VLKODLAKY KRYJE STÍN

Drobná (7x8x1 cm) práce Pavla Housera, nazvaná prostě Vlkodlaci, si dala ambiciózní cíl popsat výskyt vlkodlaků v umění (zejména v literatuře) a srovnat získaný obraz s vlkodlačí realitou. Bohužel se jí to nepodařilo.

Není možné upřít Pavlu Houserovi snahu. O vlkodlacích toho načetl mnoho, snaží se jejich stopy odkrýt často i tam, kde jsou jen velmi matné, ne-li falešné. Rád by v knihách objevil vlkodlaka leckde, kde jde o čistého vlka, ne-li prostě o přerostlejšího psa (Pes baskervillský). Můžeme být šťastni, že ho nadšení nepřivedlo k tomu vidět vlkodlaky ve veverkách. Ale dost zvířat.

Kdo hledá mezi mšicemi, přehlédne slona. Utopen v drobnostech autor vůbec nezaznamenal nejslavnějšího literárního (i filmového) vlkodlaka posledních let, profesora Lupina. Ten se objevil jako jedna z hlavních postav už ve třetím dílu série o Harry Potterovi. Zatímco Houser pouští mezi vlkodlaky kdejakou uslintanou šmucku, Lupin, prakticky archetypální postava vlkodlaka (všechno v Harry Potterovi je archetypální), mu zůstává neznám. Takových příkladů by se našlo víc.

Horší než neznalost základního kulturně-lykantropologického materiálu je ale falešná představa, kterou autor o vlkodlacích vytváří. Přes některé cenné dílčí postřehy („Co se týče psích plemen, dobře známý je irský vlkodav, sympatické zvíře, působící dojmem menšího koně-santusáka. Naopak vlkodlakodav již vůbec neexistuje, vyhubili ho totiž specializovaní vlkodlaci – vlkodlakodavodavové.“), tedy přes některé cenné dílčí postřehy je jeho celkový obraz vlkodlaků jednostranný, nedostatečný a zoufale plochý.

Už student prvního ročníku lykantropologie ví, že populace vlkodlaků je přinejmenším stejně pestrá a mnohotvárná jako populace lidská. Vlkodlaci můžou mít mnoho různých osobností (dvě základní mají dokonce vrozeny). Existují spíš vlčí vlkodlaci a spíše lidští vlkodlaci. Existuje vlkodlačí aristokracie, stejně jako početnější nižší vlkodlačí vrstvy. Vlkodlaci se stratifikují genderově, sociálně, geograficky, jazykově, podle stupně dosaženého vzdělání, věku, sexuální orientace i podle svého vlčího druhu či lidské rasy. Existují vlkodlačí sangvinici, cholerici, flegmatici i melancholici.

Houser představuje vlkodlaky jako osamělé, aristokratické, literaturu praktikující existence, obklopené nejvýš houfem sedmi podřízených „dlaků“, dále jako požírače a dáviče lidí, kteří si ke svým šestistým třetím narozeninám s oblibou servírují lidské srdce na pepři.

Ve skutečnosti je samozřejmě většina vlkodlaků družných, aktivních ve společnosti lidské i vlčí, a ačkoliv dávení lidí patří k dávnější vlkodlačí tradici, dnes už je vlkodlaků, kteří skutečně ochutnali lidské maso, jen mizivé procento. Vyskytují se především v bájích, které ovšem bohužel stále posilují antivlkodlačí stereotypy ve společnosti.

Houser ve své misantropii jednoznačně adoruje antipatii vlkodlaků k lidem a opačně jejich sympatii k vlkům. Není při tom jediný důvod, proč by měli mít vlkodlaci raději vlky než lidi, sami se počítají k oběma kulturám a jsou v nich plně adaptovaní, asimilovaní, a nechtějí-li, pak prakticky neodlišitelní od nevlkodlaků. Houserova pozice je v jakékoliv seriózní lykantropologické diskusi neobhajitelná.

Není divu. Už fakt, že o vlkodlacích píše houser, zaráží podobně, jako kdyby o spisovatelích psal řezník, tesař nebo švec. Vzhledem k druhovému hendikepu jsme na autora i jeho dílko kladli nároky minimální, ani ty ale nebyly naplněny. Píše-li Houser (opět bez seriózního uvedení pramenů) o vrozeném literárním talentu vlkodlaků (který je stejně jako „vrozený“ hudební sluch u Čechů či Romů spíše legendou), sám dokazuje, že má k vlkodlakovi výrazně daleko. Jeho pokusy o vlkodlačí poezii a beletrii jsou neumělé, neslouží ani jako umění, ani jako ilustrace vlkodlačího myšlení („Ve špatné náladě / se z lovu vrací/vlkodlak do tmavé skrýše, / je tudíž nasnadě, / že své dlaky kárá: / „Kdo málo píše, / půjde do basy, / zhruba šest neděl / za trest by seděl / o krvi a vodě. / Ať v té nesvobodě / přivázán k topení / spíše šest eposů / či sedm spíše / – jinak dostane do nosu!“„).

Houserův text nesplňuje úkoly kladené na práci beletristickou, ani na práci odbornou. Chybí mu seznam odborné literatury, stejně jako jmenný a věcný rejstřík. S knihou je možné podložit stěží pohovku.

Štefan Švec/Tvar

Pavel Houser: Vlkodlaci, Triton, Praha 2005

Minicon 2005 již tuto sobotu (12.11) od 9.30, opět v NTM, ústředním tématem jsou Paralelní světy.