Deník špiona 023 – Tatracon 2005 aneb pivo, déšť a siesta

Tatracon začal pro Marvina a mne v pátek večer. Naplánovali jsme odjezd nočním rychlíkem na Košice s odjezdem v devět, ale sešli jsme se už v šest v našem pravidelném pátečním klubu ve Whisky shopu, kam chodí téměř tolik lidí, co do úterní klubové hospody. Koupili jsme láhev Caol-ily pro týdenní pobyt v zahraničí a posilnili se na noční cestování několika panáky jiné kvalitní skotské. Letos je výprava z Brna nejméně početná za dlouhé roky – Piter se rozhodl nejet na poslední chvíli, i když už zaplatil, a Amis s Amilou dali podruhé přednost dovolené rodinného typu a bez scifistů. Klikin už nebyl ve Slovenském ráji pár let a ani Kája Soukup nebo Mirek Dvořák, kteří bývali pravidelnými návštěvníky, se nechystali nikam, tudíž jsme zůstali jenom dva věrní.

Na 2. nástupišti brněnského Hlavního nádraží jsme proseděli půlhodinu navíc kvůli zpoždění, když ale vlak dorazil, nemohli jsme najít vagón s číslem na našich místenkách. Málem jsme si sedli bez nich, ale pak jsme podle volání a pohybu venkovního davu zjistili, že se náš vagón právě připojuje na druhý konec soupravy. Rychle jsme se tam přesunuli a šťastně se protlačili na naše dvě sedadla u okna. Loni ke stejnému vlaku přidali tři kupé vagóny, letos pouze jeden plus jeden lůžkový. Lidí, putujících na Slovensko, však za rok vůbec neubylo, a tak se všichni museli nacpat do jediného vagónu (lůžkový strážili dva průvodčí). Polovinu cestujících tvořili slovenští Rómové, jedoucí na víkend z práce domů, samozřejmě bez místenek. Po chvilce se do našeho kupé natlačila pětičlenná rodinka, naštěstí obě malé děti byly natolik unavené, že neotravovaly a za hodinu usnuly. Kvůli nim jsme však nemohli mít v tom nočním dusnu otevřené okno, jen na škvíru, která se dala zajistit zmuchlaným závěsem. Po dvou hodinách jízdy nás nechali skoro tři hodiny stát v Přerově při čekání na rychlík z Prahy, ke kterému jsme měli být připojeni. Poučen loňskou cestou jsem věděl, jaká díra je Přerov v noci, tak jsem moc nebloudil a šel pro pivo rovnou do nonstop baru naproti nádraží. Kromě barmana a jedné slečny byl bar plný skinheadů, kteří si mě nedůvěřivě prohlíželi, ale pivo jsem koupil bez potíží a rychle jsem vypadl. Když se mě cikáni z našeho vagónu ptali, kde jsem koupil pivo, poslal jsem je nevědomky skinům pod nos, ale naštěstí se tam nikdo nevydal, protože to byla předražená Plzeň.

Někde po trase, ještě v ČR, se do vagónu nacpala skupina vodáků, borci pod třicet, se spoustou bagáže, pádly a jedním pitbulem. Pes byl jediné tiché a klidné stvoření z nich; kluci hulákali jak paviáni, bavili se o ženských a místo teček za větou používali „vole“. Normální zastydlá puberta, ale dědek z našeho kupé začal brblat cosi o kriminálních živlech a podobně. Co by dělal, kdyby přestali mluvit sprostě a rovnou ho okradli, to nevím. Když už remcal příliš dlouho, tak jsem podotkl, že pes, který štěká, nekouše, ale evidentně jsem narazil na ortodoxního monologistu s dlouhým vedením. (Přísloví je pravdivé; zkuste se do někoho zakousnout a pak štěkat s plnou hubou.)

Kvůli tomu všemu jsem dřímal asi jen hodinu, ale ranní čokoláda z nádražního automatu ve Spišské Nové Vsi mě docela probrala. Zařídili jsme si zpáteční cestu jiným hraničním přechodem, protože denní vlaky jezdí jinudy a nám se nechtělo zpátky podobným nočním spojem. Lístek nám vypsali zadarmo, protože to bylo kratší trasou, i když EC, a tedy levnější.

V půl osmé jsme odjeli minibusem s Rampasovými do Čingova, stejně jako loni, evidentně jezdí další rychlík chvíli po tom našem couráku. Prezidentská rodinka se trhla do chaty Sova a my dva jsme čekali před hotelem Trio do osmi, než nám personál otevřel a po vyslovení kouzelného zaklínadla „Mio Butora“ nám rovnou přidělil pokoj, který jsme si sami vybrali. Nebylo sice ještě mnoho hodin, ale výlet na Kelta na „parkovisku“ před Lesnicí nemohl nic pokazit, spát se nám stejně ještě nechtělo. První oběd na Tatraconu jsme absolvovali v jedenáct v Salaši – první a poslední. Od minule se zhoršili i v polívce – řídká, vodová, minimum fazolí, snad jen ty prefabrikované pirohy ušly. Zlepšil se místní Kozel, dá se už pít, i když to není žádná euforie, ale to není zásluha Salaše, ale Heinekena.

