Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

V roce 1958 mi bylo čtrnáct a holdoval jsem sci-fi literatuře. Tehdejší Československo ale bylo nejen v tomto ohledu pouští a každá kniha tohoto žánru znamenala vzácnou oázu. Jednou z nich byla i sbírka povídek Tarzanova smrt, debut Josefa Nesvadby. Od té doby jsem přečetl vše, co tento český autor napsal, přestože více než technické rekvizity žánru ho zajímali lidé. Ještě dříve než bratři Strugačtí a Stanislaw Lem se Nesvadba prosadil i na Západě, kde vyšly jeho povídky v překladech a jako host setkání milovníků sci-fi v USA si již v 60. letech uvědomil, že spisovatelé a čtenáři sci- fi tvoří zvláštní komunitu. Proto nemohl chybět na prvním Parconu, na zakládajícím setkání československých „fanů“ sci-fi, které se uskutečnilo v roce 1982.

Když jsem o něco dříve četl jeho romány Bludy Erika N. a Tajnou zprávu z Prahy, netušil jsem, že se s jejich autorem osobně seznámím, ani to, že se vlastně stane porodníkem mé první knížky Nešťastné přistání. Za minulého režimu museli každý rukopis odsouhlasit tři lektoři a v mém případě byl tím nejdůležitějším právě dr. Nesvadba. Přestože ředitel nakladatelství Čs. spisovatel v roli cenzora z mé sbírky čtvrtinu povídek nechal vyřadit, díky Nesvadbově posudku knížka přece jen v roce 1988 vyšla. Také toto mi táhlo hlavou, když jsem se dověděl, že nekorunovaný král české sci-fi již nežije.