Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

V podstatě bych z toho jako filmový fanoušek měl být nadšen, ale nejsem. O čem že je řeč? No, o nefilmových diskuzích o filmech. Nyní nemám na mysli recenze, polemiky s nimi či dokonce ješitná prohlášení některých režisérů, že názor kritiků ani Troška nepotřebují, že jim stačí návštěvnost v kinech. Nyní mám na mysli to, co se nedávno rozpoutalo kolem filmu Pád Třetí říše. Ano, diskuzi na téma, zda tam Hitler vyhlíží jako svině, sympaťák, psychouš nebo co vlastně. Všimněte si, že se neřeší, zda Hitler samotný BYL jedno, druhé nebo třetí, ale řeší se, JAK BYL NATOČEN. Dle mého soudu totiž je tohle téma dobré tak maximálně na jednu, dvě věty na konci recenze, a ne na první stránky novin. Svět správně usoudil, že Hitler normální nebyl, jedince, kteří s tímto názorem nesouhlasí, beztak nepřesvědčíme, tak co řešit? Ale to je stejné jako s Šifrou mistra Leonarda a chystaným filmem. Že je církev omezená, jsem věděl, ale že ve Vatikánu budou cítit potřebu vyjádřit se k thrilleru – tedy k fikci!!! –, to mne nenapadlo až do okamžiku, kdy ucítili potřebu to udělat. Takže dogma čísla zní: Nebrat filmy (potažmo knihy) dogmaticky.

CONSTANTINE – líbila se mi podoba pekla, nelíbil se mi představitel Satana. Vcelku snesitelné, ale žádná pecka to není, na rozdíl od zmáčené Rachael Weisz.

PÁD TŘETÍ ŘÍŠE – žádný sympaťák, ale psychouš (řeč je samozřejmě o Hitlerovi). Jinak příjemný válečný film, napínavý i při své délce a záběrech ze stísněného bunkru. Jen trávení dětí se mě – na rozdíl od řady jiných konzultantů – nějak nedotklo.

ROBOTI – velmi milé a velmi zábavné a velmi stylové. Setkal jsem se s názorem, že sociální, potažmo socialistické vyznění filmu je nesnesitelné; mně to nepřišlo. Navíc mám dojem, že víc než proti bohatým je to zaměřeno proti Billu Gatesovi. Ale každý z nás má očividně potíže s něčím jiným…

ŘADA NEŠŤASTNÝCH PŘÍHOD – je to výpravné a efektní, ale s odfláknutým scénářem. Dlouhé inscenování postav, které stejně nemají dlouhou záruční lhůtu, Carrey, který grimasy obličeje vyměnil za grimasy celého těla, a výsledný dojem, který příliš otevřeně svědčí o tom, že film je prvním dílem dlóóóóuhé řady nešťastných příhod.

ŽIVOT POD VODOU – byli jsme na něm tři a byli jsme všichni tři znechuceni. Tento film není takový, jak by si jej přáli natočit kluci ve věku, ve kterém touží být kosmonauty, indiány či řidiči parní lokomotivy – takových je tam jen pár momentů. Zbytek je konverzační nuda a neproměněné šance hrátek se stylizovaně jednoduchými triky. Tohle by pro mě v klukovských letech nebylo dobrodružství, ale uzívaná dovolená s rodiči.