Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

Policistka má podivný sen. Leží v nemocnici, vzbudí se uprostřed noci a ponoukána tajemným hlasem vyběhne na střechu budovy a skočí dolů. Ráno se dostaví na místo činu a již tuší, koho tam nalezne – mrtvolu své sestry dvojčete, která se podle záznamu kamer zabila skokem ze střechy nemocnice, kde se léčila na psychiatrii. Nevěří tomu, protože bigotní katolíci jen tak sebevraždy nepáchají, pokud se chtějí dostat do nebe. Při prohlížení záznamu se její sestra naposledy otočí do kamery a náhle řekne „Constantine“.

       Komiks Hellblazer, podle kterého je film natočen, není příliš známý ani rozšířený, a to dávalo mnoho možností, jak původní látku vylepšit nebo dokonale pokazit. Nepovedlo se myslím ani jedno, vznikl celkem průměrný akční horor, který mohl mít více černého humoru a méně hluchých pasáží. Problém není ani tak ve filmu samotném, ale spíš ve vyčerpanosti tématu. Boj mezi Peklem a Nebem byl ve filmu už nejednou použit – můžeme vzít Satanovy rodinné problémy z filmu Adama Sandlera Satan Junior, hledání média či oběti z Konce světa Arnolda Schwarzeneggera, cestu peklem Spawna nebo podivné chování démonů a andělů ve skvělém kacířském filmu Dogma Kevina Smithe a v podstatě máme všechno, co film Constantine obsahuje.

       Samozřejmě je nutný vhodný hlavní hrdina a nemůžu říct, že pobledlý a křivonohý Keanu Reeves konečně vystoupil ze stínu Matrixu. Naštěstí má kromě černého oděvu navíc cynismus, cigarety a cancer – tedy rakovinu plic. Rachel Weisz jako policistka Angela Dodson jej chvílemi docela přehrává, rozhodně má její role lepší možnosti pro herectví, vyvíjí se od skeptičky po přesvědčenou, zatímco Constantine je stále stejný. Naprosto geniální výstup má Peter Stormare coby Satan, který sice nevypadá démonicky, ale jen nezdravě až mrtvolně (ovšem komu by pekelné prostředí prospívalo, že), ale jeho setkání s Johnem Constantinem je nejlepší část celého filmu, asi taky proto, že předchází závěru. Tilda Swinton coby Gabriel (že by archanděl?) působí opravdu jako bezpohlavní anděl, či spíš lze říct, že není zcela jasné její/jeho pohlaví.

       Zajímavě a originálně řešené je samotné Peklo, které vypadá jako normální svět těsně po výbuchu atomové bomby, jako kdyby se krajinou a městem valila permanentní ohnivá tlaková vlna. Hlavními obyvateli pekla jsou zvláštní bytosti podobné mrtvým lidem, jen horní části lebky, bez mozku a bez očí, které se snaží vysát duši z nově příchozích. Hieronymus Bosch by záviděl. Nelidští obyvatelé normálního světa se obvykle poznají jen podle zvláštního svitu v očích, andělé pak čas od času roztáhnou velká šedivá křídla – bílá ani jednou, nejspíš proto, že jsou poněkud poznamenáni službou mezi hříšníky. Trochu to všechno připomíná Muže v černém, kdy se za obyčejnou lidskou fasádou skrývalo ledacos.

       Nic není dokonalé a tento film není výjimkou. V prvé řadě není dostatečně vysvětleno, proč Isabel spáchala sebevraždu. Lze sice poznat, kdo byl tím našeptávačem, ale pokud se někdo přímo nevtělil do Isabel, není jasné, jak se bigotní katolička mohla smířit s tím, že skončí v Pekle. Takzvaná Dohoda o neútočení mezi Nebem a Peklem je zmíněna mezi řečí a vlastně až ve chvíli, kdy je porušována, tady by to chtělo obšírnější výklad – jenže ten nemůže přijít, protože pokud prostředí Hellblazera vychází z katolického pojetí víry, o nějakém zákazu vstupování nemůže být ani řeči – co by potom znamenaly všechny ty uznané zázraky nebo „prokázané“ posednutí ďáblem? Původ samotných „kříženců“, fungujících jako spojka pro obě strany v lidském světě, není nijak vysvětlen, osobně by mne zajímalo, jestli byli stvořeni Nebem nebo Peklem nebo jestli vznikli křížením lidí a démonů.

       Pro pár dobrých momentů a několik zajímavých hlášek se vyplatí Constantina vidět, ale nečekejte od toho bůhvíco. Hlavně nesmíte být fanatičtí křesťané nebo fanatičtí hnidopichové. A ještě jedna věc – odejdete-li před koncem titulků, přijdete o bonusovou scénu na hřbitově, která potěší.