Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

Pavel Houser na můj nátlak přečetl po letech znovu Axiomat a ve své úvaze na straně osm si všímá jedné stránky Eganova díla, totiž jisté aliterárnosti, kterou sdílí například s J. L. Borgesem, jediným autorem, se kterým jej lze co do intelektu možné srovnávat. Na rozdíl od Pavla ale nacházím v Eganovi i dost literárna, například když v povídce Do tmy říká: V červí díře jsou základní existenční pravdy hmatatelné. Není vidět do budoucnosti. Nedá se změnit minulost. Celý život je běh do tmy. Proto jsem tady.

       Je s podivem, jak málo scifistů si uvědomuje, jaké mají štěstí, že mohou dýchat společný vzduch s Gregem Eganem, jediným autentickým géniem, který se v současnosti věnuje SF. Pokud se někde ve vašem okolí povaluje dosud nepřečtený Axiomat, pusťte se do něho a Pavlův pozdní doslov si přečtěte až nakonec, jinak byste mohli přijít o překvapivost některých point.

Jak jsem byl informován Zdeňkem Rampasem, uvažuje se o dalším českém výboru povídek Grega Egana. Doufám, že tento bohulibý záměr bude opravdu realizován, protože v Eganově případě jde o dost specifický typ literatury, jehož hlavní předností je, že de facto ani literaturou není...

       Možná by stálo za to v této souvislosti zkusmo stanovit nějakou dělicí čáru mezi Eganovy povídky a jeho delší útvary. Je otázka, nakolik Karanténa nebo Město permutací vyhovují učebnicovým definicím románu, ale přece jen v nich najdeme cosi na způsob děje či vývoj psychologie hlavních postav. Naproti tomu Eganovy povídky mi přišly často spíše jako ilustrace určitého problému z oblasti matematiky, logiky, kybernetiky či kognitivních věd. Snad by proto dokonce snesly srovnání s Panem Tompkinsem v říši divů, každopádně byly extrémně chytré.

       Podle mého názoru Egan ve svých nejlepších dílech umí učinit skutečně radikální řez mezi svými texty a „lidským světem“. Podobně jako Borgese bychom Egana mohli prohlásit za radikálního nepřítele psychologismu v literatuře – kde u Borgese vystupují nekonečné řady knih lišících se jediným písmenem či tahy babylonské loterie, tam u Egana ještě přichází otázky řešené v rámci tvrdých věd – povídky tak ilustrují problém kardinality různých nekonečen, determinismu, kolapsu vlnové funkce, z kognitivních věd pak třeba teorii identity, přisypat trochu memetického žargonu...

       Egan se tak ovšem neprojevuje všude, do jeho textů občas vpadne nějaká zamilovanost, vylíčení sexuální scény nebo úvahy politicko-společenské, jsou však v jeho díle tím jasně slabším. Je možné, že je sem přidává jen z nutnosti na přání vydavatelů či čtenářů, snad si ani sám neuvědomuje, v čem největší přednost jeho knih spočívá. Podobně jako u Borgese se jedná o jakousi chválu odlidštění (jak Egan ostatně píše jinde, jedním z nejčastěji používaných podpásových útoků je právě obvinění z nelidskosti), respektive toho, co je za atributy lidskosti obecně pokládáno.

       Tak třeba v závěru povídky Axiomat se hrdina přiznává ke slastnému pocitu, který v něm vzbudí poznání, že lidé jsou jen maso a nemají žádnou cenu. „Chci to, co jsem cítil tu noc: Neotřesitelné přesvědčení, že smrt Amy [hrdinova manželka] – natož Andersona [její vrah] – neznamenala nic víc než smrt mouchy nebo améby, nic víc než rozbití šálku od kávy nebo kopnutí do psa... Nedokážu zapomenout na ten příval radosti a úlevy a chci jej cítit znovu.“

