Deník z Avalconu Speciálu 2005 – Chotěboř, 27.-30. 10. 2005

Jako mnoho příběhů, i tento začíná cestou...

Postupně jsme se sešli čtyři (Zuzka „Tar-ara“ Minaříková, Lenka „Cellindra“ Weingartová a Ondřej „Miles“ Levý a samozřejmě já, i když pochybuji, že budou všichni čtenáři vědět, kdo jsme) a záhadným způsobem jsme se naskládali do malého vozidla tuzemské značky, které se mi podařilo zapůjčit od mé milované babičky (toto musím zmínit, jinak bych měl určitě peklo, že všude nerozhlašuji, jak je hodná). A vyrazili jsme na cestu. Po slabých více jak dvou hodinách cesty, kdy jsme se podstatnou část sunuli v koloně před rozestavěným kruhovým objezdem v Kolíně, jsem konečně díky Milesovým navigačním schopnostem uzřel ceduli s nápisem Chotěboř a po chvíli i nalezl vhodné místo ke čtyřdenní odstávce auta, dostatečně blízko místu conání.

Registrace proběhla v pořádku, napodruhé jsem dokonce získal i správný typ vstupenky na celý con, a hned se zamířilo k centru všeho dění: na bar. Tam již bylo velice živo, například známý Jan „Silver“ Adamec se posilňoval tekutým palivem a ověšoval zbraněmi hromadného zabíjení na svou první přednášku, která pojednávala o postavě Jakuba Vandrovce polského autora Andrzeje Pilipiuka. Jelikož jsem zůstal na baru, požádal jsem Cellindru, aby napsala svůj názor na tuto přednášku: Silver přišel na přednášku stylově oblečen, ale jinak poměrně nepřipraven. Sice je zdatným řečníkem, ale znalce by jeho přednáška neuspokojila – byla to spíš reklama pro ty, kteří ještě Vandrovce neznají, ostatní nechávaly vyprávěné historky chladnými.

Zpět k mé linii pohledu. Po dlouhé cestě, s nervy pocuchanými od agresivity ostatních řidičů, se ozval můj žaludek. Dal jsem tedy dohromady několik lidí se stejnými příznaky (Miles, Petr „Hadati“ Čáp a Ota „Nybler“ Švimberský) a byl jsem veden tmou a podezřelými uličkami na místní náměstí, kde se nachází pohostinské zařízení Panský dům. Tam jsem byl nadšen nabídkou piva, protože málokde se vám poštěstí narazit na hospodu, kde mají Plzeň z tanku, tedy nesycenou a lahodnou. Doporučuji navštívit.

Poté jsme se vydali do kina, kde začínala projekce sci-fi filmu Ostrov. Kdyby se hodnotila bezduchá zábava, dostal by tento film plný počet bodů, hlavně díky množství honiček, mrtvol a zničených budov/vozidel/letounů. Příběh je okoukaný, variace na známé téma zneužití vědy a na téma útěk z izolace s pozdějším návratem pro zbytek vězňů. Roli vědy zde hrají biotechnologie a klonování, roli vězňů zde hrají naklonované kopie lidí, které se používají na transplantace orgánů pro své originály.

Když jsem se dostal z kina, šel jsem si do auta pro věci, abych si je připravil k přenocování ve zdejší tělocvičně a nerušil tak ve tři ráno nikoho, kdo v tu dobu už spí. Při příchodu na místo se mi naskytl vtipný pohled na řadu prázdných míst s lístečky „réservé“, které tam nasázel Hadati a nikdo, skutečně nikdo, se na ta místa nepokusil dát byť i jen pidikarimatku.

Jen co jsem si rozhodil spacák, už byl čas na zahájení Avalconu a následnou přednášku Františky „Ellie“ Velinské o fenoménu BMKKV – Barvy Měnící Kouřící Kulaté Věci.

Zahájení proběhlo rychle a spolehlivě, Václav Pravda nás přivítal na conu a představil zahraniční hosty – Vlada Taupeše, bratry Rudněvy, Andreje Beljanina a další. Moc mě nezaujali, takže vám ani nepovím, co jsou vlastně zač. Pak přišla na řadu Ellie, a to už byla jiná káva. BMKKV je vlastně jen zahradní dekorace v okrasném jezírku na zahradě jednoho místního podnikatele, ale v podání Ellie, velekněžky BMKKV, se proměnila v živoucí věc, kterou stojí za to uctívat, ctít každé její slovo, každé léto k ní zamířit kolem půlnoci s bosýma nohama a poklonit se před ní v posvátném úžasu. Nejdůležitější událostí bylo oznámení o výpravě k BMKKV následující noci a jmenování nových kněží, kteří povýšením z obyčejné smrtelnosti získali viditelnou mystickou auru... i když za to mohl asi jen opar alkoholového opojení, ve kterém jsem se nacházel.

Po přednášce už následovalo jen pomalé popíjení, dlouhé hovory a opilecké legrace s přáteli i s lidmi, které jsem viděl poprvé, ale vlastně to jsou už také přátelé. K ránu se bar postupně vylidňoval a i největší vytrvalci postupně odcházeli do náruče spánku.

