Hvězdný bulvár

Zvítězit v internetové diskusi je jako vyhrát paraolympiádu.

Jiří Pavlovský

Vysvětlivky:

Praha (nepodepsané ZR),

Brno,

jinde

26. října velká cesta do Šestajovic. Helena je s chrtími nevěstami ve Francii a Richard Podaný se jako slaměný vdovec stará o čtyři osiřelé psíky. Honza Vaněk jr. uvázl ve spleti pražské MHD a tak jsem musel sám rozhodnout, kde vystoupit z příměstského autobusu. Obec jsem trefil, ale zastávku ne, naštěstí Richard vypravil rychlou záchranou akci na kole a za chvíli jsme již stáli před novým plotem (starý loni zlikvidovala Š. mládež u příležitosti nějakého hokeje, už si nevzpomenu, zda z radosti či žalu, ale v IK to jistě někde je). Richard mi ukázal komiksy, které právě přeložil, úžasný šestisetstránkový grafický román o první lásce v bigotním prostředí wisconsinského městečka. Už se na to těším. Pak jsme dali řeč o povídkách H. G. Wellse, musím se podívat, zda je někdo zinventarizoval, řekl bych, že jsou stále nedoceněné.

Pak dobloudil i Honza (víc se nás už nešešlo, Richard Klíčník někde zpíval nebo hrál nebo tančil a Viktor Janiš finišuje na novém Berniérsovi, určitě si jej přečtěte, až budete dumat, zda Turecko do EU či nikoli) a Richard začal připravovat večeři, Helenin štrůdl to nebyl, ale pošmákli jsme si, asi se také začnu učit vařit, ale to předbíhám. Aby se během té doby hosté nenudili, připravil RIP jazykovědný hlavolam s cca patnácti přeloženými jmény známých českých i zahraničních osobností. Nebyla to žádná legrace, Honza Vaněk jr. rozluštil jen devět, já celé tři, ale z toho  jedno, které Honza ne. Časem můžeme podobný zábavný kvíz přetisknout v Interkomu.

26. října poslal Vašek Pravda do konference SF klubů mail:

Ahoj. Prosím dejte mi CO NEJDŘÍV vědět, zda se mezi účastníky na vašich conech v minulosti nevyskytoval Viktor Kalivoda. Jo, to je ten střelec-vrah z lesa. Nova hledá souvislosti s fanoušky, protože měl Zeměplochu v batohu. Takže je lepší předejít blbým dohadům a mít odpověd, že žádný Viktor Kalivoda na našich conech nebyl. A jestli jo, tak abychom věděli, který con je líhní vrahů :-). Díky. Vašek

Nevěděl jsem hned, o koho mít větší strach, zda o naše cony, či VP posedlého conovou monománií FF. Když jsem se ale dověděl, že Nova kontaktovala přímo Vaška, přečetl jsem si mail pozorněji a (v duchu) se mu omluvil.

26. října byla v Galerii Kabinet na Radnické ulici v centru Brna zahájena za přítomnosti některých autorů slavnostní vernisáží výstava komiksového projektu GAVRON. V malém, ale příjemném sále můžete zhlédnout originály z výtvarných děl autorů Tomáše Kučerovského, Jiřího Gruse, Jána Lastomírského, Karla Jerieho, Michala Bednáře a Tomáše Prokůpka. Tito mladí autoři jsou již dávno známými osobnostmi české i zahraniční komiksové scény. Tato výstava byla realizována za přispění statutárního města Brna a také ji podpořily magazíny Aargh! a Zkrat.

Karel Soukup

27. října kde se vzal, tu se vzal, jako by se na tři roky neztratil, objevil se u mě náš byvší grafik Felix (Filip Bezděk). Manga jej přivedla k japonštině, živí se výrobou webů a pracuje i pro ČAK, Danielo, měla bys jej občas potkat.

29. října jsme uspořádali již tradiční Halloween. Dýní na dlabání bylo tentokrát skutečně hodně, takže vznikla celá řada působivých kreací – Tučnák zápasící s ledním medvědem, Čarodějnice za úplňku, Kosmické motivy a Pavouk, netopýr a piraňa. Kromě toho jsme lehce pojedli a popili, poklábosili. Všichni přítomní byli více či méně maskováni, takže vypadali příšerněji než obvykle.

