Jak jsem k SF (a fandomu) přišla

Tak to vám přesně nepovím. Asi bych potřebovala nějaké to holotropní dýchání anebo cestu do pravěku. Faktem je, že si nejlépe dokážu vzpomenout na horor.

Jen si to představte: Veliká vila se čtyřmi byty, na půdě metráky zrní a neustálý pohyb. Ten barák se už od pohledu chvěl, myši s ním lomcovaly jako blechy s vořechem. Nejstarší sen, co mi uvíznul v paměti, byl právě o tom.

Na zeď za sítí mé postýlky dopadal kousek světla od ulice. Najednou uprostřed začal růst světelný půlkruh, dokud nezabral celou délku postýlky. Nebylo úniku, tajil se mi dech a tělo tuhlo. Potom se uprostřed objevila tmavá skvrna, temný černý stín, vztyčila se a vítězně narovnala. Zvedlo to hlavu, otevřelo tlamu, až bylo vidět dlouhé přední zuby. Třeštila jsem oči. Potom to přišlo: Strašlivé, pánovité, mocné zapištění!

No, v časech, kdy si mamka běžným hmatem chytala ve spánku po noční košili myšky, bylo dost naivní čekat nějakou empatii. Myš zvící vlčáka mne neomlouvala a tak nezbylo, než to nějak přežít. Nepopírám, že na to padlo pár pročůraných ložních souprav, ale posléze jsem se naučila o myších dost a dost, zvláště při vědeckých pokusech svého bratra. Nejdřív je choval v terárku, ale po ohryzaném prstu o ně přišel. Prý dřív, než dostane vzteklinu. Když se dostal ke vzduchovce, začal je střílet a já za ním nosila kořist jako správný honec, hezky za ocásky. Trs asi pěti hlodavců málem propasíroval jednu paní skrze okno, neboť jsem stále nemohla pochopit, proč před mou nataženou paží couvá a neobdivuje přesnou bráchovu mušku. Na omluvu nezasáhnuvších rodičů dodávám, že otec se bezmocně svíjel smíchy, mamka dělala v kuchyni kafe a ta návštěva ječela příliš tenounce a pisklavě.

Jo, to byly časy! Havraňský cukrovar skrýval mnohá kouzla techniky a nebezpečí, která jsem si odnepaměti vryla do hlavičky. Například za kampaně se chodilo poctivě přes můstky, žádné přeskakování. Koryty se hnala voda s nasekanou řepou. O kus dál v hlubokých nádržích s mizerným nízkým zábradlím se něco vápnilo a o žíravině jsem díky bratrově strašidelným poudačkám měla docela správné představy. Motala jsem se kolem dělníků a vyslechla leccos o běhu továrny, vlezla ke strojvůdci úzkokolejky a taky se připletla k normální dráze, co po ní přijížděly opravdové vlaky. Což mi všechno dohromady v deváté třídě zachránilo jednušku z chemie na výzu, protože výrobu cukru jsem dovedla popsat, jako bych těch devět roků zmizelo a já zase prošla vrátnicí. A taky mne to navěky vtáhlo do úcty k hejblatům a zvědavosti, proč. (Že bych to drze označila i za původ odvahy číst techničtější sci-fi?)

No a do té myší vily patří také začátek aktivní tvorby, dá-li se o tom tak vznešeně mluvit. Jednou se mi zdálo o obrovi, co přišel strašit a různě honit mlsnou princeznu. Vylézal z největšího kotle hradní kuchyně a já si k tomu příběhu domýšlela další a další detaily. Vydržel mi dlouho, patřil k nejlepším. Zhruba po čtyřech letech, ve třetí třídě, jsem to osekala na pohádku. Ne jen tak obyčejnou, vylezla z toho logopedická pomůcka pro kluka, který nedokázal vyslovit „Ř“ a měl ho nahradit „D“. Jo, kdyby mi ten padouch nezlomil pravítko, mohl si zkrátit dydlání nejmíň o půl roku! Zlomil pravítko, nedostal nic.

V družině po přestěhování do města jsem založila klub čarodějnic, ale moc radosti mi nepřinášel. Holky byly naprosto nemožné. Snad jsem po nich nechtěla tak moc. Co by jim udělalo pár desítek zaklínadel, když se docela slušně pamatovala? S lidmi v Kadani byla vůbec potíž. Zírali, když jsem kašlala na holky a šla na procházku s míčem. Hry s holkami byly totiž blbé. Ony si donesly k pískovišti oblečky, co jim ušily maminky, jenže většinou natahovaly na panny takové ty kusy hadrů s vystřiženými dírami. Trapárna. Jako kdyby byl takový problém vzít jehlu a přidat aspoň knoflík. Když jsem začala kreslit panenky na vystřihování a dělala na ně spousty parádních princeznovských rób, ani to nedokázaly vystříhnout se záložkama! To bylo lepší vzít míč, vést ho na tyčce a vyšlápnout si třeba do města. Na náměstí byl bufet Koruna, tam jsem dala na pult korunu, řekla jsem „Tu moji točenou“ a spokojeně vyžáhla tu nejlepší limču ve městě. Orosenou, pěnivou, hezky mezi štamgasty a jejich půllitry. Paní vedoucí, co se jí říkalo Máma, na tu švandu vzpomínala ještě po letech, kdy jsem už měla před maturitou.

Přestala jsem chodit s míčem ještě před pátou třídou. To mě totiž kluci během válčení s holkama vzali mezi sebe jakožto stopaře. Znala jsem džungli kolem Bystřického potoka od mokřadel k mostku a to kluci asi moc ne. Oni si navzájem v partách vymezovali malé úseky a mlátili se kvůli několika metrům čtverečním nebo stromům. Bylo jich prostě moc, všechno bandy z paneláků. Já courala i za kopce. Dneska se tomu hrdě říká „lesopark“, můj revír byl ale větší. Samozřejmě, že jsem to měla zakázané. Jenže lepší běhat po kopcích, než projít lynčem znuděné party. Po povzbuzujících slovech mamky: „Jdi a zmlať je taky“ jsem se zařídila po svém. Uměla jsem chodit skoro neslyšně a plížit se, že by Seton žasnul. Nikoho jsem nepotkala a tudíž mi nic nehrozilo. Když totiž lezete po kopcích a skalách, stačí nedělat blbosti a nemáte se čeho bát. Doopravdy ubližujou jenom lidi. A to platí dodneška.

Tak vidíte, v dávné prehistorii jsem si užila kde čeho. Nestihla jsem se zmínit o vílách, létání s větrem, koukání do ústí namířené zbraně, mém vlastním „Řbitově zviřátek“ nebo mezinárodní ostudě- chci říci slávě -mé angažované poezie. Ba ještě hůř: Když jsem se vymotala z dětství, puberty a jakžtakž dospěla, svedla mne SF s manželem, protože v pustině neznalých jsme my dva znali všechno, co do té doby po Čechách a Slovensku vyšlo. Jeden titul, byť trochu mimo oboru, nás vyčlenil a spojil definitivně. Všichni kolem přemýšleli, cože tam nacházíme vtipného. Je symbolický pro náš vztah dodneška: E=m.c², lásko má.

Anna Šochová