Po cestě zpátky jsme zjistili, že letos je centrálou Tatraconu zvolen penzión Hradisko, kde se už potloukali první návštěvníci. Přivítali jsme se s Miem a vyzvedli si visačky, DVD s loňským videem a trička, letos jsem si vybral sytě zelené (modré mám z loňska, ještě mi chybí červené a budu mít celou duhu. Jen žluté nechci, sedaly by na mě mušky jako loni na Marvina).

Odpoledne jsem se konečně osprchoval a pár hodin vyspal, potom jsme si dali večeři v Triu (dobrý smažák s hranolky) a již zmíněný Kozel. Při hledání společnosti jsme většinu přítomných našli na zahrádce PARK Hotelu. Sice tam nikdo nebydlí, ale tradice je tradice. Přivítali jsme se s dalšími známými a kamarády: s Mamčou, Iňou, Máriem, Vlastíkem a Michelle, Včielkou, Krtkem a taky se Zdeňkem Žákem (loni s námi bydlel na pokoji), který si letos přivedl pihovatou přítelkyni a nechtěl, aby se s námi seznamovala (nejspíš hlavně se mnou, ale vůbec nechápu proč J ), ovšem domluvil si rovnou s námi výlet na neděli ráno na Tomášovský výhľad.

Večer jsme trávili na pokoji u televize STV1 při sledování filmu Adéla ještě nevečeřela, bohužel černobíle kvůli nekvalitnímu signálu. Chytáme ještě STV2, Markízu, JOJ a nějaké MTV – normálně by mi to bylo fuk, ale koncem týdne jsme to bohužel dost využili.

Vzbudili jsme se kolem sedmé, Marvin ještě podřimoval a já si do půl deváté četl Darwinovy děti. Snídaně v Triu – čaj s citronem, omeleta (vejce a sýr), Marv totéž bez sýra. Borůvkový džem, med, máslo, chleba v dostatečném množství. Švédské stoly se prý budou chystat, až nás zájemců o snídani bude víc. Přisedl si iFan, kterému nahoře řval sedmiměsíční syn, konejšený manželkou Daškou. Včera si půjčil můj telefon a za dva hovory mi provolal čtyři piva, které jsem si pak postupně vybíral. O půl desáté jsme v Hradisku hledali Zdeňka Žáka, že spolu vyrazíme na domluvený výlet na Tomášovský výhľad, ale jediný živý tvor byla paní v kuchyni. Šli jsme proto sami kolem Tatranu na výhľad a ústím Bieleho potoka nazpátek, což nám pár hodin zabralo, a kousek od Lesnice jsme potkali Zdeňka s přítelkyní, který se nevěřícně ptal, jestli se už vracíme, prý si rád o dovolené pospí. Tož to my taky, ale co je moc, je příliš. Zašli jsme na jednoho Kelta a pak na oběd do Lesnice, já si dal své oblíbené strapačky s kyslou kapustou a oškvarkami, loni mi to moc chutnalo a letos taky – kdybych se víc nesoustředil na půvabnou číšnici a na to, že se potím jako dveře od chlíva. Nejde to moc dohromady, zpocený nemůžete flirtovat, proto mi stačil i profesionální úsměv. Je to tady dražší než jinde v okolí, ale nezklamete se a dávají i sádlo s chlebem jako předkrm při čekání na hlavní chod.

Se dvěma zastávkami u hotelu Čingov a na terase PARK hotelu jsme se doplazili ve dvě odpoledne do Tria a po sprše zahájili siestu až do pěti, kdy na Hradisku začíná slavnostní zahájení Tatraconu a loňské video. Dali jsme si lahvového Smädného mnícha a dozvěděli jsme se, že zahájení začíná až v šest. Mamča opět nezklamala, nám řekla, že v pět. Vzhledem k blížící se bouřce jsme vyrazili z Hradiska přes louku do hotelu Čingov na večeři a vyhnuli jsme se tak krátké spršce. Po cestě jsme potkali teprve se vracejícího Zdeňka Žáka. Marv si dal uhlířské špagety a já pánev Steffi – anglickou zeleninu, fazole, kuřecí a klobásu, vše orestované a podávané na pánvi s dřevěnou lžící. Vynikající. Chvíli trvalo, než jsme jídlo dostali, a tak jsme propásli vystoupení šesti pěkných děvčat, které zařídil na zahájení Mio. Přišli jsme až na video z minulého Tatraconu, resp. na DVD. Potom začalo pršet znovu, ale to už byla většina lidí pryč. Zhlédli jsme ještě rok 2003 a 2002 (můj nejoblíbenější rok 2001 opět chyběl, to byl můj první Tatracon, poslední na Tatranu) a v dešťové pauze jsme s Marvem vyrazili na hotel. Na terase Tria seděli manželé Talašovi, Benda a Mikeš, tak jsme si přisedli; později dorazila Zuzka a iFan (Daška stále trčí v pokoji s malým Tomáškem), který mi začal splácet dluh v Kozlech. Loni bych ho hnal, ale letos se slovenský Kozel už dal pít. Bouřka se zanedlouho opět vrátila v plné síle a my jsme byli zahnáni dovnitř, načež se ještě vypily dvě sedmičky vlašského ryzlinku (já bílé nemusím, tak jsem zůstal u piva), poklábosilo se o zážitcích na vodě a vlakových příhodách a asi v jedenáct jsme šli na kutě. Tedy jen já s Marvinem, ostatní ještě pokračovali v předsálí v křesílkách. Na dobrou noc jsme ještě viděli večerníček Hercule Poirota a kousek Žoldáků.