31. října nás pár zašlo na lehčí akční film. Kurýr 2 měl svižný a nesmyslný děj, ale ještě stále to byl příjemně oddychový snímek.

Marvin

31. října jsme se v RUR dohodli, že je na čase uspořádat večírek v redakci, ostatně už mě od toho postávání v obchodě bolí nohy. (Stále nemají Sheckleyho.)

1. listopadu byla v prostorách knihkupectví Arrakis za účasti autora, malíře Dominika Petra, otevřena výstava grafických prací a ilustrací s názvem „NEW WEIRDOVSKÉ KUSY“. Výstava je motivovaná a inspirovaná knihami China Miévilla a potrvá do „odvolání“.

Večer pak vypukl 3. noční prodej knih v brněnském ARRAKISU. Do třetice všeho nevyzkoušeného, ale nic se nemá přehánět... Opět příjemná pohoda a mnoho času k diskusím mezi návštěvníky nejen nad knihami. Nové tváře (nejen žen), agitované během dne v ulicích města Brna (nejen kvůli kráse), se večer objevují mezi osvícenými policemi knih a jsou zasvěcovány do tajů vydavatelských plánů nakladatelů a nestačí se divit, co vše takové specializované knihkupectví může nabídnout... A navíc takovému průvodci po literatuře a obchodníku, jakým „Tunelář“ je, nelze odolat. Všechny tři večerní prodeje byly zajímavé a přínosem nejen pro pokladnu Arrakisu.

Karel Soukup

1. listopadu Kopeček pokračuje v Krakatitu ve svém líčení cesty po Číně. Bohužel jsem musel brzy pryč, takže dnes žádné pikantní podrobnosti.

3. listopadu jsem do Krakatitu zaskočil jen na chvilku, jen co bych rozdal recenzní výtisky Šeré hlídky, Armagedonů a Calahanova přesčasového baru a naopak od Toma Jirkovského vyzískal Prstenec od Baxtera a Toma Němce poslední Pevnost.

4. listopadu jsem se zastavil na Nástupišti 9¾, abych se dověděl, že je Karla a Netopejr slaví. Přesto, že jsem neměl žádný dárek (a naopak jsem dostal Okolnosti smrti S. H.), byl jsem pozván na oslavu do Krakatitu. Když jsem dorazil, byl tam vedle oslavence ještě Zdeněk Rosenbaum, Máša a na chvíli a jednu tequilovou rundu se zastavil i Jirka Pavlovský (ten se vymlouval, že nesmí pít, ale od dalších megapanáků jej ochránila až hrozba, že když ho to zabije, nebude Karlovi moci zaplatit četné dluhy svého knihkupectví). Já s Lenkou Bartůňkovou jsme si připadali jako turisté na thajské pláži, při pohledu na přívalovou vlnu. Karel vyprávěl, jak bylo v Chotěboři, kde se nad mnohými stakany vodky bratřil s Běljaninem, jehož knihy se chystá vydávat, a s filmaři, kteří zase točí podle knihy Jenny Nowak, chvilku se s nimi snažil držet krok i Vašek Pravda, ale jen dokud nezdvořile (beze slova rozloučení) nespadl ze židle. Přišla řeč i na Frankfurtský knižní veletrh, Zítkovi se jej tam prý podařilo prodat Harryho Trotla Němcům.

Karel nakonec dodržel předsevzetí, že půjde jen o krotkou oslavu a po deváté jsme vypadli na čerstvý vzduch, ale rozjetý Máša a Zdeněk Rosenbaum ještě jistě působili další škody přinejmenším do pozdních zavíracích hodin

5. listopadu proběhl u Honzy Vaňka další pokus zlomit Argentinské prokletí a docela se mu to podařilo, abych použil oblíbené rčení oblíbeného recenzenta Viktora Janiše. Ano, i ten se odtrhl od práce a dorazil dokonce s Haničkou (a psem). Hanička varovaná Honzovým mailem (prkénko, na kterém se minule krájely jednohubky, je již zcela pokryté plísní), připravila lahůdky již doma a ovocný i čočkový salát se dostal na všechny zájemce.

