její péči o náctileté autory (a autorky :-), tak v jejich ochotě nést kůži na trh na pódiu absurdního SF divadla (nemuselo by to být nutně oboje najednou).

       Program Miniconu byl tak nabitý a přestávky tak krátké, že jsem stačil prohodit jen pár slov s fanoušky z Klubu přátel Perryho Rhodana a z Islingtonu, po letech na živo chvíli promluvit s Marcelem Grünem a byl večer.

       Doma jsme pak naplněni scifistickým entusiasmem udělali pořádek v nahromaděných materiálech z conů. (Přece jen jsou neprozřetelné sliby přednášek pořadatelům Fénixconu k něčemu dobré, tahle měla být o plackách a visačkách čs. conů.) Zjistil jsem například, že v posledních letech Parcon několikrát vůbec nebyl. Třeba u Avalconu 2003 jsem nenašel žádný doklad, že vedle Festivalu fantazie byl i nějaký Parcon :(

       Stalé jsem byl na odchodu a když jsem se nechal přemluvit na svého bavoráčka, najednou bylo za pět sedm a ani jsem ho nedopil :-)

       Vypadnu tedy po vyřízení nezbytných věcí, ale po pár metrech uvidím na chodníku Jolanu, takže jsme se dali do řeči o blížících se Vánočních večírcích, pak se k nám přidala Raven a děvčata se začala dohadovat o roli Bábí Zlopočasné v chystaném pratchettovském divadle (jsou to komediantky tělem i duší, pro divadlo jsou schopné všeho, třeba jet i do Chotěboře:-).

       Raven za chvíli vystřídala Jiřina Vorlová a musím říci, že to byl jeden z nejpovedenějších čtvrtků.

        

       Jirka Černý mi po několika letech upomínání udělal seznam zajímavých moderních ruských autorů, kdo jste ještě nezapomněli bukvičky nebo se je např. pod vlivem Lukjaněnka začnete učit, jistě časem jeho soupis oceníte.

       PF 2005