Benda a spol. nejsou až tak špatná společnost, v hotelu Trio si nemají celkem nač stěžovat a prozatím jsou snesitelní. Prozradili jsme, že máme s sebou láhev dvanáctileté skotské whisky, a všichni rovnou přiznali, že tohle bude házení perel sviním, ale stejně jim dáme ochutnat, už jen proto, abychom se podívali, jak se budou ksichtit po rašelině z Islay.

Bouřka trvala přes celou noc a přestala zuřit až k ránu, ale vypadá to, že jasně modrá obloha pro pár dní skončila, je úplně zataženo a dnešní tradiční výlet na Košiarny Briežok je (tradičně) ohrožen deštěm. Jedno plus však možná noční dešťový příval měl – pomohlo to uhasit požár, co už pár dní postupoval po Vysokých Tatrách v polomech loňské vichřice. Ranní větrání pokoje chladným čistým povětřím nám pokazilo nějaké pako, které si vedle na balkónu zapálilo cigaretu. U snídaně – tentokrát už byly švédské stoly, tak jsem se nacpal – jsme se dozvěděli, že místní cikáni se už pokusili vlámat do další chatky (první už vykradli ze soboty na neděli, když hosté spali) právě během té noční bouřky. Jenže na Sově jsou dvoje dveře a než se stihli vlámat do vnitřních, vzbudila se Míša Rampasová a vyplašila je. Během dne se začalo položertem uvažovat o pořízení nožů a sukovic, jenže místní zloději jsou velmi plaší, šanci bychom měli tak s noktovizorem a odstřelovačkou.

Výlet na Košiarny Briežok a Soviu skalu se nakonec povedl, šlo nás sice jen kolem dvaceti, ale vzhledem k ochlazení a mrakům jsem propotil jen jedno tričko a jeden kapesník při utírání čela. Ovády se mi daří odhánět máváním kšiltovkou, ale dělám to i preventivně, když pochoduju, a od Halieny jsem si málem vysloužil přezdívku „Flagelant“, jak se tím pořád mlátím do zad (nakonec mě tak nazval Benda o pár dní později). S Dášou Mehešovou jsem probral její důvody složení funkcí a aktivit kolem Fandomu, zvlášť koordinování slovenské části balíků CKČ. Asi to přebere Vilo Búr, což není špatný, ale jestli se mu podaří prosadit stejnou věc, kterou Dáša marně tři roky prosazovala a pak to vzdala – totiž elektronickou distribuci hodnocených prací CKČ –, to není vůbec jisté. Její argumenty zní dobře, ale pořád nestačí na můj názor, že fyzickým vytvářením čtyř kopií vlastních prací se skupina autorů vytříbí a ubude tím jak hodně chyb, tak i špatných děl. Nedávno jsem si znovu ověřil, že elektronická média produkují neuvěřitelné paskvily v rámci menších soutěží. Navíc drtivá většina porotců, co znám, raděj čte papírové verze a ne každý porotce má počítač, na kterém by eventuální elektronickou verzi mohl spustit a přečíst. Mnohem raději budu mít porotce, kteří si knihu koupí nebo půjčí, než ty, kteří si ji stáhnou z internetu. Nicméně během debaty jsme došli na Košiarny Briežok do hospody a dali si oddych a pivo. Marvin potutelně navrhoval čilejším účastníkům výlet na Medvediu hlavu, což je kopec poblíž, ale bohužel se nikdo nechytil, a tak zřejmě zůstaneme jediní, kdo tam kdy v rámci Tatraconů posledních let zavítal. Další cesta na Soviu skalu vedla mírně do kopce, pak zase z kopce a nakonec do prudkého svahu v polomu, což nevypadalo věrohodně, ale byl to správný směr postupu, protože jsme na vyhlídku vylezli a chvíli se kochali panoramatem od střechy hotelu Čingov přes Flóru a Salaš po Lesnicu, včetně nejrůznějších chatek roztodivných tvarů – jedna vypadala jako plechová pyramida. Nahoře jsme našli kromě výhledu taky Melkora s přítelkyní, ti s námi nikdy nechodí hromadně, většinou je potkáme, jak jdou podobnou trasu opačným směrem. Výlet natáčel jak Mio, tak i Mamča, to zas bude za rok vypečené video. Omladina s námi většinou nešla; Pagíčata, Veronika Halienová a Pavel Rampas zřejmě zase hráli nějaké to Dračí doupě, tentokrát staticky a „doma“, možná nějakou hru na tom předpotopním notebooku, co ho má Ondřej Holan. To je jako brát si práci na dovolenou, fuj.