Další spárovaní byli Klímovi, Rámišovi, presidentský pár a Cyril Brom s Editou Dufkovou (ty jsem do seznamu párů zařadil, aniž bych Cyrilovi přál cokoli špatného). Pak tam byl ještě Richard Klíčník, Bidlo, Martinova sestra Hanička, druhdy naše hostitelka v Ruské, nyní studuje matfyz, kde Cyril učí. Jako poslední se kolem půlnoci, asi rovnou z práce, dostavil známý bloger Pavel Kočička.

Honza Vaněk přečetl kousek svého překladu vztahového románu, vybral a svým nezaměnitelným způsobem přednesl ukázky, po kterých jsme sebou cukali na koberci. Vzpomněli jsme nepřítomného RIP, tak Honza alespoň našel test, kterým nás Richard oblažil při naší návštěvě Šestajovic, ani Martin Klíma, který nedávno složil všechny mé hlavolamy během deseti minut, nebyl v luštění stoprocentně úspěšný.

Málem nás jednu chvíli bylo třináct, ale těhotná Věra Rámišová to šťastně zvedla o jednoho či jednu.

5. listopadu jsme navštívili Afriku u příležitosti 25. festivalu DJC v Brně. Sehnat lístky znamenalo vystát opravdu dlouhou frontu v pěkné zimě, na podobné atrakce už asi nemám věk, ale tohle představení jsem jako jediné ještě neviděl, tak jsem se výjimečně obětoval (a pak si vybral rizikový příplatek od ostatních ve Whisky shopu). Zároveň jsem mohl před divadlem HT vrátit plácačku, kterou u nás zapomněla na Halloweenu, dokonce v ní zbylo i pár loků. Představení samotné patřilo ke klasice, jen jsem si před ním všiml, když kolem nás prošli, že hoši opravdu nemládnou.

Marvin

7. listopadu proběhla bez lampiónů schůzka v redakci IK. Filip a jeho děvčata, Tiry, Jana „Doreen“ Sainerová, která zanechala medicíny a učí se na řízení letového prostoru kousek od redakce, Jirka Černý, Honzové Macháček a Vaněk jr., zkrátka obvyklá sestava. Filip dovlekl balík Kdo je kdo, už mi zase docházejí, a novou Honor Haringtonovou.

Ještě se musíme sejít na Vánoce po Fénixconu. Bí mi ukázala úžasný japonský komiks na motivy Planety opic, jen místo lidoopů tam vystupovaly kočky. Jitka upekla neméně úžasné krabí placičky.

V úterý 8. listopadu měla od 17 hod v Chebském muzeu, ve Valdštejnské obrazárně, přednášku Františka Vrbenská – o vietnamské mytologii. Bylo to báječné – Františka dvě hodiny vyprávěla vietnamské pohádky, paní z muzea nám uvařila zelený čaj a vietnamští sponzoři přinesli nějaké originál sladkosti k čaji. Františce jel vlak do Prahy až v půl deváté, tak jsme ještě asi hodinku klábosili v kavárně na náměstí. A Františka mi ještě dala pro štěstí skleněnou rybičku. Ještě teď, když si na ni vzpomenu, mám dobrou náladu :-)

Jolana

10. listopadu mi v Krakatitu dal Pavel Weigel recenzní výtisk novely Stanislava Lema Marťan, kterou Lem napsal někdy v roce 1946, jde o zajímavé dílko, naznačující směr další autorovy tvorby a ukazující i možnosti alternativního autorova vývoje, kdyby žil jinde než v bolševizmem ovládnuté zemi. Předtím jsem ale strávil cca půl hodiny s Richardem Klíčníkem, který mi líčil úžasnosti novinářského života a jeho více či méně zdařilé pokusy o interwiev Václava Havla, Karla Šiktance, Jana Třísky a dalších zajímavých osobností.

11. listopadu byl pátek a kromě už tradiční druhé schůzky klubu ve Whisky shopu jsme si před tím dali sraz před galerií, abychom navštívili výstavu komiksového projektu Gavron. Každý mikropříběh maloval jiný výtvarník a k dispozici byla i ukázka scénáře.

12. listopadu byl Emucon, opět ve verzi plus, takže kromě Pet slavil i Robert Spousta. Ona dostala Laphroaig – Quarter cask, on Benriach – Heart of Speyside, a obojí nám chutnalo. Chutnaly nám i ostatní pochutiny, vína a další nápoje, všeho bylo hojně. A tak se klábosilo, čas plynul a najednou se všichni rozprchli na noční spoje.

