Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

Román Jany Rečkové byl oceněn cenou Trifid a přestože neznám díla, s nimiž byl srovnáván, jsem přesvědčena, že byl oceněn právem. Již dlouho se domnívám, že i když autorka rozhodně nepatří k těm, jimž by byla dveře nakladatelství uzavřena, není její tvorba plně doceňována. Snad je to tím, že v dnešní překotně se valící době nemají čtenáři dostatek chuti ocenit bohatost jazyka, přesnost výrazu a smysl pro téměř barevné naladění scény. Všechny použité formální prvky jsou přitom vždy podřízeny příběhu, který rozhodně nikdy není plochý, jednoduchý a lehce přehledný a už vůbec ne málo akční. Rozhodně se tak nejedná o knihy na jedno použití, které po přečtení odložíte a do hodiny vám tiše vyšumí z hlavy. Toto všechno v plné míře a dle mého mínění i ve vrcholném provedení obsahuje i Píseň o Dveřníkovi.

       Zpočátku se zdá, že půjde o klasický příběh paralelních světů a časů a průniků mezi nimi, ale pak se věci začnou komplikovat a vyjdou najevo nečekané souvislosti jak mezi lidmi, tak mezi světy. Mýty opředený a v tajnosti udržovaný původ Domu se pozvolna vyjasňuje a i ti méně chápaví čtenáři brzy poznají, že Kewen, jak se jmenuje nositel příběhu, v něm rozhodně není jen statistou či pozorovatelem. Tím se zdá být aspoň zpočátku jeho přítelkyně Elis, ale ani její úloha není tak jednoduchá, jak se jeví na počátku. Přesto mnohé zůstane pouze naznačeno a nedořečeno. Je pak na čtenářově fantazii a pozornosti k čtenému textu, zda plně domyslí všechny souvislosti a jejich důsledky.

       Když se vezmou jednotlivé motivy a východiska, najednou ke svému úžasu zjistíte, že přece tohle už bylo dávno použito, a ne jednou, a tahle zápletka je známa již v několika vydáních, ovšem, i tento časový paradox už někdo vylíčil. Ano, autorka použila již dávno známé nitě, jako je příběh odehrávající se na přeskáčku ve více časových rovinách i různých světech, hrdina přecházející z jednoho tohoto světa do jiného, předurčený osud, zakázaná láska nebo královská zrada, ale utkala z nich kobereček s novým vzorem a originální vazbou. Využila plně toho, co je pro ni nejcharakterističtější: Schopnost splést příběh bez logických přemetů a krkolomností, vyprávět tento příběh čistým a krásným jazykem a přitom neupadnout do klišé a kýče.

        Zvolené formě plně odpovídá i to, že do titulu zvolila slovo píseň. Jedná se totiž skutečně o píseň, takovou, jaké tvořili a zpívali středověcí pěvci a které dnes označujeme termínem „Chanson de geste“, hrdinská píseň se značnou dávkou lyriky a jemného stesku po minulých činech hrdinů. Z mého pohledu představuje tato kniha to nejlepší, co jsem od Jany Rečkové dosud četla.

       Je jistě možno vznést námitku, že lyrika a melancholie brzdí akci, jenže to v tomto případě rozhodně neplatí. Pokud by se děj Písně o Dveřníkovi skládal pouze z akce následované akcí bez jakéhokoli odpočinutí a zamyšlení – vždyť by to byla nakonec nuda. Právě to střídání klidného oddechu s překotným děním je tak zajímavé a přitažlivé.

       Na závěr přesto musím říct, že se mi kniha četla špatně. Nikoliv ovšem kvůli obsahu, ale kvůli zpracování výtisku. Vnější vzhled odpovídá standardům Tritonu, titulní obrázek Milana Fibigera je laděn do příjemných teplých tónů, jen bych snad vynechala onen lesklý potah Dveřníkova portrétu. Ovšem použitý tuhý papír dovoluje pouze opatrné čtení. Tedy pokud chcete zachovat hřbet bez zlomení. A to je z mé strany jediná závažná výtka k této knize.