Cestou dolů ze Soví skály jsme nějak odbočili a pachtili se přes padlé stromy po extrémně prudkém a vlhkém svahu a vylezli jsme mimo turistickou stezku u chatky č.1308, naštěstí majitel nebyl doma. Přes louku a tradičně zavřený bufet Ihla jsme spěchali na oběd, to už každý za sebe, já s Marvinem opět do Lesnice, byla nejblíž. Krtko vychvaloval během výletu domácí uzenou klobásu z Lesnice, tak jsme si ji oba dali, ale nestálo to za to – byla příliš suchá a ostrá na to, aby byla vynikající.

Po nezbytné sprše a siestě s knihami (Darwinovy děti a Diamantový věk) bylo najednou půl sedmé a tedy čas na další gáblík. Tentokrát jsme se nadlábli u nás v Triu, ale sortiment čtyř jídel se nezměnil, tak jsem zkusil ovocné knedlíky, a ač byly evidentně z polotovarů, jíst se daly. Přisedli si k nám Vlastík s Michelle a ukázali nám svatební fotografie se slovy, že už je konečně někomu na Tatraconu udají. Byla to hezká malá svatba, ženich v šedém fraku a nevěsta v bílé blůzce a rudé sukni, protože objednané šaty předchozí zákaznice náhodou „ztratila“ a nebyl čas moc vybírat. Ze scifistů byli přítomni na obřadu Honza Kantůrek, Egon Čierny a Martin Corn, dalších jsem si nevšiml, možná ještě Františka Vrbenská.

Po večeři jsme zapomněli objednat snídani na druhý den, tak doufám, že se najíme, a spolu s lahví dvanáctileté Caol-ily jsme se vydali hledat společnost, protože v hotelové restauraci byla jen číšnice, i když velmi milá. Zakotvili jsme u Rampasů na Sově (prezidentovi jsem věnoval jeden výtisk KRACHu 2004), kde zrovna rozdělali oheň kvůli špekáčkům k večeři. Michaela vytáhla láhev Magistra, paní Halienová fernet, ale my jsme zůstali věrní své skotské. Prezidentovi jsme nalili panáka, kterého statečně vypil a přežil i stručný čtvrthodinový Marvinův výklad o původu whisky a způsobu pití. Poslechli jsme si rodičovskou výměnu názorů s Pavlem Rampasem, který evidentně prožívá opoziční část puberty, odsekávaje způsobem, na který si ještě dobře pamatuju, takže bych se taky udržel a ani bych ho za ty kecy moc neztloukl. Nutno dodat, že jeho rodiče to berou se stoickým klidem, což je nejlepší způsob (taky nejpohodlnější). Později si přisedl ještě Vlastík s Michelle a Daisy, proběhli okolo Mio s Krtkem při hledání Pagiho, který po chvíli taky prošel kolem, a nakonec ještě dorazil Zdeněk Žák s přítelkyní (pořád jí nemůžu přijít na jméno) a dostal od nás taky panáka. Po prvním doušku se mu huba zkřivila a na druhý raděj vypil všechen zbytek, aby to měl za sebou, ale na závěr prohlásil, že aspoň pěkně hřeje. Dobře jsme to s Marvinem v pátek vybrali, silná rašelina chutná málokomu, hodně nám zbude.

Kolem desáté začalo být chladno i v bundách – divil jsem se Halienovi, který se klepal v tričku – a taky proto jsme se rozloučili a po cestě na Trio jsme obdivovali hvězdnou oblohu, která se na pár hodin úplně vyčistila. Někteří měli i tu trpělivost sledovat meteory, mně stačil pohled na Mléčnou dráhu, ta už ani u nás v dědině nebývá vidět, pouze když vypadne proud veřejnému osvětlení.