Marvin

12. listopadu proběhl ten památný Minicon, na který jsem jako první v jejich historii zaspal. Nepovím vám tedy o tom, jak se se společným tématem conu Paralelními světy vypořádal ve své přednášce ON a ani dr. Zuzana Paucová, kdy jsem byl sice již přítomen, ale využíval jsem dobrodiní předsálí k hovoru o Ílionu s Frantou Novotným, o Paint Shopu s ON a Pepou Gibou, organizátorem Miniconů z doby, kdy ještě probíhaly na kolejích VŠCHT na Jižním Městě.

Když jsem se propracoval do sálu, seznal jsem, že je naplněn asi jako v jiné roky, zahlédl jsem Jitku Doležalovou z ČB, která si přes finanční problémy nenechala tuto akci ujít, Jiřinu Vorlovou s Gilhadem, manžele Švachoučkovi, Honzu Vaňka jr., osobně jsem poznal autorku Martinu Šrámkovou (viz minulý IK) a vybral nějaké předplatné.

V době polední pauzy proběhlo vyhlašování soutěže o Cenu Lorda Trollslayera a křest v pořadí tuším již sedmých Drakobijců. Rozhovory s autory mě přivedly k myšlence přečíst si některé vítězné povídky, naštěstí o nich většinou Michael Bronec prozradil dost, aby mě to zase přešlo.

Od jedné hodiny přednášel Tom Jirkovský o conech u nás, v Polsku a o Worldconu, snad časem získám jeho text pro IK, takže se jej nebudu pokoušet shrnovat.

A pak už jsme s Jirkovskými vyrazili směrem na Plzeň s krátkou zastávkou na čaj u nás…

14. listopadu musím odmítnout společnou návštěvu sfk RUR na Gilliamovu Kletbu bratří Grimů, mám již lístky na Havlovo Pokoušení ve Stavovském divadle. Uvažuji, že bych o tom mohl něco napsat, z Havlových děl má toto asi nejblíže k (šířeji pojatému) žánru.

14. listopadu jsme šli do kina na Kletbu bratří Grimmů. I když to nebyl Gilliamův nejlepší snímek, tak každý mám svým způsobem rád.

Marvin

15. listopadu se po letech zase setkávám s Pavlem Kosatíkem. Má trochu světlejší vlasy, než si pamatuji, z větší dálky nebo se slabšími brýlemi bych řekl, že už také trochu šediví. Mluvili jsme hlavně o prezentování SF v TV, ale i tak jsme občas sklouzli k otázkám morálky a takových těch otázek, jak žít a proč… Uvědomil jsem si, že takový lidé jako Pavel tvořili (v idealizované) minulosti myšlenkový základ SF hnutí. Ledacos se od té doby změnilo a ne vše k dobrému.

19. listopadu se u nás konal Půlden her, jako příprava na příští víkend a taky proto, že se nám chtělo něco spolu podniknout. Tentokrát byl ve znamení převážně novinek či inovací – hrála se Trans Europa, Bang – Pravé poledne, Tikal, Java, Land unter. A mezitím se popíjelo, klábosilo, chroupalo.

Marvin

21. listopadu RUR, moc jsem se tam ale nezdržel, spěchal jsem na schůzku s JWP. Neviděli jsme se už dlouho, a když tak v nějaké putyce plné obvykle dost hlučící a tabákem páchnoucí mládeže z okolí Pevnosti. JWP mě a Michaelu seznámil se svými aktivitami, o kterých jsem neměl potuchy, jako psaní scénářů do seriálů typu Náměstíčko a podobných. Hlavně jsme ale mluvili o JFK, kterého mi dovezl.

24. listopadu byla u mě (v archivu CKČ) natáčet ČT pár slov do pořadu o knihách, tomu ale věnuji zvláštní článek, tak jen tolik, že mě to vyčerpalo do té míry, že jsem si pro dnešek odřekl Krakatit, tedy odřekl, běžel jsem tam už odpoledne a nechal u Michell spoustu obálek.

25. listopadu mi Pagi z Krakatitu donesl CDčka s Dárečkovým fotoarchivem, (Dárečku, díky) a večer proběhla v Krakatitu tradiční kostýmní SF a Fantasy merenda, pro pracovní vytížení se z naší rodiny zúčastnil jen Pavel, uvidíme, zda z něho něco vypadne.

