Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

Jako zatím poslední v řadě u nás vyšel snad nejznámější Moorův komiks, jímž jsou Watchmeni – Strážci.

       Nejzásadnější komiksy jsou podle fanoušků dva: Návrat temného rytíře od Franka Millera a Strážci (Watchmen) od Alana Moora. Právě druhý z nich, 416 stránkový epos demytizující ony maskované komiksové hrdiny, právě vydalo nakladatelství BB/art.

       Komiks vznikal a je zasazen do poloviny osmdesátých let, odehrává se pochopitelně v Americe, v té době sužované hysterií z atomové války, a svou atmosférou dost připomíná slavný Kubrickův film Doktor Divnoláska. Ale není to jen ona marnost, co činí z Watchmenů dílo natolik přelomové. Poprvé v žánru se někdo doopravdy zajímal o to, co se odehrává za maskou superhrdinů a co se odehrává v hlavách lidí, o které se Strážci starají. „Quis custodiet ipsos custodes?“ Kdo střeží ty, kdož střeží nás? To je ústřední myšlenka celého obrazového románu, která se proplétá celým dějem a útočí na hrdiny v těch nejneočekávanějších chvílích.

       Na počátku příběhu někdo začne vraždit maskované hrdiny, kteří jsou v té době už osm let ve výslužbě, postaveni mimo zákon. Celou záležitost sice zakrývá davová hysterie namířená na sovětské Rusko, ale poslední z maskovaných, jenž odmítl odložit tajnou identitu, se pustí do řešení tohoto případu. Moore po doušcích odkrývá duše hrdinů a čtenář žasne víc a víc nad jejich bizarností a jakousi zvrácenou pitoreskností. Až na jednoho jsou maskovaní hrdinové lidmi bez zvláštních schopností, ale s nejrůznějšími motivy, z nichž není neobvyklý fetišismus, láska ke komiksům nebo touha po slávě či prostém násilí. Moore je ukazuje jako podivné společenstvo se sociopatologickými sklony a nejrůznějšími komplexy. Přesto všechno však stojí stále ještě na té správné straně zákona, i když hranice je leckdy velmi nezřetelná jak pro veřejnost, tak pro hrdiny samotné.

       Moore ve své knize líčí celou historii okostýmovaných hrdinů nejen přímo v komiksu, ale také na stránkách fiktivních dobových publikací, výstřižků z novin, studií… To vše dodává Strážcům i po dvaceti letech plastičnost, kterou bychom u na první pohled nepříliš moderní kresby ani nečekali. Kresba Deva Gibbonse je typická pro osmdesátá léta, srozumitelná, komiksová, k českému vydání jen tolik, že vypadá o několik set procent lépe než originál.

       Alan Moore je znám jako scénárista, jenž umí pracovat se dvěma prvky: s láskou a detaily. Ani zde tomu není jinak, Watchmeni jsou možná z tohoto hlediska nejpropracovanější. Z některých nepřímých souvislostí v příběhu až stydne krev v žilách, skvěle provedené je nepřímé komentovaní celého příběhu ze stránek pirátského komiksu, jenž si na ulici u novinového stánku čte každý den jakýsi mladík. Na každé stránce a na každém obrázku jsou nápisy a předměty, které se jemně zapojují do děje, pokud jste dost pozorní a povšimnete si jich, a na každé stránce je též vidět nesmírná něha, se kterou autor ničil jeden ze svých nejmilejších mýtů – Mýtus o novodobých hrdinech.

       Čteme příběh o zodpovědnosti a síle ji unést. Skupinka podivínů a slabochů s vlastními problémy má nahradit svědomí celého lidstva. Zvláštní, bizarní, ale ať už jsou, jací jsou, zůstanou oproti lidstvu doopravdy lidmi.

       Pokud bychom se měli na hlavní postavy podívat drobnohledem, zjistili bychom, že se jedná o archetypální zobrazení literárních postav v jakémsi pokřiveném zrcadle. Celé společenstvo obsahuje všechny obvyklé charaktery, všechny nutné charaktery, které se však vymykají stejně jako celý román. Jsou totiž prostupné. Vlastnosti, jež jsou postavám apriori přisouzeny na počátku díla, nenesou jen problém špatného označení čtenářem, ale jsou dokladem víceplánové práce s maskami superhrdinů. Moorovi hrdinové se maskují několika různými způsoby, což je možná nejpodstatnější přínos knihy, ve které není nikdo tím, kým se zdál být na počátku.

       Umění nošení masky je podle Moora největším druhem hrdinství i nejhorší možnou zkažeností. Další krok je umění demaskování, jenž Moore provádí opět na několika rovinách.

       Za prvé na rovině bazální – rovině samotné podstaty celé knihy, jak už bylo řečeno výše.

       Za druhé je to odmaskování superhrdinů po skončení jejich práce a zařazení se do běžného života. Zde se nachází silný psychologický lom, ve kterém najednou hrdinové přijdou nejen o své krytí, svou bezpečnost, ale také o část svých identit a musí se své ztracené části pokusit nějakým způsobem obnovit či nahradit. To se jim ve větší či menší míře nedaří, srovnání bychom mohli hledat u vojáků navrátivších se domů z války a jejich neschopnosti zařadit se zpět do každodenního života.

       Pokud už se to některému z nich podaří, dočká se nakonec perzekuce ze strany obyvatelstva.

       A konečně za třetí je to demaskování povahových vlastností jednotlivých postav, které musí karty vyložit na stůl přesně v ten správný okamžik, čímž způsobují další a další zvraty děje směřující k naprosté destrukci stavby, kterou před nás autor na začátku příběhu položil. Jde o projevení nejskrytějších vlastností každého z hrdinů, jež si chrání ze všeho nejvíce, jde o pravé důvody, kvůli nimž se stal maskovaným hrdinou.

       Konečná dokonalá destrukce činí ze Strážců doopravdy největší a nejpropracovanější Moorovo dílo, které posunulo hranice žánru opět někam dál.

       Co se týče překladu tohoto opusu, chopil se jej opět Viktor Janiš, který tentokráte bez obalu přiznal celou náročnost úkolu, neboť text se jenom hemží obraty, ke kterým v češtině neexistuje ekvivalent, nebo jsou natolik fixovány na anglický jazyk, že v českém jazyce musí být přeloženy velmi volně. Naštěstí však z celého překladu ony kapky potu na překladatelově čele trochu vystupují a jen na třech místech neplyne tak úplně hladce, ale i tak, pokud vezmeme v potaz objem překážek, se jedná o výkon vpravdě gargantuovský a po věcné stránce mu není co vytknout.

       Zedd si zkřížil ramena na prsou.

Terry Goodkind: První čarodějovo pravidlo, přeložil Vincent Šinský, vydal Classic books, 1997.