Ráno mě opět vzbudil smrad doutnajícího odpadu z tabáku, tak jsem se dopotácel v polospánku k oknu a dovřel ho. Mám s tím dlouholeté zkušenosti; má sousedka v bytě pode mnou vždycky ráno vyvětrává vyhulený byt, bohužel teplý puch stoupá vzhůru a žene se ke mně, tak už raděj větrám jen v noci. Snídal jsem už chvíli po osmé a bez včerejšího domlouvání – sympatická usměvavá číšnice nám sdělila, že teď už budou švédské stoly pokaždé. S lítostivým pohledem na opečenou klobásu jsem si dal jen volské oko, sýr, zeleninu, chléb, rohlíky, máslo, pomerančový džus, bílou kávu a čaj (dieta je prevít) a na požádání pak spolu s Marvinem hrnek horké vody pro každého, kam jsem již na terase vložil svůj English Breakfast od Dilmahu a Marvin Lapsang Souchong od Jacksona. Uzená vůně Marvinova čaje probudila vedle sedícího Krtka, který pil své druhé ranní pivo, a zcela probrán byl opečenou klobásou na Kunderově talíři, takže se zvedl a proti své vůli si dal klobásu též se slovy, že tedy místo snídaně vynechá oběd. Poklábosili jsme o bývalých kamarádech, ze kterých velkoměsta dělají workoholiky bez pocitu pohody a mění je ve zbohatlé snoby a děsné ožraly. Tedy klábosil Krtko a Kunder, já a Marv jsme s anglickým klidem upíjeli čaj a poslouchali. Jako další program jsem navrhl válení na pokoji, což jsme splnili na dvě stě procent, když jsme přidali četbu. Já už dorazil Darwinovy děti a byly vážně dobré, překlad Jany Rečkové v náročném vědeckém textu nezklamal.

Oběd jsme si dali ve Flóře – já zbojnickou ihlu, Marv sladké rizoto. Recepční Flóry mi ochotně vzala můj pohled s Tomášovským výhľadom, že mi ho pošle s hotelovou poštou, posílal jsem ho do práce, kolegyně sbírá ofrankované pohledy.

V obchůdku na parkovišti u Lesnice jsem si koupil na pokoj dva litry Budiše a tašku jablek, kvůli vyváženosti stravy, a též kvůli rovnováze jsme vypili jednoho Kelta jako digestiv. Jak jsme zjistili cestou zpátky kolem zahrádky restaurace PARK hotelu, v noci přijel Slavo Slaboň, Miro Párička (má nové zuby) a Mirka Páričková, kterou jsem tu věru nečekal. Vypadá hodně hubená jak před dvěma lety, ale pořád pěkně, i když ono nedefinovatelné kouzlo, které z ní vyzařovalo, je už pryč. Sedli jsme na terasu za nimi a za Heňom, LKT, Heňkou Galgociovou, Vlastíkem, Michelle, Mamčou, Máriem, Krtkem a v poklidu jsme trávili teplé odpoledne až do půl šesté, kdy jsme si šli před večeří dát chvíli siestu vleže. Před Triem jsme potkali Bendu, Zuzku a iFana (Daška s Tomáškem hlídali na balkóně), kteří se nás ptali na pétanquové koule a viditelně je zklamalo zjištění, že s sebou žádné nemáme; chtěli si zahrát. Tahat dvě kila navíc vlakem se mi fakt nechtělo a Marvin se rozhodl nehrát celé léto až do pokračování ligy v posledním srpnovém dni.

malá odbočka: mé hodnocení skotské single malt whisky Caol-ila (12 y.), oblast Islay, 46%, nezávislé plnění Whisky Galore.

Barva světlého bronzu, vůně silně rašelinová, chuť opět velmi rašelinová s trochou štiplavého kouře a sladu. Vyvíjí se zprvu ostře, nejlépe chutná druhá sklenička, když se chuťové pohárky adaptují a lépe vnímají. Dojezd dlouhý a příjemný. Výborná pro vyznavače rašeliny, ostatní překvapí svou silou.