26. listopadu jsem si přečetl mail od našeho věrného dopisovatele Pavla Bartoše a dověděl se tak, že IK 10-11/2005 se konečně dostal ke čtenářům.

26. listopadu byla uspořádána hromadná výprava na Den her. Po menších zmatcích na prezenci se nám podařilo najít místnost, kde kromě turnajů byly i hry volně k dispozici, dokonce se občas našel i někdo ochotný je vysvětlit. Zaměřili jsme se hlavně na neznámé či málo známé hry s dobrou pověstí. Ticket to Ride Europe byl dost dobrý, takže jsme si ho dali dvakrát, Niagara nebyla tak infantilní, jak vypadala, a souboj s proudem dal zabrat, Zahrady Alhambry by potřebovaly lepší provedení než kartičky z kartonu, Sankt Petersburg byl na ekonomickou hru docela zajímavý. Závěrem jsme si dali něco spíš pro šikovné ruce než bystrý mozek – Jengu už jsme znali díky Piškotce z rum party. Naše první věž brzy předčila šikmou věž v Pise a díky povyku, který jsme vydávali při přístavbě jejich dalších pater zdánlivě popírajících zákony fyziky, jsme zaujali celý sál.

28. listopadu se šlo do kina na Mrtvou nevěstu Tima Burtona. I když na geniální Noční můru před Vánoci to nemělo, stejně to byl výborný biják. Škoda také, že zde nebylo tolik písní. I tak jsem si jednu broukal celou cestu domů.

Marvin

28. listopadu jsem se sešel s Pavlem Kosatíkem a JWP v Knihkupectví a kavárně Řehoře Samsy, v naší oblíbené Akademii již vypukla první předvánoční besídka.

JWP nás příliš nepustil ke slovu, ale když ano, moc se to nezměnilo, mluvili jsme o JFK a mých výhradách k prvním dvěma dílům. Pak jsem pádil do RUR, kde mě Avone lady Bí vybavila vánočními dárky pro ženu a Filip spoustou knih pro brněnské přátele.

Dopoledne jsem zažil pozoruhodný příklad synchronicity. Zašel jsem do prodejny Apra v přízemku za čerstvým radním fandomu Bidlem, a koho nepotkám jako Štěpána Kopřivu, chvilku se tam s nimi zdržím a nahoře v kanceláři mám nepřijatý hovor od Jirky Pavlovského. Praha je vlastně dost malá.

29. listopadu jsem se vypravil do strašných končin na jihu Prahy (s výhledem na Velkou Chuchli), bych s Mgr. Magdalenou Potměšilovou probral možnosti spolupráce MF a Interkomu. Jak je mým dobrým zvykem, vystoupil jsem o stanici dřív a užil si bloudění, za to jsem se dověděl, že se chystá Encyklopedie fantasy (když jsem pravil, že jednu takovou vydal Albatros a bylo by nám více třeba Encyklopedie SF, pravila MP, že tu chystají rovněž). Dále počítají se sborníkem české SF, který připraví pan Jiráně. Takže to, co jsem pokládal za občasný, byť soustavnější překlep, je nejspíše všeobecné mínění MF, že se tak JJ jmenuje, Jarda by se měl nechat přejmenovat, je to jednodušší než hledat, ve kterých databázích je špatně uveden.

1. prosince dočetl jsem JFK dvojku, nemohu se zcela ztotožnit s Pagiho pochvalou na Sardenu ani s recenzí v Pevnosti; i když jedničku považuji za poněkud odbytou, svou logickou strukturou a vypointovaností dvojku značně převyšuje.

V Krakatitu jsem se zastavil jen na skok, bych se s Richardem Klíčníkem domluvil na jeho velkolepých narozeninách na Fénixconu, od Edity dostal korektury, od Toma Němce novou Pevnost, od Honzy Kovanice se dověděl (už zase), proč je chyba, že jeho kniha nevyjde ještě před Vánocemi, od pár mírně poťouchlých fanoušků se dověděl, že jsem to v TV moc pěkně nanesl, a pak už jsem pádil do Nuslí, kde se pořádala tradiční Vánoční besídka Tritonu.

