Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

Tuhle mě zaskočil Šimon, když se mě během nějakého povídání nevěřícně zeptal: A ty si taky čítala SF?, jako kdybych se do fandomu vloudila nějakým nekalým způsobem. No jistě, Šimone, že četla!

       Lapnul mě v roce 1971 Troska, resp. ostravské vydání Zápasu s nebem s Rotreklovými ilustracemi. Chronologii následně vyjmenovaných SF prací neuvádím, chtělo by to hodně hledání, ale do paměti se mi nesmazatelně zapsalo: Rex Star v Ohníčku, tamtéž převyprávěné povídky ponejvíc opět s Rotreklovými ilustracemi (např. Bradbury – Návštěva, Samovy horké párky, na jejich základě jsem v knihovně rodičů objevila Marťanskou kroniku a pokusila se o několik ilustrací k ní, Lovci H. Harrisona, Pátek – při něm jsem brečela, Až pro ohnivé slunce a mnoho dalších, dosud je mám pečlivě vytrhané, nalepené v tvrdých deskách s krasopisně vyvedeným názvem). Potom jsem začala dohledávat další Trosky a objevila mnoho jiných autorů SF.

       Z vysloveně dětských let si už toho moc nepamatuju, jenom snad po štrachání v místní knihovně Jefremova, ono toho asi taky moc nebylo, ale později mezi mé favority patřila Vesmírná odysea (pamatujete, vydání Svoboda – Omnia, paperback, šedá mrňavá písmenka na neběleném papíře, já tu svoji knihu skoro vyčetla, že už ani nebyly vidět :-). Ale i ke kuriozitkám se občas vrátím – co taková Tonke Dragtová a její Planoucí lesy Venuše?

       Taky jsem objevila Sedmičku pionýrů. Tam vycházely na pokračování romány převážně ruských/sovětských autorů, ale skvěle je ilustroval M. Havlíček – pročpak se na něj zapomnělo a neměl ani výstavu, ani není nijak připomínán? Jeho ilustrace Mlhy či Ladoga se nehlásí byly přece velmi pěkné a dotvářely atmosféru při čtení.

       Otec přinášel ze zaměstnání Čtení (rozuměj o Sovětském svazu) a Sputnik – pro změnu tuším že měsíčník vydávaný SČSP (pro neznalé a neofany – Svaz československo-sovětského přátelství). Vycházeli tam nejen sovětští autoři, ale občas i Asimov, výjimečně (zejména do Čtení) byl propašován někdo ze spisovatelů západních.

       Z obou těchto měsíčníků (měly formát cca A5 na výšku) jsem pochopitelně taky trhala, pérové ilustrace občas též kolorovala, je toho úctyhodný špalek – opět bez poznámky, ve kterém čísle kterého ročníku se konkrétní povídka nacházela.

       No a na střední a po střední škole jsem sledovala Knižní novinky, občas stála ve frontě, občas zašla do Planetária (dosud mám grafický list vydaný u příležitosti pořadu Vesmírná odysea).

       Vyvrcholením se stal cyklus SF filmů promítaných v kině Ponrepo (podzim-zima 1982, ve frontách jsem se klepala, lepší to bylo zjara 1983). Ponrepo tenkrát sídlilo v Letohradské ulici – nad Štrosmajerákem za hotelem Belvedere.

       O existenci tohoto cyklu se zasloužil Marcel Grün, současný ředitel HaP Praha. Protože tenkrát jsem už chodila do práce, nemohla jsem pokaždé stát frontu na lístky, tak jsem do toho zaangažovala svého o pět let mladšího bratra. Ve frontě jsem poznala: Toma Jirkovského a jeho tenkrát ještě Alenu, Dalibora a Danu Čápovi, Vláďu Kejvala a jistě další, na které moje děravá paměť už zapomněla.

       Taky jsem zažila kulturní šok. Představte si, když děvče, které dosud zažilo větší shromáždění lidí jen ve škole či na povinných schůzích ROH nebo SSM, je na oficiální akci, kterou zahájí její pořadatel slovy: „Dámy a pánové“. V tu chvíli jsem pochopila, že scifi je možná i ve skutečnosti.

       Marcel Grün provázel promítání filmů jednak informacemi o filmu samotném, druhak vyprávěl zážitky spojené se získáváním kopie a vysvětlováním, pro co potřebuje právě tenhleten film, a třeťak se občas zmiňoval o klubech fanoušků SF. Když se tak stalo asi potřetí, sebrala jsem odvahu, počkala si na něj, zařadila se fronty diváků chtivých diskuse a požádala ho, zda by mi mohl říci, kde se takoví lidé scházejí v Praze. Moji otázku slyšel o kus dál stojící blonďák a pozval mě na kolej Hvězda na Větrník na jejich schůzku. Byl to Pagi.

       Naštěstí se Hvězda nachází nedaleko paneláku, kde jsem bydlela s rodiči, tak jsem se tam v památný den 11. května 1983 vypravila. Byla jsem pěkně vykulená, kam že se to vrhám, nějak jsem klubovnu našla, to už mi vyšumělo z hlavy, představila se přítomným klukům a mladým mužům a po zhodnocení svých schopností a možností nabídla pomoc při opisování Villoida (SF časopis ťukaný psacím strojem na blány). No a pak na schůzku klubu dorazil Zdeněk – a bylo to. Svatba byla bez 3 dnů za 13 měsíců.