       Abstrakce, která vyskakuje velice daleko ze světa běžného prožívání (fuj), může mít u Egana různé podoby. V povídce Věčný atentátník, která mimochodem ilustruje právě vztah mezi různými kardinalitami, tak třeba hrdina nakonec zjišťuje, že se jeho existence v jednotlivých útvarech multiverza smrskla do Cantorova prachu: „Kdo potom jsem já? Nejsem vůbec nic. Množina třídy nula.“ Ve Vidění hledí hrdina na svého syna: „...nechápu, proč jsem si kvůli tomuto vztahu připouštěl tolik bolesti a zmatku. Tito dva muži si nejsou blízcí..., ale nejsou blízcí ani několika miliardám jiných lidí. Není to důležité.“ Láska jak má být má pak na konci pasáž: „Některá část mého mozku stále vysílá podněty k patřičným pocitům něhy, jenže dnes jsou tyto zprávy stejně směšné a stejně neúčinné jako zápletky ve filmovém dojáku desáté kategorie.“ V Učím se být sám sebou pak Egan vtipně odpovídá kritikům Turingova testu, když je celý příběh vyprávěn právě strojem, který na konci přiznává, že k „identickému“ člověku stejně nic necítí, protože o jeho vnitřním životě tak jako tak nemůže nic vědět. Egan však na druhé straně ukazuje, že svoboda ve smyslu nějaké nekonformní revolty je naopak iluzivní. Povídka Nestabilní dráhy v prostoru lží popisuje „nezávislost“ lidí, kteří odmítají určitá pravidla. Ve skutečnosti ale sami realizují úplně analogický algoritmus a jsou těmito pravidly (respektive bojem proti nim) neúprosně pohlceni.

       Pokud to trochu domyslíme, v Eganově světě nepředstavuje nic divného, když si do mozku zasadíme neuroimplantát obsahující určitou sadu názorů, pocitů, věr či pravidel odvozování – a jeho hrdinové to také zhusta činí. Že budeme nějak determinováni? No a co? „Někteří filozofové nepřestávají blouznit o ztrátě svobodné vůle..., ale nikdy jsem nikde nenašel smysluplnou definici toho, co podle nich tato magická věcička kdy byla. Budoucnost byla daná vždycky...“ (povídka Deník sta světelných let). Skepticismus má nad ostatními vrch asi především v používaném slovníku, tedy důvody, proč mu dávat přednost, jsou do značné míry estetické. „Racionalisté mají nejlepší žargon,“ říká hrdinka Nestabilních drah v prostoru lží.

       Shrnuto, Egan je geniální v tom, že v záplavě trapných klišovitých keců o tom, jak nás moderní doba (technika, supermarkety...) odlidšťuje, tak trochu říká: „Možná ano – ale není náhodou důvod to vítat?“ Není náhodou ten biologický svět hromada zbytečné hmoty, atavistické biomasy, ze které se třeba vyvážeme díky technologiím všemožných simulací?

       Já alespoň takový posun (prozatím myšlenkový) rozhodně vítám – a i proto doufám, že v češtině brzy vyjde další povídkový sborník napsaný australským algoritmem Gregem Eganem, texty plné abstraktních objektů a konceptů připomínajících Borgesovu knihovnu. Protože právě odlidštění nám umožňuje se konečně začít zabývat skutečně zajímavými věcmi...

       Teď ale zpět na zem. Podle mého názoru zůstává minimálně problém, jaká forma by s obsahem Eganových knih ladila nejlépe. Těžko se asi dočkat toho, že by Egan vycházel mimo řady beletrie, nejspíš v rámci nějaké edice populární vědy – na to by se asi přece jen žádalo, aby povídky byly doprovázeny komentáři (které zde jsou na rozdíl od Pana Tompkinse vsouvány přímo do vlastních textů v podobě dialogů či monologů hrdinů.) Vazba na Borgese a jakási intelektuálská antiliterárnost by mohla ukazovat, že vydávat Egana v rámci scifi není to pravé. Fakt je, že forma paperbacku podle mého názoru jeho dílům skutečně příliš nesedí – odpovídala by spíše pevná vazba s jednobarevnou obálkou, nějaká undergroundová forma připomínající výpis počítačového programu nebo naopak high-tech promítání textu laserem přímo na sítnici oka.

       Jenže existují i pádné důvody, proč se Egan asi přece jen hodí spíše pro scifi než pro kamenné intelektuální nakladatelství – po čtenářích totiž vyžaduje přece jen jakési matematicko-fyzikální vzdělání. Egan se od Borgese výrazně liší používaným slovníkem. Čtenáři salonních literárních časopisů a odpovídajících knih jsou totiž nejspíš podobně jako my ostatní Turingovými stroji, ale přitom navíc vesměs nevědí, co to takový Turingův stroj je.