Předtím jsem ovšem (rovněž tradičně) zaskočil za Tomem Štipským na kus řeči do Walesu (je to hned přes ulici). Zlopověstného pána toho místa jsem letos nepotkal, ale zato tam pobíhal Vláďa Veverka, trochu zhubl a vůbec vypadal dost civilizovaně, asi se ho ujala nějaká samaritánka.

Ve sklípku Nuselské polikliniky se na guláš a další lahůdky sešli Stasovy hosté z nakladatelské a doktorské branže a fandomu. Staso spojil letošní Vánoce se svými čtyřicátinami, a tak všichni přicházeli obtíženi dary.

Redakční stáj i veselá banda ze skladiště a distribuce, občasní spolupracovníci, správce sítě a webových stránek, obchodní partneři. Z osobností mně známých zde překladatele zastupovali (mírně zhulený) Richard Tschorn, Kosťa Šindelář, redaktory Jolana a Martin Šust, spisovatele Mirek Žamboch (JWP smutně doma kurýroval chřipku), knihkupce Filip Gotfrid s Jitkou a média vedle Interkomu reprezentoval Tom Němec z Pevnosti (cestou jsem ji v osmnáctce trochu prolistoval a slibují změny, jestli jsem to dobře pochopil, samozřejmě že to tak nemohli napsat, chtějí se orientovat na náročnějšího, přemýšlivějšího čtenáře, doufám, že vycházejí z důkladného průzkumu a ne idealismu). O fotodokumentaci svým novým úžasným superfoťákem se postaral Netopejr (zase se zbavil veškerého vlasového porostu, naštěstí aby nás neoslňoval, nosil na mou žádost během celého večírku čapku).

S Luckou Lukačovičovou jsem mluvil o literárním projektu, do kterého jsem ji uvrtal, velice mě pobavila charakteristikou hlavní mužské postavy, nesmí to být žádný cucák, měl by už něco vědět o životě a světě, takže by mu mělo být alespoň devětadvacet.

V deset jsme s Mirkem Žambochem a Milenou opustili veselou společnost, takže nevím, co se dělo dál, ale něco si domýšlím z toho, že ještě na druhý den odpoledne v redakci nikdo nebyl, ať raději zavolám v pondělí.

Nálada i guláš byly výborné a příští rok určitě nevynechám.

2. prosince uspořádal Whisky shop další řízenou ochutnávku whisky. Tentokrát byla obecněji zaměřena s představením dalších typických představitelů čtyř regionů – Speyside, Vysočiny, Ostrovů a Islay. Řízená ochutnávka pak přešla ve volnou, kde byl nakonec nalezen favorit večera – desetiletá Ben Nevis.

3. prosince bylo kolektivní sezení nad přípravou naší filkové opery Johny a modří mimozemšťané. Spontánně vzniklo několik úryvků textů, s tak dobrým libretem je radost pracovat. Také se lehce zapracovalo na našem programu na Fénixcon. Pak jsme si zahráli ještě pár stolních her a rozešli se na autobus.

Marvin

3. prosince jsme si užili další Klímovský večírek u Rámišových. Do poslední chvíle jsem netušil, kolik se nás sejde. Viktor Janiš na můj dotaz, zda se v sobotu uvidíme, odvětil lakonicky: Uvidíme. Nakonec jsme se sešli všichni včetně Janišových (Hanička se opět předváděla v kuchařském umění), Klímových (Vilma sice našla v babičce obětavou hlídačku své dívčí menažerie, nicméně mobil stíhal mobil), nechyběl jsem samozřejmě já s Michaelou, Honza Vaněk jr. a několik právníků (včetně hostitele).

Zeptal jsem se přítomných amatérských historiků na přítomnost protestantských farářů a středověkých mučíren v okolí Slavkova roku 1805 a určil tím směr dabaty, která se nám opět zvrtla na historii. Nicméně podařilo se mi prohodit pár slov i s Vilmou, zdá se, že se v příštím roce vrátí do Prahy.

5. prosince jsme v RUR debatovali na téma, jak k sobě pasují první dva díly JFK, shodli jsme se na tom, že moc ne, jen v hodnocení, který z nich je ten správný a který udělal chybu v tom, že se nepřizpůsobil cyklu jako celku, jsme se rozešli. Já mám za to, že součin kvality obálky a obsahu zatím zůstává konstantní, a obávám se, že většina recenzentů včetně Pagiho a Jakuba Zahradníka z Pevnosti se dala příliš okouzlit výbornou prací Honzy Krásného (někdy ji také přetiskneme).

