Interkom: Zabíjení lidí jako vědecká otázka

Lidstvo se snaží vědecky prozkoumat každý kout svého myšlení a konání. Takže by nemělo být člověku ani divné, že si lze zakoupit knihu Proč se lidé zabíjejí od prof. RNDr. Jana Zrzavého CSc.

Knížečka nevelká, dalo by se říci útlá, a říká věci, „které se neříkají“, ve vztazích a souvislostech, „o kterých se nemluví“, a odhaluje věci, jež většinu z nás nikdy ani nenapadnou. A vyslovuje myšlenky, které mohou být mnohým nepříjemné. Knížka útlá, ale správně „drzá“.

Autor čtenáři hned na začátku vyrazí dech. Třeba když smete relevantními informacemi utkvělou představu „nás“ obyvatelů bohatých krajin Evropy, severní Ameriky, Austrálie atd., kde každý druhý je skálopevně přesvědčen, že s rozvíjející se civilizací vzrůstá kriminalita. A počet násilných činů - homicid - tedy vražd. Skoro každý je totiž přesvědčen, a politici, tisk, policisté, moralisté, ekologisté, feministky a další věrozvěstové do nekonečna opakují, že nejnebezpečnější vůbec jsou naše dnešní města. Že právě ta jsou díky zavrženíhodné „moderní době“ největším semeništěm násilí a vražd.

Jenže pravda je jiná, jak se v knížce dočtete. Třeba v novoguinejském kmeni Gebusi, žijícím „v lůně přírody“, zahyne vraždami 35% mužů a 29% žen! V Amazonii mezi přírodními Indiány - které nám tak rádi ukazují filmaři jako úžasné mírumilovné a ekologii, lásce k zvířátkům, světovému míru a tak vůbec nakloněné hnědásky v plavkách (to aby jim nebylo vidět ve filmu přirození a chlapům se to tam nebimbalo) - je to prý v otázce vraždění spoluobčanů ještě horší.

Přírodní Křováci, ekologičtí a roztomilí až k sežrání, jak je známe z filmu „Bohové musí být šílení“, si ve svém středu vyřizují účty vraždami stejně pilně jako lumpenproletariát v těch nejstrašnějších severoamerických ghettech. A Jihoafrická republika, tato multikulturní oáza pokroku v Africe, vykazuje třiceti až padesátinásobnou(!!!) mortalitu na následky vraždy než naše prý zločinností prolezlá evropská a americká města!

Huf! To nám to pan autor dává hned od začátku. Ovšem, když kniha pojednává o zabíjení a vraždách a také o genocidách, asi je na místě, aby autor říkal pravdu a nic než pravdu. Homicida, tedy vražda prostá, i genocida, vraždění hromadné, jsou až příliš vážné věci.

Začnete-li číst a jste-li zkušení čtenáři, získáte po chvíli čtení pocit, že autor je na tom s množstvím předkládaných informací tak jako kdysi ve svých nejlepších dobách Stanislav Lem. Ten také v jednom odstavci dokázal shromáždit neuvěřitelné množství faktů, nápadů a myšlenek, z nichž každá by obyčejnému autorovi vystačila na knížku. Anebo aspoň na článek. Dlouhý a „fundovaný“. (Já sám se přiznám, že už mám v hlavě nejméně tucet námětů, jak by šlo autorovy myšlenky vzít, rozebrat, rozvinout, doplnit, upravit a udělat z nich báječné články. A možná že udělám!)

Další fascinující pasáží v knize je část popisující vztahy mezi rodiči, náhradními rodiči, cizími osobami a dětmi. První otázku najdete rozebranou v kapitole „Logika infanticidy“, která se zabývá otázkou proč a jak a kým jsou zabíjeny vlastní i nevlastní děti. A jak se s takovou věcí společnost vyrovnává.

A ukazuje se, že není pravdou, že vraždícím agresorem a největším nebezpečím pro malé děti v rodině je - jak se veřejně presentuje a jak to většina společnosti přijímá - muž. Vědecká pravda a statistika nás poučuje, že je tomu právě naopak. Ženy zabíjejí lidská mláďata 2,5krát častěji než muži. Slyšíte dobře, dítě v rodině je ohroženo na životě dvaapůlkrát více od ženy než od muže. Co na to propagátorky a propagátoři zákona o domácím násilí, který se ženou jako agresorem prakticky nepočítá?

Nepředpokládám, že by vědecky ověřená pravda s těmito „Ochránci rodiny“ cokoliv provedla. Protože oni netouží ochraňovat slabší a nehledají pravdu, ale obušek na jiné, které by mohli ovládat.

Z hlediska problému předávání dětí z ústavní výchovy a také s množstvím dětí žijících v jiné rodině, než byla původní (rozvody, úmrtí po haváriích atd.), je zajímavá také informace z dílu Popelky. Tedy o dětech, často dívkách, které vyrůstají v rodině řízené nevlastní matkou. Macechou. Zde se také ukazuje, že musí být něco v nepořádku s názorem, který je dnes propagován a doslova vmasírováván do zákonů, že největšími násilníky, škůdci a vůbec osobami, jejichž chování je nutno hlídat i specielním zákonem, jsou muži. Protože lidová moudrost a zkušenost věků je jiná. Popelka, Sněhurka i roztomilá Nastěnka není obětí násilnického otce, ale... násilnické macechy, tedy ženy, která navíc terorizuje i svého slabošského muže. A sakra. Ostatně ona i moravská Macocha se nejmenuje „nevlastní otec“!

