PARCON 2005: Chotěboř, Chotěboř, překrásné město

Letos jsem si řekl, že si na Parconu užiju krásné Chotěboře, zejména plaváním v některém místním rybníku či procházky podél Doubravky. Leč pršelo, a tak jsem jen v sobotu dopoledne po snídani zašel do zámeckého parku. Před zámkem, kde i nadále sídlí městské muzeum, jsem narazil na jakéhosi vidláka v holinách. Avšak byl krátce ostříhán a noblesního vystupování. Potvrdil, že v patnáctihektarovém parku se mohu volně procházet. Byltě to majitel, pan Jan Josef Dobrzenský. A ten park je vážně senza! Je protkán pěknými cestičkami, trávník jest zastřižen a překotné větve stromů jsou umně vyřezány. U hráze rybníka je připraveno i malé molo, jsou tu břehy strmé, a nemohli byste se jinak dotknout hladiny.

Spokojenej jsem byl s Chotěboří.

Letos jsem se usídlil na levném lůžku ve Smetance, a byli jsme tam pouze dva. V noci se tu konal noční klid, jen asi ještě ve 2 ráno Pravdovic hoši dopovlékali spacáky a polštáře…

Avšak poprvé jsem si na Parconu vůbec neužil žádné přednášky, takže po mně nemůžete chtít žádné referáty. Jediná přednáška, na které jsem byl, byla ta, co jsem držel společně s Editou Dufkovou ohledně záchrany technologické civilizace pomocí robinsonských skladů. Na to, že jsme šli v pátek v osm večer proti Žambochovi ve Velkém sále, jsme měli ve svém Zrcadlovém sále celkem plno. Na jedné přednášce jsem teda byl – a nakonec jsem si jí i užíval, ale nikolikoryvěk jakožto divák.

Pak byl čas drobné večeře, načež jsem šel na Mosteckého představování začínajících spisovatelů. Zase jsem si to tak neužil, protože mě Jarda vytáhl k dalším veličinám na pódium. Parcon jsem si jako divák užil až na skvělém nočním představení filmu „Svět zítřka“.

V sobotu ráno jsem se mrkl do toho parku, pak od deseti spěchal za hochy a dívkami ze SFK Palantír na vyhlášení výsledků skvělé soutěže Vidoucí. Letos vyhrál v kategorii veřejné poroty Vladimír Němec se svou povídkou Zrcadlo, vítězkou poroty odborné se stala Hana Veselá s Goblinem. Pak porotci vznesli připomínky k několika prvním povídkám – nejvíc jich měli právě ke Goblinovi. No jo, jenže Hanka Veselá s ním vyhrála. K mému Srpnovému času nepřišla jediná výtka, jenže byla halt třetí… I tak je pardubický perník s pravou echt cukrovou polevou sladkou odměnou! I vy pište, příští ročník bude trochu jiný, ale perník pro první tři ve dvou kategoriích zůstává.

Načež jsme kecali, někteří z nás i obědvali, a přišel čas autorského čtení povídek Ondřeje Neffa. Aston, který se nedávno dočkal konečně plnoletosti, si psaní povídek viditelně užívá. A taky si v nich vyřizuje účty s reálnými hajzly za volantem, například. Ale opět žádná přednáška, zase jenom spisovatel.

Běžel jsem se ještě podívat na vyhlášení cen „Černá ďura“ (jeden z nominovaných byl značně nespokojen a hovořil o „ostrakizaci“) a též Zlaté zebry. Rozkošnou zebřičku získal David Klempíř za Humoresku.

Spisovatelé mě zajímají, tak jsem se mrknul od čtyř hodin za Rečkovou, Vrbenskou a Dufkovou a dvě hodiny jsme s nimi kecali. A s dalšími fany, které zajímají čeští autoři.

Načež začaly neuvěřitelné pořadatelské šachy s přehazováním dívadla a vyhlašování cen, takže jsme s hodinovým zpožděním usedli k divadelnímu představení… No, ony to byly pašije. Zaklep hrál pěkně, ale možná trochu mimo. Nevychutnal jsem si to – asi kvůli tomu zpoždění. Jo, vyhlášení nejlepší fantasy se konalo, poklepávání mečem na ramena a pozdvihnutí do šlechtického stavu, jako pokaždé. Tentokrát byly pasovány dámy: Anna Šochová za povídku Zrcadlová brána věčnosti (zase zrcadlo!), Martina Šrámková za povídku Špatné časy a čerstvá Vidoucí Hana Veselá za povídku Ozubené zásnuby.

Asi až od půl deváté nastal hřeb každého správného Parconu, vyhlašování CKČ. Nejdříve byla ovšem předána cena Československého fandomu. Mloka obdržel nepřítomný Stanislav Komárek, především za překlady Sapkowského.

Moderátoři Martin Koutný a Jaroslav Mostecký vyhlásili ještě před samotnou CKČ její „čtvrtou kategorii – román přes 300 stran“, totiž výsledky druhého ročníku soutěže Trifid. Podruhé v něm vyhrála Karolina Francová, ale o jejím letošním románu nic nevím. Nic nám k němu neřekla, nebylať přítomna. Dalším oceněným románem byl můj „Zapomeňte na Mars“. Právě jsem dodělal autorské korektury, tak snad po prázdninách vyjde. „Že by konečně po čase pořádná česká hard SF?“ ptal se ve svém blogu Ondřej Nekola. Doufám, že jo.

No a pak konečně přišlo vyhlášení Ceny Karla Čapka. Pulce za krátkou povídku Já chci sestřičku! jsem uchvátil mezi všemi mladistvými nominovanými já. Mloka získala Jana Jůzlová za Obojek. Zapamatujte si to jméno. Mně tedy jako porotci utkvěla v paměti její novela Monolit, která ve své kategorii byla druhá! Ale cenu za novelu dostala Legenda o Garonně Jiřího Mazurka. Když jsem ji četl, přímo jsem před sebou viděl tu krásnou japoindní krajinu s průzračnou atmosférou jako ve filmech Miazakiho. A se šermováním ve zpomaleném čase. A pak, samozřejmě, ta zrcadla. (Vloni byly krysy, letos zase zrcadla…)

A nakonec ještě vylezl Vašek Pravda s poněkud překvapivým vyhlášením výsledků soutěže Aéronautilus. Zdá se mi, jako by tu někdo vyslyšel mé zoufalé volání po ocenění českých autorů, které mi chybělo na letošní Akademii. Ona to tedy není soutěž, avšak anketa, kterou vyhlásila společnost Trienalis. Ale vybrali dobře. Více snad bude v jiném článku. Zde zmíním jen, že skleněnou sošku s kovovými hroty získali mj. Pagi za Sarden a (nepřítomný) Aston jako „velmistr žánru“. A Editě Dufkové přeju cenu za povídku Za okraj světa z loňské CKČ.

No, bylo to pěkný. Ale už se těším na příští Parcon na Taurconu, kde si snad konečně vychutnám nějakou skvostnou přednášku!

Jan Kovanic (Šaman)