7. prosince jsme s Ivanem Kmínkem a JVjr po čase uspořádali hospodské posezení pro Pavla Housera, který se odmítá ukazovat na obvyklých scifistických trdlištích. Když jsem odcházel, objevil se v restauraci ještě Vláďa Mátl, ujel mu bus do Slaného, a způsobil, že kdo neprchl se mnou, zůstal tam do zavíračky.

8. prosince v Krakatitu křtí K. K. Kudláč knihu Svatopluka Doseděla Bestseller. Autor mi byl povědomý, asi ještě z dob Nemesis.

Silver mi představil paní Semeckou, matku tragicky zemřelého mladého překladatele Laseru Pavla Grigara, která se chtěla poznat s Tomem Jirkovským. Jako na potvoru se neukázal jediný zástupce Laseru. Nicméně pí Semecké se v Kraku docela líbilo, jestli blízkost Vánoc či Fénixconu či co odfiltrovalo nejuřvanější číst osazenstva (možná fantasy Večerníček s Trautenberkem) a bylo tam tedy docela příjemně.

U stolku Pevnosti jsem zjistil, že moje kacířské výhrady k JFK sdílí značná část přítomných a že vlastně nejsou tak objevné a že rozepisovat se o něčem, co si troufá vyslovit i Ondřej Jireš, mi už nepřipadá tak důležité. Takže srovnávací studie o prvních dílech JFK nebude, neříkejte mi, že jste se na ni tak těšili a že jsem vám pokazil Vánoce. :-) Snad tím získám i trochu času na věci pro mě zajímavější.

9. prosince v Brně proběhla poslední velká akce scifistického roku Fenixcon, ale o tom až příště, Fenixcon v lednovém čísle, to už je tradice, a stejně nemohu nalézt své poznámky.

12. prosince dávám v RUR k lepšímu zážitky z Brna, na které asi budete muset počkat do lednového čísla.

15. prosince v Krakatitu stále poklidno, Jan Patrik Krásný se informuje, jak správně vyplňovat Kdo je kdo, s Egonem Čiernym, Vláďou Kejvalem a dalšími si preventivně přejeme vše nejlepší, co kdybychom se viděli až za rok, s Islingtonem a Sindridem domlouváme vánoční besídku v redakci IK na čtvrtek, konečně má alespoň část těch věčně zaměstnaných študáků čas. Edita Dufková se na mě mračí, asi jí nějaký kamarád promítl mé TV vystoupení, nechce věřit, že nešlo o hodnocení podle lidí, s kterými se skoro denně stýkám, ale o zevšeobecnění dané četbou, přitom kdybych vycházel z pocitů po osobních setkáních, musel bych k té charakteristice přidat ještě „nezdvořilí a s přehnaným sebevědomím“.

16. prosince se u Čermákových konal tradiční Vánoční večírek. Dáreček bez sádry a s plnou taškou dobrot, Pagi spokojený v nové práci a s novou ženskou, pardon krásnější polovičkou, Peťo Pavelko abstinující, protože autem a též proto, že nabírá sil na zítřejší mejdan u sebe, Silver, pozdě ale přece ve vichřici dorazivší, já s Michaelou a samozřejmě hostitelé, Dana, Láďa a Jolana (se svým Honzou) Čermákovi. Láďa mladší odjížděl na hory, v cestovní horečce si vylil kafe do nového super notebooku, Láďu staršího z toho trochu bolela hlava a na náladě mu to jistě také nepřidalo, ale hojná aplikace magistra, kterého jsme dali chladit ještě na jeho třiašedesátiny, brzy z čela zahnala všechny chmury.

Když nás na zpáteční cestě Peťo vysadil v Butovicích, potkali jsme v autobusu ještě Potlacha, který se vracel z večírku u Rámišových, svět je malý.

17. prosince sotva trochu odpočatí od Čermákových pokračujeme vinným soaré u Peti Pavelka. V malé obývačke se nás sešlo okolo dvaceti a to ještě někteří, nebudu jmenovat, už po včerejšku nemohli. Pagi nám představil Janu, vypadá docela sportovně, třeba to spolu chvíli vydrží.

Zdeněk Rampas