Jak jsem k SF přišel

Až do roku 1949 provozoval můj otec s bratrem přádelnu žíní v Brně – Králově poli. Nebyla to žádná fabrika, ale krcálek s jedním zaměstnancem, který obsluhoval jeden autokláv na paření a čištění žíní. U stěny stála také bílá skříň a pokud si pamatuji, mohly mně být tak čtyři, udivilo mě, že v ní nevisí žádné šaty, že ani nemá žádné police, když na jejím dně se vršily kupy sešitů s červenými obálkami. Skříň patřila strýci Pepkovi a tak asi o pět let později, když přádelnu už dávno vzal bolševik a já se naučil číst, mi začal ony sešity půjčovat. Bylo to originál sešitové vydání J. M. Trosky, jak původně za německé okupace vycházelo, s ilustracemi Jiřího Wowka.

Byl jsem ztracen, jednou provždy. Už nikdy jsem neměl mít takový pocit úžasu z četby, jako když jsem se zabral napřed do „Metly nebes“ a pak dalších Troskových románů. Strýc Pepek mi sešity půjčoval na přeskáčku, takže jsem měl problém přečíst si tu kterou knihu v patřičném pořadí kapitol, o časové posloupnosti celého seriálu ani nemluvě. Takže jsem napřed přečetl cyklus „Zápas s nebem“ (odzadu) a pak teprve „Nemovu říši“. Dnes soudím, že strýc Pepek, sám nadšený scifista, mi Trosku začal půjčovat naschvál, neboť měl se svým bratrem pořád nějaké rozmíšky. Věděl totiž, že můj otec tuto literaturu nesnáší, a chtěl mu do rodinného hnízda nasadit kukaččí vejce. Což se mu stoprocentně zdařilo.

Ovšem můj otec byl takový grand, že nemrkl ani brvou, a nechal mě číst, co jsem chtěl. Od rodokapsů až po Hemingwaye, od Malého čtenáře až po Škvoreckého. Pochopitelně že jsem se začal pídit i po dalších scifárnách, ale to byl ve stalinistickém Československu 50. let těžký problém. Vzpomínám si na téměř mystický zážitek, když jsem byl v roce 1954 u tety na prázdninách ve Vsetíně a její sousedka mi půjčila předválečné vydání „Stroje času“ H. G. Wellse. Byl jsem jako v transu a v noci jsem zalézal pod deku ve strachu před Morloky. Pochopil jsem, že Troska není ojedinělý výkřik do tmy, ale že existuje celý žánr těch kouzelných knih, pro něž jsem neměl jméno, že tyto knihy se jinde na světě svobodně vydávají. Nu a bolševik měl u mě další vroubek.

Teprve pak jsem se dostal k verneovkám, pochopitelně opět k předválečným vydáním. Nebyly to špatné knížky, ale musím se přiznat, i když tím asi pohorším členy KJV, že mi připadaly jako béčka. Chápal jsem je spíše jako (námořní) dobrodružné příběhy než jako čistokrevnou sci-fi, a dodnes se ve mně něco ježí, když je Verne řazen mezi autory SF. Podle mě jeho knihám chybí onen čistokrevný sense of wonder, který měl Troska, byť na naivně nízké literární úrovni, ale nikoli Verne, který kromě románů „Cesty do Měsíce“ a „Na kometě“ se vyhnul dobrodružstvím v kosmu. A ta mě čtenářsky táhla nejvíce.

S oním sense of wonder jsem pak setkal v plné míře až u Stanislawa Lema. Přestože se ke svým raným románům pro mládež dnes nehlásí, neboť byly příliš poplatné době, mě jako desetiletého kluka silně oslovily. Hlavně velká kosmická epopej „K mrakům Magellanovým“, kterou jsem si koupil za vlastnoručně vydělané peníze na bramborové jednodenní brigádě. Dostal jsem 42 Kč, což na vázanou knihu s ilustracemi Teodora Rotrekla bohatě stačilo.

S pádem stalinismu se uvolnil i knižní trh. Lemovy knihy se počaly pravidelně překládat a objevil se český autor Babula, ale mně, ačkoli jsem sledoval knižní produkci ostřížím zrakem, jeho román „Signály z vesmíru“ nějak unikl. Snad proto, že napřed vycházel na pokračování v časopisu Pionýr, který jsem nemusel, a v roce 1956 pak knižně v MF. Pochopitelně, že jsem ho přečetl a pokračování „Přátelé z Hadonoše“ taky, ale jako zapůjčené knihy ze závodní knihovny ROH Dopravního podniku města Brna, v jehož domě jsme tehdy bydleli, takže jsem měl nejlepší odborářskou knihovnu republiky přímo v baráku. Naopak jsem vlastnil „vědecko-fantastickou“ literaturu, kterou psal profesor Běhounek, přestože nikterak nepatřil k mým oblíbeným autorům a k žádné jeho knížce jsem se už čtenářsky nevracel.