Trochu jsme si zdřímli asi do sedmi večer a pak jsme se vrátili do PARK hotelu na večeři. Od loňska sice zdražili ubytování a proto tam letos nikdo z Tatracoňáků nebydlí, ale hodně rozšířili jídelníček a každé jídlo mají vyfotografované, takže si analfabeti můžou vybírat podle vzhledu. Já si dal smažené rybí filé s vařeným bramborem, Marvin něco podobného včerejšímu kuřecímu soté. Ceny jsou již podobné Flóře a Lesnici, možná kapánek levnější. Letos je v PARK hotelu plno cizinců, kupodivu jsem u večeře nejvíc slyšel angličtinu. Vrátili jsme se na zahrádku do Tria, protože při našem odchodu na večeři tam byla početná společnost. Půlhodinku jsme sledovali Škorpíka, Dárečka, Včielku a Bendu, jak hrají desetníkový mariáš, a napoprvé to byla docela bžunda, protože jako protřelí hráči, co si umí spočítat list, na jednu hranou partii dalších pět rovnou položili. Kouzelně to zakončil Škorpík, když se po rozdání naklonil k Dárečkovi a ukázal mu list, načež na něj Dáreček chvíli koukal a pak zvolna pronesl: „Ale já hraju proti tobě, ty vole.“ Kousek dál seděl Melkor s přítelkyní, která celou dobu hrála na loutnu a zpívala a jako obvykle ji skoro nikdo neposlouchal. Ve svých středověkých ohozech působili jako pomýlení cestovatelé v čase. Postupně se někteří přesunuli pod zahrádku, kde za stromy bylo obezděné ohniště, a založili táboráček. Benda měl s sebou kytaru, tak se s ní dělil se Škorpíkem a hráli až do tmy – Bendovy písně jsem skoro neznal, u Škorpíka jsem si občas zazpíval. Včielka si nad ohněm opékala slaninu, ale jinak se lidi spíš koukali do plamenů a pobrukovali si. Samozřejmě se pilo, Benda, Zuzka, iFan a další rozdělávali jednu láhev vína za druhou, nakonec se stáhly myslím čtyři. Postupně lidí ubývalo, ale kolem desáté to osvěžilo pár vyhozených z PARK hotelu, kde se zavíralo, a o chvilku později přišla mládež ze Sovy – Halienovci, Pagíčata a Rampas mladší. Nakonec tam kromě mne, Marvina a mládeže bez Jitky zůstal jen Krtko, Heňo, Miro Párička a LKT, který vždycky na Tatraconu slaví narozeniny. Marvin odešel kolem jedné, já s Heňom a Páričkou jsme s Veronikou probírali její osmnáctiny a běh času na Tatraconech. Heňo s Mirom vzpomínali na dobu, kdy Veroničina máma ještě nebyla Halienová, a tvrdili, že jim ji Veronika hodně připomíná. Verča se nám mimo jiné svěřila, že by ráda do Brna na vejšku; myslím, že ji rádi v Pochmurné neděli poskytneme patronát (jen jestli by to rodiče nepoložilo). LKT a chlapci seděli u ohně a snažili se zpívat tak vehementně, že musel přijít Dáreček a požádat o klid pro malého iFana. Asi ve tři ráno se rozhodlo, že už toho bylo akorát, a mládež se pokusila podepřít hodně unaveného LKT na cestě na Sovu a na Hradisko. K nejbližším chatkám na kopci se jim to dařilo, ale pak si LKT všiml, že se mu snaží někdo pomáhat, zapřel se a nešlo s ním hnout. Mladí odešli na Sovu, Heňo s LKT chvíli casnoval, až se mu Miro vytrhl, chvíli pobíhal mezi smrčky a občas padal, že by mu záviděl kdejaký filmový kaskadér, až se usadil na štěrkové cestičce u skluzavky. Heňo mu marně domlouval, až jsem přišel já se slovy, že ho budeme muset odtáhnout, protože sám zřejmě neudělá ani krok, čímž jsem ho naštval a on se vlastními silami postavil a odkráčel směrem Hradisko. Heňo ho z povzdálí jistil a mládež čekala na Sově, kdyby bylo třeba pomoct. Já tyhle akční opice fakt nesnáším. Mimochodem druhý den byl LKT naprosto v pohodě, ovšem ke guláši přišel až po poledni. Já jsem při návratu na Trio ještě potkal Vlastíka s Michelle a Mamčou, kteří právě dopíjeli poslední zásoby na zahrádce. Konečně jsem identifikoval ranního balkónového kuřáka – je to Mamča.

Vzbudil jsem se už o půl osmé, světlo mne vždycky spolehlivě probere. Na švédském stole bylo kolem deváté zase trochu méně jídla, ale klobásu jsem tentokrát nevynechal, jen chyběly rohlíky, pomerančový džus a větší hrnky. Stejně jsem se najedl, co se do mne vešlo, abych přežil čekání na guláš, ale tentokrát ho měl v režii Igor Melicherčík, u kotle stál Krtko a vařilo se v kotli v peci na zahrádce Hradiska, což bylo dohromady skvělé, protože to bylo ve stínu, spotřebovalo se minimum dřeva a guláš byl hotový už ve tři. Jednu chvíli se tam sešly hned tři kamery najednou, foťáky ani nepočítám, takže dokumentace bude dost. Chvíli po snídani jsme s Marvinem a s dalšími dvěma škrábali brambory až do poslední, pak si šel Marvin číst řka, že práce už bylo dost, a já se koukal na další přípravy, občas něco nakrájel, občas přiložil polínko pod kotel a na poslední půlhodinu jsem vystřídal Krtka v míchání u kotle. Letos se sice nepřevařovala přidávaná voda, ale taky se na zahuštění nepoužil ani kousek chleba, pouze brambory nakrájené na titěrnosti (málem jsem si u toho několikrát ukrojil levý ukazováček) a dva Smädní mniši pro chuť. Určitě bych osobně jemněji nakrájel mrkev, nemám rád tlustá kolečka, ale jinak to byl skvělý, hustý a chuťově výborný guláš. Někteří si do misek ještě přidávali víc česneku nadrobno a víc majoránky, ale já si ho jen lehce přisolil a byl přesně podle mých představ. Dáreček nám k tomu všemu pouštěl vlastní extradlouhý výběr rockových balad, ale kromě několika přeslazených kousků to bylo příjemné. Po guláši jsme zašli ještě na ŠŠ do PARK hotelu, ale jak jsme zjistili, další sem chodí spíš na pravou českou kofolu. Je dobrá, na dobrou kávu ale zase musíte do Tria, inu všude je něco. Poté jsme se odvalili na pokoj vytrávit a letošní bingo jsme opět vynechali. O sedmé jsme si dali večeři, ale jelikož venku hustě pršelo (vypadá to na delší dobu) a na terase Tria se nacházelo jen šest mariášníků, co si dali turnaj – teď už chápu Piterova slova, že se Šumperáky bývá nuda, když se pustí do karet –, vrátili jsme se do pokoje podívat se na předpověď počasí. Potvrdila, co jsme viděli venku – do konce Tatraconu bude pršet. Zhlédli jsme film na STV1 a po desáté zalehli, přece jen bylo třeba dospat včerejší noc.

