Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

Nemyslete si, vážení scifisté, tedy lidé, o nichž mlčící většina předpokládá, že mají po většinu času hlavu v oblacích a výše, nemyslete si, přátelé, jejichž deštníky skrápí kyselý déšť a jejichž noci osvětlují pouliční lampy, že jaro je to, o čem tak úžasně píší básníci, potrefení romantikou! „Přilétlo jaro zdaleka a všude plno touhy“ je nesmysl. Jaro nelítá, nemá křídla. Ty mají slepice a bažanti. První začínají nést, jakmile se prodlouží den, a neberou ohled na letní či zimní čas. Navzdory hodinám, které nás, pány veškerého tvorstva, soustavně omezují, nosnice má zájem o zrní, a taky o kohouta, ačkoli chovatelé, zaměření na užitek, objevili, že slepice se bez kohouta obejdou. Jsou jen ještě pitomější než normálně. Našeho kohouta sežrala Gina ze Šopky. Gina je kříženec německého ovčáka ještě s něčím a ačkoli podle přírodních zákonitostí by měl býti otcem jakýkoli pes, Gina má postavu tak podivnou, že ji něžně nazývám prasopsem. Kohout se jmenoval Bohouš, zrovna dospíval a mutoval. Jeho kokrhání připomínalo opotřebovaný automobilový klakson. Poté, co se pán slepičího hejna stal psí svačinkou, můžou slepice toužit. Ony to dělají a jdu-li po zahradě, kam soustavně prchají ze své ohrádky, ty chudinky mi přidřepávají před nohama. Zaujímají stejnou polohu jako při pojímání. Pojímání je odborný domorodý termín pro slepičí sex.

       Kontrolovala jsem se v zrcadle. Kohoutovi se doposud nepodobám. Jestli ony ty slepičí chudinky nevidí do budoucnosti. Možná se mám ve svém příštím životě nač těšit.

       Bažantí erotika probíhá na jiný způsob, ale tito ptáci jsou mysliveckým sdružením likvidováni ještě v mládí, tudíž o nich můžu říct jen to, že vyklovávají rajčata a sedávají na střeše chlíva, přičemž nepříjemně vřeští. Sousedům zlikvidovali jahodovou plantáž. Jsou tedy oblíbení u myslivců, u normálních lidí bych se o kladném vztahu neodvážila ani uvažovat.

       Naše Míca rovněž netouží. Bralo ji to, stejně jako ostatní kočičí populaci, na přelomu února a března. Místní kočky se scházejí ve Strašidelném domě. Nachází se v našem sousedství a na konci šestnáctého stol. byl znám jako krčma Brychtovská. Jako hospoda fungoval přes obě války až do lidově demokratického zřízení. Pak vypukla „Akce Z“ a vznikla hospoda nová. Ta byla prodána a stala se bytem hned po sametu, načež se ves zadlužila a zbudovala hospodu super – se sálem a garáží na stříkačku. Ve Strašidelném domě se usadila početná myší kolonie. Za ní přišli příslušní lovci a tak vznikl kočičí noční klub.

       Zkoušela jsem útrapy, zaviněné mrouskáním, vylíčít už během kočičího erotického běsnění, ale je zhola nemožné sepsat jedinou holou větu, pokud člověku pod okny řve něco jako náklaďák, napěchovaný odloženými nemluvňaty. Jak se takový zvuk nese nad střechami venkovských domů... Jak stoupá k mlčícímu, hvězdnatému nebi... I kdyby se emzáci rozhodli přistát v naší lokalitě, ten kočičí kravál by je spolehlivě obrátil na zpáteční cestu. I kdyby ti mimozemšťani byli hluší a zcepenělí.

       Nyní má naše Micinka jiné starosti než sex. Pružná kočičí postava zboubelatěla natolik, až ztratila na ladnosti – i na rychlosti. To vyhovuje hlodavcům ze Strašidelného domu a pokud Míca urychleně neporodí, zahájí ta cháska takřka fundamentalistický teror. Na dvoře chováme ještě další dvě kočky, ty ale myši nechytají. Rovněž nemají výrazný zájem o sex. Juditka čili srandokočka, se k nám dostala coby zanedbané kočičí miminko. Juditku přepere nejen myš, na tu si troufne i rejsek. Fanulka je kočka dovezená z města. Původně se jmenovala František, protože majitel nepoznal, že jí k nároku na mužský tvar jména cosi podstatného chybí. Fanulka hlavně spí. Pokud nespí, čeká, až vyjdu na dvůr. Pak se mi pokouší vyšplhat na hlavu. Je velice přátelská, ale má ostré drápky a vytrvalost. Poslední z našich kočiček je rovněž dodaná z města. Je to zvíře nepokojné, stále někde pobíhá, je také vzhledu průměrného a jmenuje se Šárka G. Celé jméno radši neuvedu.