Vztahy v rodině jsou z hlediska homicidy jen jedním z aspektů vztahů ve společnosti. Velice zajímavá je také část zabývající se otázkou, jak že je to vlastně z vědeckého sociologicko-biologického hlediska se „zločinci“ a „řádnými občany“. Což je vlastně jen pojmenování pro dvě strategie pro přežití.

Slyšíte kolem sebe dnes a denně úpění moralistů i obyčejných občanů nad tím, proč se u nás, dle obecného povědomí, po roce 1989 tak kradlo, defraudovalo, podvádělo a švindlilo? A zajímá vás, proč a kdy to přestane? Tak neváhejte a pozorně si přečtěte kapitolu „Skupiny, altruismus a kooperace“. Mnohé lépe pochopíte.

Knížka je psaná velice čtivě, až bych řekl občas přidrzle, což mně je sympatické, ale recenzentům „vědeckých knih“ asi musí vstávat chlupy na hlavě. Jen si přečtěte ukázku z kapitolky „Vraždy v ulicích“:

„Jedinci téhož pohlaví přirozeně soutěží víc, protože mají víc třecích ploch. Žena a muž si mohou konkurovat o kus žvance, ale dva muži si konkurují o kus žvance a o tu ženu k tomu.“ (Teď bych chtěl vidět, jak se při čtení této informace tvářily feministky a zakládající členky Strany žen zvláště).

Třeba kapitola „Domácí zabíjačka“ je nazvána podle žargonu policistů a advokátů, kteří takto nazývají vraždu, která se odehrála v rodině. I zde se ukazuje, že skutečnost je složitější, než se nám snaží kdekdo namluvit.

Domníváte se, že otázka sociálních strategií jednotlivých skupin obyvatel je něco nepraktického? Něco, co většinu z nás nemusí zajímat? Autor vás přesvědčí o opaku. Co takhle u nás často aktuální problém chování cikánského etnika, což je věc, kterou doposud nikdo v Evropě nevyřešil? A ani přejmenování na Romy mnoho nepomohlo. Ani jim, ani gadžům. Měli byste se s problémem seznámit, abyste lépe pochopili sociální strategii našich často nepřizpůsobivých občanů. A také si budete víc cenit těch z nich, kteří se z bludného kruhu, v kterém se pohybují, dokázali dostat.

Otázku homicid, tedy zabíjení příslušníků lidského druhu mezi sebou, její příčiny a vnitřní souvislosti a vztahy, pokud se na ni nedíváme romantickými brýlemi „spravedlivého rozhořčení“, je možno ze sociálního a sociologického hlediska zpracovat. A to až po otcovraždy a matkovraždy, ale i synovraždy a dcerovraždy. Což právě autor zajímavě udělal.

Nalezl jsem v knize odpovědi na mnoho otázek, na které jsem do té doby neznal odpověď. A poopravil si mnoho „jasných“ tvrzení, která jsem kdesi po cestě životem a školou posbíral. Není třeba pravda, že naši předci měli vždycky deset anebo více dětí. To jenom v určitém, relativně krátkém úseku vývoje lidstva bylo tolik potravy a takové hygienické podmínky, že se děti rodily jak na běžícím pásu. Marie Terezie ani naše prababičky nejsou typické! A ostatně ani tzv. domorodé ženy nemají bůhvíkolik dětí, jak se domníváme.

Až se dostanete ke kapitolám o genocidě, i tam najdete mnoho informací, které jsou pro většinu z nás neznámé. Nejen informací o nacismu. O zdánlivě šílené a přitom v nacistickém způsobu myšlení logické „kontrole“ koncentráků, kdy Himmler nechal potrestat, včetně poprav, ty, kteří vraždili vězně v koncentrácích o své vůli a nikoliv plánovitě a promyšleně ve jménu nacistického „vyššího cíle“. Protože se podle něj a podle principů SS provinili na „ušlechtilé myšlence“. Genocida milionů a celých národů byla v myšlení nacistů posláním a nikoliv nějaké sadistické orgie. To je potřeba si uvědomit v okamžiku střetu naší civilizace s muslimským myšlenkovým světem.

Genocidní chování je v určitých situacích lidstvu, jak se domnívá autor, geneticky vloženo. Ostatně Saddám, kdyby měl sílu, tak by jistě použil bez váhání genocidu proti všem Kurdům i proti Íránu a dnes by se bez přítomnosti „křižáků“ proměnil Irák ve vražedné pole, kde by jedna skupina likvidovala genocidně druhou.

Zdá se, že přesvědčení o tom, že lidstvo by se mělo vrátit „ke svým kořenům“ a že „láska a pravda“ jsou nejsilnější a že navždy zvítězí multikulturní společnost, je pěkný nesmysl. A nebezpečný. A že není založen na ničem jiném než na století opakovaném žvanění profesionálních „humanistů“, kteří do zblbnutí opakují svoje ničím nepodložené pseudopravdy.

Knížku vydalo nakl. TRITON s.r.o. Po prvním přečtení vím, že se k ní budu mnohokrát vracet. A je mi jasné, že kdyby měl autor jako rodnou řeč angličtinu, četl bych bestseller.