Celou noc pršelo a roura k okapu vede metr od našeho okna, takže mě ve čtyři ráno vzbudilo rytmické ťukání, jako když Smrtka naklepává kosu. Navíc mě bolel palec pravé ruky, který dnes budu potřebovat na bowling, tak jsem si na něj rozsvítil v koupelně a našel jsem v něm zapíchnutého něco tenčího než vlas. Většinu se mi podařilo vytáhnout pinzetou, ale obávám se, že budu mít handicap. Ke snídani, tentokrát nejpestřejší za celý pobyt, měli poprvé džbán teplého kakaa, takže jsem si nalil pořádný hrnek a dvě velké buchty k tomu, stejně tak i Marvin. Přemýšlel jsem o nášupu, ale bylo před půl desátou a v deset se mělo začít ve Spišské Nové Vsi boulovat, tak jsme raději šli najít někoho, kdo nás tam vezme s sebou. Nakonec jsme vyrazili jako první s Dárečkem Kunderovým autem a poslouchali cestou Kundera, jak si stěžuje na Krtka, který ho už třikrát „v noci“ vzbudil – vzhledem k tomu, kdy se tady chodí spát, je hlasitý hovor před otevřeným oknem v sedm ráno mučení třetího stupně. Krtko mimochodem zase nehrál bowling, protože čekal na telefon od své sestry Lucky, kterou měl vyzvednout na nádraží. Přijeli jsme před desátou, ale číšník ještě spal, tak jsme počkali, až ho uklízečka vzbudí, a začalo se hrát asi ve čtvrt. Napřed nás bylo vhodných 16, tak jsme se po čtyřech rozdělili do čtyř drah, ale než jsme se stihli jednou otočit, přibyli další a museli jsme začínat hru znova, a když jsme hráli další celou hru, už nás bylo šest. V naší dráze zcela vpravo jsem hrál já, Marvin, Včielka, Věrka od Zdeňka Žáka (konečně jsem zjistil její jméno), malý Tomáš Butora a trochu větší Tomáš od Heňa, kterého na další hru vystřídal Haliena. Včielce a klukům to moc nešlo, na malého Tomáše byly koule těžké a Včielka s Tomem a Halienou nemohli přijít na ten správný grif. Já a Věrka jsme na tom byli líp, ale nejlepší z nás byl Marvin, který v prvním kole nahrál 115 a nakonec se 197 body obsadil 3. místo mezi muži i celkově a dostal kovové pouzdro na vizitky, zatímco Věrka v ženách zvítězila se 188 body a obdržela balíček kosmetiky Nivea. Za druhá místa se dávala láhev vína, ze kterého měla radost Zuzka Pěchulová. Marvinovo třetí místo je o to cennější, že se před něj dostali jen druhý Talaš a první Benda a kdyby měl tak dobré druhé kolo jako první, vyhrál by i nad nimi. Pochmurná neděle tak opět prokázala svou všestrannost. Dráhy se ovšem od loňska nezměnily, při rovných hodech bez falše to koule vynášelo doprava, takže jsem v několika případech přišel o jasný SPARE, ostatně Vlasta Talaš, který hrál na dráze zcela vlevo, si posteskl nad kvalitou v podobném duchu.

Jelikož se během bowlingu zase rozpršelo, na oběd jsme šli jen do PARK hotelu a pak zpátky do Tria na popolední siestu. Ovádi sice i při dvaceti stupních a dešti stále hledali čerstvou krev, neuměli si ale poradit s rozevřenými deštníky, protože tupě nalétávali shora. Počasí bylo stále mizernější, po obědě se začalo víc ochlazovat. Ze zoufalství jsem odpoledne zapnul televizi a přežil několik dílů televizních seriálů od německého Helicopter přes americký Adventure Inc. až po konečně slušný kanadský Směr jih, který však už byl z pozdějších sérií a proto slabší. Na večeři to vypadalo podobně jako včera, jen s tím rozdílem, že šestice nehrála mariáš venku, ale uvnitř; zkrátka nuda. Ani na barmanku se člověk nemohl dívat se zalíbením, neboť stále sloužila ta anorektička ze včerejška. Během jídla dorazil v šortkách a pláštěnce Miro Párička, hledaje někoho, kdo by ho zavezl do Popradu za dcerou Mirkou, která musela odjet a zrovna večer se vracela zpátky na Tatracon. Nakonec ukecal Bendu, byli ale pryč jen deset minut, když se zčistajasna vedle mne zjevila Mirka a ptala se na otce. Přijela totiž stopem a minuli se. Párička si s sebou pochopitelně nevzal mobil a po chvíli pátrání se zjistilo, že Benda má svůj na pokoji. Vrátili se asi za hodinu, když je přestalo bavit čekání a hledání. Jediné další vzrušení večera nastalo, když došel sud s Kozlem a musel se narazit nový, tak jsme se s Marvem raději vrátili na pokoj a přetrpěli starou akčárnu s Burtem Reynoldsem a konverzační černošskou komedii Dva na hru. Kdybych tušil, jaká nuda bude, snad jsem se přidal k Talašovi, Kunderovi a ostatním, kteří jeli do Spišské na Constantina, i když bych to viděl už potřetí v krátkém čase.

