Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

Začalo to úplně nevinně, a sice komiksy na pokračování v ABC. Primitivní jednostránkové příběhy, na které jsem každý měsíc čekala, a taky to bylo to první, co jsem si přečetla, jen co se mi nové číslo dostalo pod ruku. Byl to vůbec můj první styk s literaturou podobného druhu a díky Abíčku za to, že publikovalo komiksy hlavně se sci-fi tématikou. Takže mi bylo asi třináct a jedinou mou měsíční dávkou fantastiky byly právě tyto příběhy.

       Pak přišel zlom v podobě té nejryzejší klasiky. V zaprášené a nepoužívané knihovničce mých drahých prarodičů jsem našla skutečný poklad. Stařičké vydání Dvaceti tisíc mil pod mořem z roku... moment, podívám se... 1976 za dnes již symbolickou cenu 40 Kčs. Tehdy mě však mnohem víc zajímaly kouzelné obrázky, kterými byla tato na první pohled obří bichle s nespočtem miniaturních písmenek vybavena. Ukořistila jsem si knihu pro sebe a vystavila na výsostném místě na poličce (hned vedle kultovních příběhů malé holčičky Zuzanky :-) a sem tam si v ní listovala a jedinou mou dosud přečtenou pasáží byly popisky pod kresbami.

       Na nějakou dobu zůstalo jen u toho, až pak jednoho dne jsem knihu vzala do ruky s cílem, že ji prostě přečtu a basta. Na můj věk obtížný úkol a problémy nastaly už při četbě počátečních zvěstí o pozorování Nautilu, kdy ještě nikdo netušil, co to vlastně je, a já taky ne. To jsem překonala, co jsem ale už překusovala hůř, byl fakt, že autor dokázal na stránce a půl popisovat ryby, které hlavní hrdina viděl za okny ponorky v podmořské říši, a ještě je přitom zařazovat do druhů, čeledí a kdo ví čeho ještě. (Že by spisovatelova fascinace přírodními vědami? Možná, že až si přečtu novou knihu Ondřeje Neffa Jules Verne a jeho svět, tak budu chytřejší. :-)

       Ale abychom se vrátili k nakousnutému tématu, knihu jsem nakonec těžko horko dočetla až po větu „Kdo kdy změřil hlubokosti mořské?“, mají právo odpovědět na celém světě jen dva lidé: kapitán Nemo a já. A tím to haslo. Pro sci-fi na dlouhou dobu, teda u mě. SF svět se točil dál...

       To už se ale dostáváme do minulosti velmi blízké, mému patnáctému roku teenagerovského života, kdy se opět objevily známky nakažení brutálním virem science fiction, který se u mě projevovat zhoubnými příznaky číst nebo sledovat vše, co jen trochu zavání fantastickým motivem.

       S politováním oznamuji všem, kteří mají podezření na infekci, že tato nemoc není úplně léčitelná a použití nejtěžší vojenské techniky na její likvidaci jen dá podnět, aby se s ní vaše fantazie spolčila. A pak už je to kombinace smrtelná, kdy, pokud nebudete užívat pravidelně nějaký lék (jako je četba příslušných knih nebo sledování příslušných programů), se ve vás projeví ohromný absťák a sci-fi vám bude scházet asi tak jako upírovi krev. :-) Přesto nepropadejte panice!

       Jako jsem jí nepropadla já a ihned po diagnostikaci jsem zahájila léčbu dávkami 15% kyseliny literaturové s příměsí roztoku sci-fi a fantasy, obě složky po molární hmotnosti v poměru hmotnosti vašeho těla ku zasažené části. ( Pozor! Ministerstvo kultury varuje! Kyselina vyvolává závislost, jejíž dávky bude nutné časem zvýšit. )

       Nyní je mi 17, mám za sebou nespočet přečtených knih, skoukaných filmů a mezi mé oblíbené seriály patří Hvězdná brána a Star Trek. Všichni o mně prohlašují, že nejsem svou posedlostí normální, a kamarádka jednou, když mě přistihla, jak nedávám pozor, co mi to vypráví, řekla, že zase nejsem duchem v tomto světě.

       Nu, nejsem, co bych to zapírala, když je to pravda. Teprve relativně nedávno jsem se začala aktivněji zajímat o současnou domácí scifistickou scénu a už se snažím jakž takž pronikat do jejího středu. Zda se mi to podaří nebo ne, se ještě uvidí, mám před sebou Festival Fantazie, což bude v podstatě má první velká akce podobného druhu a letos jsem se na ni konečně odhodlala vypravit.

       Tak tedy všecky cony, co jen existujete, těšte se, přicházím a budu vás drtit jeden po druhém. Můj život jakožto scifistky je teprve na svém počátku...