Nehvězdný nebulvár čili setkání s legendou a kouzlo podzimu

Nejednou jsem krásnoveské slečny slýchala hovořit o „Lišákovi“. Protože jediným dravým zvířetem, které se kolem Vsi vyskytuje, je kuna, došlo mi, že jmenovaný patří do světa lidí. Vycházela jsem i z toho, že Kamča mu dokonce o prázdninách připravovala obědy. Ta Kamča, která v mém nepřipalovacím hrnci dokázala připálit vanilkový pudink! Nějak jsem si vydedukovala, že dotyčný mládenec bude něco jako kříženec Švarcika s Bondem, protože o něm zúčastněné osoby ženského pohlaví vskutku mluvily pořád a on se pro mne stal jakousi „věcí veřejnou“. Pak jsem v pátek večer zaskočila k hospodě, což my, náplavy, obvykle neděláme, zvláště nejsme-li muži (náplava = přistěhovalec). A kdože se tam nevyskytl? Zjevil se, ano, pověstný Lišák, který právě doprovodil Kamilu před dům. I směla jsem na vlastní oči spatřit místního plajboje! Takže jsem si ověřila, že tenhle hrdina dívčích debat vskutku existuje – já už si ho začínala spojovat s bájným Bruncvíkem!

Krásnoveské dívky nemají moc na vybranou, jediným mladíkem, který by pro bližší známost připadal v úvahu, je Kája Kuntoš a ten už se zadal jinde, tady byl moc obletován, protože na něj připadá – radši to ani nebudu počítat, kolik dívek. S padesáti procenty zdejších krasavic už koketoval v mateřské školce. Tak se stalo, že krásnoveský plajboj traktorista sem zajíždí ze sousední obce, což je činnost u okolní mladé mužské populace častá. Ostatní ale nedosáhli Lišákovy popularity, což by si – dle mého mínění – žádalo důkladný výzkum.

Kromě osobního setkání s Lišákem, který mi dokonce koupil panáka griotky – to nevěděl, že o něm budu doopravdy psát –, jsem zažila další venkovský horor. Vy, kteří jste venkovu dostatek vzdáleni a nevíte, co je to „řípa“, vězte, že to obnáší nekonečné řady vyrovnaných trsů chrástu, pod nimiž se cudně choulí bulvy, které se velice špatně berou do ruky. Ten chrást je dobré osekat ještě na poli, aby si to člověk netahal domů. Zbytek se pak nakládá, odváží a pak uskladňuje. My měli letos dva řádky. Kdyby mi nepomohl Kuba ze Šopky, zápasím s tou řípou ještě teď. A to jsem si odřela kloubek na ukazováčku až na živé maso, protože jednou odpoledne jsem si zapomněla srp a chrást jsem tudíž neodsekávala, ale ukrucovala. Kuba je trénovaný, býval skokanem na lyžích, a vrcholové sportování je pro polní práce vynikající průprava.

Takový trénink by se hodil místním i jindy, např. minulou sobotu, když se v hospodě házelo půllitry, protože se cosi řešilo a teď už stejně nikdo neví, co to bylo. Kája Kuntoš a já velice litujeme, že jsme u toho nebyli – jako pozorovatelé. Je vidět, že Čechové zůstali junáky i v demokracii. Hospodský pak jenom rozpočítal škodu a naše občerstvovna vesele funguje dál. Je v tom cosi úžasného, už vzhledem k naší národní povaze. Člověk to tak nějak vnitřně obdivuje – co facka, to kus tradice.

Míca Psychopatka povila koťata, jenomže s nimi putuje a rafinovaně je schovává. Otec je tentokrát jistý, je to angorák Max ze Šopky. Míca se svou drobotinou zachází i tam, patrně má pocit, že Max by se měl chovat zodpovědně. Koťátka lze shlédnout jen zdálky. Max se chová jako muž, spí v kuchyni na lavici a zajímá ho jenom žvanec. Stejně jako našeho kocoura Františka. Potom, co jsem kočkám dvakrát předložila játra s rýží, začal nás navštěvovat kocour od sousedů, tak mu říkám Auslendr. Jeho dravá chuť na všechno, co je z masa, mě skoro děsí. Jsem soustavně poškrábaná. Reklamní kočky s taštičkama, plněnýma čímkoli, by před Auslendrem, hltajícím kus výrobního salámu, prchly. Včera se naše Xena Bojovnice naládovala rýžovým nákypem s hruškama a jablky tolik, že ještě dneska odpočívá. Tak přemýšlím, co na tom televizním kočičím krmení je tak dobrého, vždyť u nás zůstávají granule v misce až nakonec. Možná jsem vynikající kuchařka – pro kočky.

Z knihovny ve městě jsem si přivezla několik osvědčených Kingů. Tak si užívám, neboť jsem v noci v celém domě, který velice připomíná prvorepublikovou školu, sama a můžu se báječně bát. To i dělám. Od sv. Václava sbírám ořechy, ale stromy v hořejší zahradě zjara omrzly, tak sbírám jen na dvoře. Naše ovce sežraly sousedovic kytky, což je na konci října nenapravitelná škoda. Kytky byly mírně podzimně omrzlé. Majitel zkonzumovaného býlí nebyl rád. Zvěrolékař kdysi prohlásil, že ovce je nejpitomější zvíře z těch, které zná. Já osobně se domnívám, potom, že co jsem v životě potkala a s kým jsem kdy mluvila, že ovce jsou na tom ještě dobře.

Není to tak dlouho, co jsem nasbírala prádelní koš bedel – koš mám přivázaný na řídítkách kola a kdo neviděl, nepochopí, jak tu parádu dokážu ukočírovat. Když tak člověk bloumá boží přírodou, vůbec ho nenaštve, že při poslední návštěvě knihovny nefungoval internet. Vždyť ty listy, co hrajou barvama, až oči žasnou, jsou každoročně jedinečné a když člověk kouká do nebe, nevěří, že ta úžasná modř je vlastně dílo zcela srozumitelné chemie. Jinak je Ves chvílemi podzimně krásná, zvlášť, když čoudí všechny zdejší komíny – to by i Los Angeles čubrnělo na smog. Stačí vyrazit za poslední bytovku, kde mě svým charakteristickým pachem omamuje hnůj, a už se zase kochám – a taky snadno chápu, že svět není jen to, čeho se dotýkáme.

Libuše Čermáková