Interkom: JULES VERNE – NEZAPOMENUTÝ PROROK ZAPOMENUTÉHO TECHNOOPTIMISMU

Sté výročí úmrtí bývá u spisovatelů příležitostí křísit je z polovičního zapomnění či z uctivé lhostejnosti školáctva, v níž poklidně dlí kdesi ve slovnících a učebnicích… pokud tedy nejsou zapomenuti zcela. U Julese Vernea, jehož literatura francouzská i světová přijala pozdně, ale přeci mezi své hýčkané velikány (ač ve své době byl spíše lepším autorem konzumního čtiva), nic podobného není potřeba. I sto let po smrti a 178 let po narození je stále vydáván, čten, milován.

Bizarní ale je, že si jej dnes vážíme vlastně výhradně pro onu dobrodružnou, a tedy konzumní stránku díla, pro neobyčejný klukovský šmak jeho „podivuhodných cest“, kde se mísí poetika objevitelských dob s přísnou strukturou popularizačně vědeckých článků. Málo si připomínáme jeho světonázor a málo si jej vážíme a hodnotíme jej. Je tomu tak proto, že soudobá společnost od tohoto postoje poodešla, a leckdy i dost daleko. Mluvím přirozeně o „nadšeneckém“ vztahu k vědě a technice a o jednoznačně pozitivním vážení jejich přínosu pro lidstvo.

Dnešní společnosti vlastně ani nezbývá než pochutnávat si na Verneovi jako na autorovi klukovsky dobrodružném a s laskavou skepsí shlížet na jeho technooptimismus, protože ona sama, jakkoli je technologiemi prolezlá skrz naskrz, je vlastně poněkud technofobní, či přinejmenším k technologiím kritická. Dospěla k názoru, že před každým dalším krokem je nyní potřeba opatrně zkoumat, kam šlápneme, než nám na hlavu spadne další yperit či jaderná zbraň (či televize a supermarket, dodal by intelektuál). Tak se nevyhnutelně stalo, že z klasika Vernea vnímáme spíše děj, styl a poetiku, ale jeho myšlenkový postoj je nám poněkud vzdálen.

Přitom Verne rozhodně nebyl typický příslušník technické inteligence, naopak, vzděláním i původem patřil jednoznačně do řad vzdělanců humanitně orientovaných. Ve Verneově rodině v Nantes se dědilo z otce na syna advokátské povolání a i Jules studoval práva. Jeho mladistvé kulturní zájmy by se daly nacpat do velikého lodního kufru s nápisem romantismus. Četl a miloval Waltera Scotta, Victora Huga, Chateaubriand byl jeho vzdáleným příbuzným, Verne obdivoval a napodoboval básníky, Vignyho, Musseta.

A toužil se stát, podobně jako Dumas starší, dramatikem. V roce 1852 se stal tajemníkem Lyrického divadla v Nantes a pro ně pak napsal řadu operet a divadelních her. Teprve několik osudových setkání jej navedlo na dráhu beletristického popularizátora vědy, jež mu přinesla tak ohromné úspěchy. Nakladatel Hetzel si v roce 1862 vybral ze štůsku rukopisů mladého autora, jehož mu doporučil Dumas, jediný: Pět neděl v balónu. Po fenomenálních úspěších „podivuhodných cest“ už přirozeně nebylo (a nechtělo být) cesty zpátky; přesto si Verne dál například psal pro sebe básně, jež byly vydány z pozůstalosti až hrozivých 84 let po jeho smrti, v roce 1989. Jejich „neverneovskou“, spíš humanitní než technofilní orientaci si můžeme přiblížit na jeho sonetu Pára z roku 1847 (vynikne tím spíš při srovnání s Janem Nerudou; „noha parou cválá“ a „my přijdem blíž“, vzpomínáte?):

Nicméně jinak (nepočítáme-li několik pozdních sociálně kritických děl) zůstal Verne po zbytek života v zásadě tím nejčiřejším hlasatelem víry ve vědecký a technologický pokrok, jakého si dodnes dokážeme představit.

A ačkoli si mnoho lidí myslí pravý opak, k Verneovi se moc nehodí slovo „vizionář“. Samozřejmě se mu podařila řada brilantních prognóz, ale vše, co psal, bylo přísně založeno na vědeckém fundamentu, jaký si mohl kdokoli najít v běžně dostupných vědeckých a spíše populárně vědeckých žurnálech té doby. Verne se nepouštěl do žádných závratných anticipací. Dodnes se v teorii fantastických literárních žánrů dočtete, pojednává-li se o přelomu 19. a 20. století, o tom, jak dva otcové zakladatelé, Verne a Wells, rozštípli SF na dva proudy, jeden vědecko-popularizační a dobrodružný a druhý společensko-kritický. Ještě více než u Wellse to vynikne, porovnáme-li Vernea například s Olafem Stapledonem, jenž ve své epopeji Poslední a první lidé velkoryse rozvrhl minulé i budoucí dějiny lidstva na dvě miliardy (!) let.

Oblíbenou kratochvílí u velkých autorů fantastiky je domýšlet se, co by je překvapilo na dnešním světě. Nuže, Verne by se bezpochyby divil rozvoji počítačů (ale s ním i mnozí mladší autoři SF, počítače překvapily kdekoho), ale také by se asi zmateně rozhlížel po obloze a hledal osobní leteckou přepravu, k níž jaksi nedošlo. Přitom v jeho době všichni počítali s tím, že v budoucnu bude každý mít nejen v garáži auto, ale též na střeše nějaké roztomile tvarované udělátko, v němž bude létat do práce či na dovolenou.

Rovněž by asi Vernea překvapilo, že jsme vešli po době uhelné do doby ropné a jsme v ní stále: ve slavné pasáží v románu Tajuplný ostrov nám inženýr Cyrus Smith líčí, co bude, až dojde uhlí. „Voda bude uhlím budoucnosti,“ praví prorocky, netušiv, jak se to povleče. Voda, tedy vodík vzniklý jejím rozkladem, se teprve nyní jako náhrada za ropu matně rýsuje na horizontu civilizace. A prosazuje se s mučivou pomalostí, jež je tím absurdnější, čím více potíží se od ropné závislosti odvíjí.

Tak by se přirozeně dalo pokračovat dál, ale abychom se vrátili k hlavnímu tématu, je pravděpodobné, že nejvíce ze všeho by byl Verne-technooptimista překvapen tím, jak naší civilizaci ve vztahu k vědeckému rozvoji prapodivně došla odvaha.

Jak cudně přešlapujeme před rozlehlými obzory vědy, jak se zápalem dávných ludditů tlučeme do kdejakého stonku geneticky upravené kukuřice. Jaké nás najednou zachvátily mravní zábrany před novými medicínskými objevy (jako bychom Bohu nelezli do zelí už stovky a tisíce let), jak trneme strachem před myšlenkou, že bychom technologické adaptace, jež již dlouho směřujeme do vnějšího světa, obrátili také do vlastního těla a mozku. Jak se náhle bojíme do vesmíru, aby nás tam nedejbože něco nepraštilo (jako bychom na Zemi byli ve svých autech a tancích v bezpečí).

Málokdo tvrdí (ba spíš nikdo netvrdí), že je třeba znovu, jako za dob raných, zavřít oči a vrhnout se do maelstroemu pokroku bez přemýšlení. To jistě ne, jistě je logicky doba zralá k opatrnějšímu a rozvážnějšímu postupu, jenže… Jenže nepřehnali jsme to trošku? Jules Verne by nám to možná mohl znovu vysvětlit.