Byl jsem už na gymplu, když vyšel průlomový sborník západních autorů sci-fi, který pod názvem „Labyrint“ sestavil Adolf Hoffmeister. To byl nářez. Se spřízněnou duší ve třídě, spolužákem Jiřím Hanákem, jsme byli zcela uchváceni povídkou „Chrudošiví jsou borolové“. Pak se počaly postupně objevovat překlady dalších Američanů, například Asimovova detektivka „Ocelové jeskyně“, a to byl teprve nářez. Jenže když jsem v doslovu četl o jeho epopeji kosmických impérií, o „Nadaci“, mohl jsem jenom bezmocně slintat. Stejně jako Babula mě nějak minul Souček. Myslím tím autora trilogie „Cesta slepých ptáků“, nikoli autora „Tušení…“. Trilogie mi připadala příliš dětská a navíc mi neseděl pseudonovinářský styl, jímž byla napsána. Chápu ale, že pro generaci scifistů o deset let mladších než já sehrála tutéž roli jako Troska pro mě.

To jsem již byl na vysoké škole a pídil se po všem, co v oblasti „dospělé“ sci-fi vyšlo. Vzpomínám si, jak jsem šokoval prodavačku v knihkupectví naproti kostelu sv. Jakuba v Brně, když jsem ji požádal o avantgardní poému „Aniara“ od Harryho Martinsona, která vyšla v edici Plamen, jenom proto, že líčila zánik generačního kosmického korábu. Byl jsem snad jediný člověk, který si ji kdy v tom krámě koupil a myslím, že ani Zdeněk Rampas ji neměl ve svém pověstném Seznamu. A tak to pokračovalo i poté, co jsem nastoupil do práce. Jezdil jsem po montážích a v každém městě vymetl knihkupectví. I na Slovensku, kde jsem ulovil dalšího Asimova ve slovenském překladu (Vo vesmíre niekto vraždí).

Tuším, že to bylo v roce 1979, kdy se v MF objevila noticka, že na matfyzácké koleji v Praze založili studenti sci-fi klub Villoidus. Napřed jsem koketoval s myšlenkou, že se zakladatelům ozvu a stanu se něco jako venkovským externím členem, ale pak jsem to vzdal. Bylo mi čtyřiatřicet a měl jsem pocit, že bych byl na ty studenty moc starý!!! Nicméně v tomtéž roce, při návratu z plavby plachetnicí do Oslo, jsem v Malmö šel do kina na Star Wars a uviděl, jak vypadá moderní sci-fi film. Co se týče této oblasti, měl jsem štěstí, že v Brně se běžně chytala rakouská televize, která čas od času vysílala starší SF filmy, takže jsem zhlédl většinu klasiky, včetně „Války světů“ z 50. let a legendární první řady seriálu Star Trek.

Tehdy jsem pracoval jako technik u sálového počítače v Adamově u Brna a jeden ze dvou  místních programátorů, s nimiž jsme vytvořili něco jako scifistickou trojku, se mi pochlubil, že poslal svoji vlastní povídku do Rovnosti, což byl noviny Jihomoravského kraje. Když může on, proč ne já, pomyslel jsem si, napsal také povídku a rovnou ji poslal do 1. ročníku CKČ. Kupodivu jsem postoupil do finále a obdržel pozvánku do Pardubic, kde se v roce 1983 konal první celostátní con pod dnes již legendárním názvem Parcon. Sice jsem nevyhrál, ani nestál na bedně, ale na schodišti kolejí Vysoké školy chemické, kde se Parcon odehrával, mě oslovil jakýsi brýlatý mladík, řka, že se jmenuje Zdeněk Rampas. Omluvil se za to, že má povídka porotu sice zaujala, ale nemohla ji ocenit, neboť má příliš politický námět a mohla by na rodící se Čs. fandom přitáhnout nežádoucí pozornost bolševika.

V Pardubicích byli i další fanové z Brna. S jedním z nich, byl to takový studentík a jmenoval se Honza Mikuláštík, jsem se pak vracel rychlíkem do Brna a v kupé jsme ukuli plán na založení sci-fi klubu v Brně. Podle řeckého označení pro prázdnotu, z níž se všechno zrodilo, mi napadl i název a jméno NYX nese brněnský klub dodnes, i když po roce 1989 v klubovém konání Honzu nahradil jeho starší bratr Pavel. Rychle se přidali další fanové, především bych jmenoval Jana „Jama“ Oščádala, který přišel s myšlenkou workshopu, a záhy jsme měli dost sil, abychom zorganizovali vlastní con pod jménem Dracon, který se stal tradiční tečkou za každým fandomovým rokem a zažil svoje klasické období v prostředí hotelu Santon na Brněnské přehradě. To ale už SF přicházela spíše za mnou než já k ní.

Franta „Mrož“ Novotný