Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

       Thales z Milétu toho dokázal víc; objevil kulatost Země (byť jako plovoucí desky), všiml si, že souhvězdí Malého vozu (včetně Polárky) míří stále k severu, v geometrii formuloval Thaletovu větu. Na 28. 5. 585 př. Kr. zase předpovídá úplné zatmění Slunce – a ono skutečně přichází! Vzhledem k abstraktnosti Thaletových úvah i jejich relativní „bezbožnosti“ bývá někdy tento den symbolicky považován za zrod řecké (potažmo evropské) filosofie, jejich autor pak nejen za posledního ze sedmi řeckých mudrců, ale především za prvního z filosofů (a poněvadž se to tehdá nerozlišovalo, i matematiků a přírodovědců).

        

       S úkolem „s největší péčí a pílí zabývati se zdokonalením tabulek pohybů těles nebeských a poloh hvězd, aby byla dána možnost určiti délku na moři“ zakládá 4. 5. 1675 anglický král Karel II. první „státní hvězdárnu“. Za místo pro ni je zvoleno návrší se zbytky středověkého zámku Greenwich Castle, u Temže, nedaleko Londýna.

       Základní kámen nejznámější hvězdárny na světě byl položen v létě téhož roku, napřesrok už observatoř fungovala. Jejím prvním ředitelem se stal třicetiletý astronom John Flamsteed.

       Od roku 1885 je „sídlem“ nultého poledníku a světového času.

        

       Odjakživa se věřilo, že komety signalizují nějakou přírodní či společenskou katastrofu. Platí to samozřejmě i o té nejznámější – Halleyově komětě. Například již r. 1066 (samozřejmě ještě „inkognito“) prý rozhodla o výsledku bitvy u Hastingsu po níž Vilém Dobyvatel ovládl Anglii. Nyní se Halleyova kometa objevuje zas a světem opět vládne neklid. Psychicky labilní osoby páší sebevraždy, v některých velkoměstech dochází k projevům paniky. I někteří učenci se necítí volně... Bojí se ohonu plného jedovatých substancí. 19. 5. 1910 Země prochází ohonem Halleyovy komety a – nic. Chvost je příliš řiďounký, než aby vyvolal sebemenší atmosférickou či elektromagnetickou poruchu, natož znamenal nebezpečí. Teprve poslední návrat komety v únoru 1986 se obejde bez obav. Právem. Černobyl dva měsíce nato zavinili lidé.

        

       Dne 2. 5. 1925 ve Vídni umírá Johann Palisa (* 1848 v Opavě), dlouholetý ředitel vídeňské hvězdárny. Věnoval se především hledání asteroidů (jednu ze „svých“ planetek nazval Oppavia). Tehdy ovšem křtění fungovalo mnohem snáz než dnes, stačilo jakž takž určit parametry dráhy – a tak se asteroidy často „ztrácely“. To byl i případ Palissovy planetky číslo 719 objevené roku 1911 a pojmenované Albert. I když ji sledoval celý měsíc, k přesnému výpočtu dráhy to nestačilo.

       Znovuobjevil ji až 1. 5. 2000 arizonský astronom Gareth Williams při monitorování planetek potenciálně ohrožujících Zemi srážkou. Albert, dnes nejstarší znovuobjevená planetka, má střední průměr asi tři kilometry, kolem Slunce oběhne jednou za 4,25 roku, přičemž každých zhruba 30 let se k naší planetě přiblíží na 30 milionů km (pětina distance Slunce – Země).

       V roce 1964 Arno Penzias a Robert Wilson z Bellových telefonních laboratoří v New Jersey dostali za úkol optimalizovat radiové spojení s balonovými telekomunikačními družicemi Echo. Součástí jejich úkolu bylo i testování k tomu potřebného citlivého detektoru mikrovln. I ukázalo se, že tento přístroj zachycuje jakýsi šum, který, jak odhalily všemožné prověrky, přichází neustále a ze všech směrů z vesmíru. U toho skončili.

       Avšak poté, co se doslechli o přednášce mladého astrofyzika Jamese Peeblese z nedaleké Princetonské univerzity o hypotetickém záření, které by mělo zaplňovat vesmír jako stále chladnoucí stopa po případném velkém třesku, si během května 1965 uvědomují, že to, co zachytili, musí být ono reliktní záření vesmíru. Vesmír, jak ho známe, skutečně vznikl velkým třeskem.