Hned po probuzení jsem si slíbil, že dnes rozhodně vyhledám jinou společnost než náruživé karbaníky, zvlášť když je to poslední den Tatraconu. Po snídani, na kterou jsme v devět přišli jako úplně první, se v jídelně objevil Škorpík, opět bez chuti na jídlo. Na otázku, jak dlouho to včera táhli, odpověděl, že dloooouho, a navíc se prý poslední dvě hodiny hádali o ekonomice. Ještě že jsme se nudili u televize. Stále slouží ta extrémně štíhlá barmanka, ale ohánět se umí, to ano. Mladší pokojská je ovšem nádherná dívenka, pravda, asi dvakrát mladší než já. Po opět opulentní snídani jsem se chtěl jít podívat po jízdním řádu autobusů pro případ, že by se nám zítra ráno nepovedlo nikoho ukecat k odvozu, ale přidal se i Marvin a vyklubala se z toho dvouhodinová procházka (konečně přestalo na chvíli pršet) přes Tatran se zastávkou na Keltovi před Lesnicí. Dali jsme jedno, popovídali si s místní důchodkyní a pak zašli na oběd do hotelu Čingov, který jsem klidně mohl vynechat, protože jsem ani během procházky nespotřeboval energii ze snídaně a snědl jsem tak asi půlku. Na Hradisku bylo zamčeno, Sova vypadala opuštěně, tak jsme šli zase trávit siestu na pokoj. Kolikrát jsem to už napsal? Snad každý den. Nebylo mi po obědě dvakrát dobře, tak jsem si byl dvakrát ulevit a ještě si vypůjčil panáka na baru, abych si mohl nalít trochu Caol-ily na vytrávení. Pomohlo to.

Na večeři jsem si dal palačinky a po zaplacení mi zbylo přesně 32 korun slovenských, když nepočítám těch šest stovek, co mám na zaplacení snídaní. iFan mi koupil poslední pivo z dluhu, tak jsem ho vzal lahvové, abych přinesl vzorek domů otci. Se zbytkem skotské jsme se vydali hledat společnost, ale na Hradisku jim zakazují konzumaci donesených nápojů – kruci já tam bydlet, tak udělám bugr, co mi kdo může v penzionu přikazovat – a na Sově už polovina osazenstva jede domů, tak jsme chvíli postáli u baru v PARK hotelu, kde se zformovaly dvě skupinky, z nichž jedna obsadila výklenek restaurace a nevešli jsme se, a druhá vlastně jen večeřela, tak jsme zase skončili na Triu. Cestou jsme si dvakrát připili – na končící Tatracon a na to, že konečně po týdnu zase zapnuli Tatry. Zbytek whisky jsme dorazili u televize a už se nám nechtělo nikam znovu vyrážet. Za lepšího počasí bychom seděli někde u ohně, ale nebylo nám přáno. Snad příští rok.

Po poslední snídani v hotelu Trio jsme zaplatili všechny naše švédské stoly a zabalili si zbytek věcí, abychom stihli autobus v 9:35 od Lesnice. Když jsme se šli rozloučit s Miem a napsat „pár slov“ do kroniky, loučil se zrovna Slavo Slaboň, který cestoval stejným EC v 10:20, takže zavolal pro nás tři taxíka a bylo to rychlé, levné a bez námahy. Na nádraží jsem si koupil Pravdu a SME, abych měl ve vlaku co číst, ale na to jsem si už musel půjčit stovku od Marvina.

Cesta do Brna probíhala v pohodě, jen jsme raději přestoupili v Ostravě než v Olomouci, neboť mít na přestup na rychlík do Brna 3 minuty nebo 50 minut je rozdíl, zvlášť při pravidelných zpožděních EC vlaků. Projížděli jsme kolem páté odpoledne přes mou rodnou vísku, ale pořád nejsem takový frajer, abych si zatáhl za záchranou brzdu, tudíž jsem se domů dostal až večer.

Tatracon nám letos dopřál docela dost deštivých hodin, které jsme trávili vsedě a vleže a pro mě osobně to mělo dva důsledky, které se navzájem nevylučují – jsem sice v mínusu o kilo, které dlužím Marvinovi, zato jsem dvě kila přibral. Odpočinul jsem si dokonale - příští rok to musím vyběhat.

Miles Teg