Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

       Bez diskuse se Epizoda III. z dětského a pubertálního pojetí vyvinula do dospělé formy StarWars, jak ji známe z Epizody V. – Impérium vrací úder. Je to samozřejmě dáno vývojem hlavního hrdiny Anakina Skywalkera, který už má dospělé starosti, i když názory a chováním z puberty ještě nevyrostl. Rozpor mezi jeho schopnostmi, okolnostmi a nedospělostí je tak hlavní příčinou jeho pádu. Dílčí vítězství v prvním snímku, patriotické nadšení ze získání mocných klonových vojsk a z tušení vítězství ve válce v díle druhém vystřídalo všeobecné rozčarování a únava z dlouhých a nekončících bojů v závěrečném třetím filmu. Rytířů Jedi v závěru Epizody II. velmi ubylo a jednotlivá vítězství nad Separatisty jsou občas vykoupena smrtí dalších Mistrů. Rada samotná sice tuší nějaké pikle, ale zároveň cítí blízký konec války a polevuje v ostražitosti, což nahrává poslednímu Sithovi v jeho plánech. Všichni včetně Yody pronášejí nejasné narážky na kancléře a divák by z toho pochopil, že mu hned skočí po krku, ale největší kašpárek v tomhle ansámblu je Mace Windu, který se tváří jako ztělesnění vševědoucnosti a varování, a pak trapně zklame v základní lidské psychologii ve scéně s Palpatinem a Anakinem, nehledě na naivní způsob, jakým si vyřizuje s Palpatinem účty za všechny Jedi. A ti jeho poskoci, darmo mluvit, v jejich případě by bylo lepší, kdyby si krky podřízli vlastními světelnými meči. Skoky v chování Anakina jsou taky na samostatný soud. Jeho podrobení Darth Sidiousovi je strašně přímočaré a obejde se nejen bez boje, ale také bez delších pochybností. Chvíli to vypadá, že to bylo pragmatické rozhodnutí a že si Anakin zachová jakžtakž jediovskou čest jako třeba Dooku, ale on vzápětí poslechne strašlivý rozkaz bez většího váhání a stane se z poraženého a oklamaného mladíka opovrženíhodnou hyenou. Další scény už pak jen dokreslují jeho obrácení ke zlu a dají se brát jako logičtější.

       Úvodní scéna se záchranou misí je vlastně komická vložka pro zasmání a pohodu na začátku, to beru, nicméně podobně bohužel působí i závěrečná scéna souboje mezi Anakinem a Obi-Wanem, zvlášť při hopsání nad žhavou lávou a šplhání po utrženém kotvícím sloupu, plujícím do „lávopádu“. Souboj mezi Yodou a Darth Sidiousem připomíná při používání světelných mečů diskotéku, ale naštěstí brzy přichází použití Síly z dlaní a prstů, kde už ksichtík Yody může předvést pár dalších nasupených výrazů. Padmé sehrává pár svých scén podle role chápající ženušky a je v tom docela dobrá, naštěstí Anakin již vypadá starší a tak jim to trochu víc spolu ladí. Její krása je vhodně setřena (to víte, make-up nevydrží věčně) jen v jediné scéně, kdy se s Anakinem baví o tom, že láska je slepá. V jejich případě nejen slepá, ale i úplně blbá. Setkáme se konečně i s wookii a s Chewbaccou, ale byli tam tak potřeba jako roztomilost ewoků v Návratu Jediho. Scéna s rozestavenou Hvězdou smrti dvacet let předem byla taky velice legrační, ale třeba to byl jen první prototyp, první z mnoha. Hodně věcí na závěr by se dalo vypustit (naopak dost věcí by se dalo doprostřed příběhu přidat), ale nebylo to možné, navazovaly končící příběh na již existující, takže závěr po všeobecném rozuzlení zápletky byl o mnoho delší než v jiných filmech, kde také potřebujeme po špatném konci špetku naděje.

       Podle jediovské legendy Vyvolený, zrozený z midichlorianů, navrátí Síle rovnováhu. Jak nejlépe vrátit rovnováhu čemukoliv? Když buď na obě strany postavíte stejné množství kladné a záporné síly, nebo kladnou a zápornou sílu necháte navzájem působit, až se vyruší a nezůstane nic. Řád rytířů Jedi vychýlil rovnováhu Síly, když vyhladil své sithské protějšky, a nyní musí buď všichni zemřít, nebo musí přijít Vyvolený, aby… co vlastně? Pojal do sebe obě strany mystiky Síly a vyvážil je. Pravda a lež, dobro a zlo, plus a mínus, Jedi a Sith, vše v jediné osobě, a až se tak stane, teprve pak bude Síla v rovnováze.