       Mícina koťata už jsou z větší části zamluvená. Posledně jsme všechny žadatele neuspokojili, neboť nám koťata přišla pryč. A byla jich škoda! Míca totiž svoje miminka kojí po nejmíň čtyři měsíce! Jsou potom mohutná a divoká. Zvláště kocouři. Myši chytají radostně. Nejvíc želím ztráty Richarda T. (po známém zpěvákovi). Toho kocoura obdivovali i sousedi, leč beze stopy zmizel v necelém půl roce. Byl zrzavý s úžasně modrýma očima. Jeho bratři, Klinton a Kadil, chcípli.

       Nemá-li Míca k dispozici svoje dítka, učí chytat myši, koho má poblíž. To jsem samozřejmě já. Podotýkám, že Míca je v nejlepším případě svéráz, v horším případě je psychopatická. Myši – i ty živé, nosí domů oknem a nejradši ve tři ráno. S vítězným raukáním svoji kořist vypustí, takže pádí jako první. Druhá jsem já s pohrabáčem v ruce. Pádící skupinku uzavírá Míca, která myš opakovaně vrací na trasu. Když uzná, že jsme se proběhly, myšku podrží packou a já ji umlátím pohrabáčem. Zvíře už moc nepotřebuje, dostane se mu jen rány z milosti. Pak vezmu oběť Mícina nočního běsnění na lopatku a – probuzená i svěží – utíkám k popelnici.

       Ve vysokém stupni těhotenství Míca myši chytat nedokáže. Stává se agresivní vůči člověku – každému, kdo se jí byť i jen dotkne, zatíná drápy do lýtek. Toto chování omlouvám hormonálními změnami. Mohla bych i tvrdit, že to Míca neudělala, protože kočka sekne a prchá, avšak ona během útoku vrčí a prská, takže postižený ví, kdo mu způsobil ta hluboká, intenzivně krvácející zranění. Míca je mezi sousedy neoblíbená. Přitom je nadána až nekočičí inteligencí. Rozumí jednoduchým povelům, má-li náladu, poslechne. Pozná svoji porodní bedýnku. Podle ní ví, že nastává čas. Má-li jít ven dveřmi, mění se v tygra. Musím jí otvírat okno. Ovládá nonverbální komunikaci, a to tak dobře, že působí inteligentnějším dojmem než leckterý úředník.

       Mohlo by se zdát, že na jaře lidi blbnou a můj popis Mícina charakteru je toho důkazem. Na jaře blbnou nejen lidi, stačí, aby se zjančily hormony, a už se dějou věci! Sousedovic jezevčík Atik dokonce natolik zcvoknul, že obíhá místní feny, ačkoli ty se zrovna vůbec nehárají. Měli jsme tu dokonce psa, který obtěžoval každou fenu, kterou potkal. Byl to labrador a byl sexuální maniak téměř lidských kvalit. Nejenže se snažil o vykonání aktu, on té chudince čubičce dokonce i sežral žrádlo! Atikovo roztoužení se projevuje občuráváním každého příhodného rohu, takže nejen my máme označkovaný dům i jeho okolí.

       Nejstarší občanka naší obce, paní Pinkasová, chová bílou fenečku Áju. Ty dvě dámy tvoří pozoruhodný pár. Paní Pinkasová je duševně čilá a fyzicky je schopná zvládnout menší hospodářství, ale brambor zasadila jak pro hodně početnou rodinu. Ta dáma seká kosou líp než kdejaký chlap – a mnohem líp než většina scifistů. V osmdesáti letech je to úkaz pozoruhodný. Ona se sama vrhne i na skládání uhlí a dře s takovým nasazením, že já vysílením padám k zemi. Fenečku Áju koupe v prádelním hrnci, kdykoli se zvířátko umaže.

       Jaro se zprvu projevuje ne krásou, nýbrž blátem a obavou z velké vody, která možná steče z polí, protože kvůli lánům byly zlikvidovány remízky. To potom člověk zapomíná na parádu a rád obouvá gumáky. Bez nich neprojde ani přes dvůr. Soused, který z čiré nerozvážnosti a navzdory zkušenostem předků postavil svůj nový dům vodě do cesty, každoročně obetonovává a zkoumá praskliny. Ono mít ob jedno jaro v kotelně nevyprojektovaný bazén člověka rozladí.

       Jarní tání odhaluje přes zimu nashromážděný nepořádek, takže je nutno uklízet, aby lidi neřekli, že jsme čuňata. Z toho vyplývá, že venkovan večer co večer padne únavou a na toužení mu nezbyde ani čas, ani síla. Kdyby u nás na poště prodávali Ikarii, odpočívala bych během četby – stačilo by pár stránek před spaním. Ty milé úřednice na katusické poště jsem uvedla do rozpaků již sháňkou po Ikarii, na Pevnost jsem se už ani neodvážila zeptat. Podotýkám, že časopisy „pro ženy“ k mání jsou.

       V katusické knihovně je v nabídce celých pět obstarožních SF titulů. Jsou cudně skryty na regálu mezi detektivkama. Máme ale k dispozici třeba „Jak se kalila ocel“ nebo záhadně vzniklou „Reportáž“... Však to byla nějaká SF! Škoda, že povinně přečtená už kdysi dávno. Takže netrpělivě čekám, až mi naše pojízdná doručovatelka hodí do schránky Interkom. Alespoň trochu scifistického rozpoložení do toho jarního běsnění.