        

       Je možné, že původní Sithové jsou pouze odpadlí Jediové, kteří odmítli potlačovat své přirozené vášně a city, a našlo se pár takových, které jejich schopnosti ovládly a oni propadli touze po osobní moci. Řád Jedi udělal historickou chybu tím, že se zbavil Sithů, své přirozené opozice, dá-li se to tak nazvat, a zároveň s nimi se zbavil instinktivního, vášnivého pohledu na Sílu. Sithy odsoudili jako absolutní sobce, city prohlásili za nebezpečné a začali ctít absolutní altruismus a absenci citů při výchově nových rytířů Jedi. Proto brali nadané adepty matkám ještě malinké, aby na ně snáz ztratili vytvořenou citovou vazbu a stali se z nich praví mniši, vyzařující bezbřehou lásku k lidstvu bez osobního vztahu k jedincům. Jediové jako Qui-Gon nebo Obi-Wan, kteří i přes mdlou tvrdou výchovu jakési vnitřní hnutí cítili a částečně i byli schopni milovat jednoho člověka, byli v pozici skorokacířů a rebelů a pohlíželo se na ně s obavami. A pak objevili legendárního Vyvoleného, malého chlapce, který si již však vytvořil nezrušitelnou citovou vazbu na matku, a tito dva „rebelové citu“ se za něj postavili a přes námitky Rady z něj vycvičili Jediho s obrovským potenciálem a zranitelnou duší. Anakin už nemohl zůstat blízko milované matky a tak si vybral první sympatické ženské stvoření, které potkal, Padmé Amidalu, a rozhodl se tuto dětskou lásku už nikdy neztratit, jako se mu to stalo s matkou. Tady Jediové udělali největší chybu, když nechali Shmi Skywalkerovou v otroctví a na nebezpečném místě, které ji nakonec zabilo. Místo toho ji měli co nejdříve vykoupit a nechat ji dál v synově blízkosti, čímž by jeho impulzivní chování dokázali zvládnout. Tato chyba ve svých důsledcích přivedla Anakina k tomu, kdo mu jako jediný nabídl naději, že o svou další lásku Padmé nikdy nepřijde. Komplexní člověk by ďábelskou nástrahu prohlédl, ale narušený Jedi toho nemohl být schopen. Proto musel být špatný model výchovy Jediů opuštěn a nahrazen lepším, kdy je nejprve potenciální Jedi s láskou vychován a dospěje a až potom začne jeho výcvik. Sílu citů pak takový Jedi již zná a umí ji ovládat a může ji použít i jako nástroj svého vítězství. Toto se stalo Lukovi Skywalkerovi a on jako první Jedi, vychovaný novým způsobem, použil city na svého otce Darth Vadera a nakonec v něm probudil lásku, která jediná mohla přemoci jinak neporazitelného císaře Palpatina.

       V novém stylu výchovy a výcviku se tak Jedi-rozum spojuje se Sithem-vášní a konečně může nastolit stabilitu a vrátit Síle rovnováhu.

       Je zřejmé, že George Lucas si pro přerod Republiky v Impérium vzal za vzor stejný přerod římské republiky v centrálně řízené císařství s provinciemi a místodržícími. Postupné přebírání pravomocí pro kancléře Palpatina napodobuje kumulaci veřejných volených funkcí ve starořímské republice do rukou dočasných diktátorů v dobách ohrožení. Stejně jako Julius Caesar dokázal Palpatine budovat a udržovat permanentní konflikt s barbary – separatisty a pocitem ohrožení zaslepený Senát mu odhlasoval cokoliv. Ve vrcholné politické scéně v Pomstě Sithů Palpatine slavnostně vyhlásil transformaci Republiky v První galaktické Impérium za stálého potlesku senátorů, ovšem právě tak, jak scéna proběhla, by se nikdy odehrát nemohla. Po vyhlášení Impéria by nejprve následovalo rozpačité ticho a až by senátorům došlo, že armádu klonů řídí jen Palpatine a oni nemají skutečnou moc rozhodnutí zvrátit, začali by bouřlivě aplaudovat, aby si zachránili kůži.

       Vývoj takového obrovského kolosu, jakým Galaktická Republika musela nutně být, se však neřídí rozhodnutím a skrytým plánem jediného sithského Lorda. I kdyby Sithové neexistovali, bující byrokracie, slábnutí výkonné moci a nespravedlnosti by neomylně vynesla do čela Senátu jiného diktátora. Rytíři Jedi, kteří se v Pomstě Sithů a vůbec celé „předtrilogii“ chovali jako banda nedochůdčat, co si nevidí na špičku nosu, by v tomto případě jako ochránci demokracie diktátora snadno svrhli, ale znamenalo by to, že by se „po přechodnou dobu“ museli chopit řízení Republiky a nakonec by se buď stali vládnoucí kastou, a nebo by moc zviklala jednoho z jejich středu, stal by se Temným lordem a měli bychom tu nový sithský pořádek a možná dokonce Řád.