Probuzení slunečními paprsky je většinou důvodem k radosti, ne ovšem když jde člověk spát jen pár hodin před úsvitem. Nastal nový den na conu a mě čekala další těžká zkouška – trefit na náměstí na snídani do hotelu Vysočina. Za světla už Chotěboř nevypadala tak tajemně a stalo se z ní docela příjemné ospalé malé městečko koupající se v záři podzimního slunce.

Po snídani jsem potřeboval trochu oddech a něco nenáročného kvůli několika perlíkům, které mi po noci bušily v hlavě, takže jsem zmizel na projekci fiktivního dokumentární cyklu „Alien Planet“ z produkce kanálu Discovery. Nejprve jsem projekci sledoval s rozpačitými pocity, ale posléze jsem hladce vplul do děje a začalo mě to bavit. Jedná se totiž o dokument – nedokument. Několik vědců, počítačových grafiků a sem tam nějaký scénarista a režisér vytvořili vlastní fiktivní planetu s fungující biosférou u cizího slunce a následně na tuto planetu poslali fiktivní robotickou sondu s umělou inteligencí, aby ji zkoumala. Byla to zábavná podívaná, dokonce se vstupy vědců, kteří se chovali, jako kdyby planeta byla skutečně reálná a právě teď ji skrze sondu zkoumali oni sami.

Následujících několik hodin proběhlo ve znamení čekání na první přednášku/besedu s Davidem Nyklem a ve znamení ochutnávky vynikajících toustů. Nevím, co do nich všechno dávali, ale návykovější pokrm, v kombinaci s dostatkem tekutého chleba, jsem ještě neměl tu čest pozřít.

David Nykl. Kanadský herec českého původu, který dostal neuvěřitelnou příležitost – hraje postavu dr. Zelenky v seriálu SG: Atlantis, což je odnož seriálu Star Gate: SG1 (česky Hvězdná brána). Nejzajímavější je, že v celém seriálu je jediným člověkem, který občas promluví jinak než anglicky, a to v plynné češtině. Byl jsem velice zvědavý, jak se David zhostí úkolu zabavit početné posluchačstvo, a už po prvních několika minutách jsem věděl, že výborně. Dělal vtipy, nenechal se vyvést z míry některými dotazy typu „v epizodě xy jste řekl výrok z, ale nebylo jasné, komu ho adresujete“, a dokonce promítal několik fotografií z natáčení, hovořil o spoluhercích ze seriálu a prozradil, že je odsouhlasena třetí řada Atlantisu a desátá řada SG1.

Po Davidovi jsem se přesunul do čajovny, kde se konal workshop s Václavem Pravdou s honosným názvem Liga podpory neofanů: Podzimní porada o rozvoji fandomu. Po asi půl hodině, kdy nemluvil nikdo jiný než Pravda, jsem se na nějakou dobu přesunul jinam, nasát čerstvější vzduch, a u té příležitosti jsem navázal zajímavý hovor s jedním milovníkem díla P. K. Dicka. Sice jsem se nedozvěděl nic nového, ale sdílené nadšení nad knihami tohoto paranoika a schizofrenika, který významně ovlivnil směřování žánru sci-fi, dovede pozvednout náladu. Když jsem se vrátil do čajovny, bylo vše při starém, stále mluvil Pravda, a vše se dá shrnout asi takto: budoucnost fandomu je úzce spojena s konáním conů, je zářná, myšlenku podpory neofanů nemá nikdo sílu vyhrabat a podporovat a většina monologu byla věnována organizaci Festivalu Fantazie. Musím přiznat, že monolog nebyl způsoben jen Pravdovou výřečností, ale také nepříliš aktivním posluchačstvem, které většinou mlčelo a popíjelo své tekuté dopingy.

Z čajovny se Cellindra přesunula na přednáškovou besedu „Jenny Nowak a Vlad Taupeš – Román Jiná rasa české autorky a natáčení filmu podle románu“, kde se sešli dva hosté Avalconu, aby si popovídali s diváky o připravovaném natáčení zmiňovaného filmu. Podle Cellindry se Taupeš do všeho pouští s velkým entuziasmem, takže se na výsledek bude dát alespoň trochu koukat, a na konci přednášky přichystali ruští hosté mystickou show s kostýmy a loutkami.

Já zatím trávil čas v čajovně, kde Ellie hrála na kytaru a spolu s Adélkou „Adelhaidou“ Červenkovou a Kateřinou „Marou“ Olexovou zpívaly irské lidové písně, což tvořilo příjemné podbarvení večera.

Někdy kolem deváté hodiny večerní se začali objevovat lidé s podivnými ornamenty ve tvářích, klikatícími se barevnými čarami, cizími květinami a exotickým hmyzem na těle. To se jen rozjeli bratři Rudněvové se svým fantasy body art paintingem a prakticky každý účastník conu se honosil nějakým tím ozvláštněním své obvyklé tuctové tváře zapáleného fanouška čehokoliv, co je zrovna ve světě SF a F na skladě.

Před zlatým hřebem večera, za který považuji noční pouť k BMKKV, jsem ještě zhlédl snímek Sin City, který mě naprosto uchvátil dokonale věrným převedením komiksové předlohy na filmové plátno. Tři krátké příběhy, všechny si tak nějak podobné a přece ne stejné, z města hříchu, kde děvky mají svou vlastní čtvrť, kam zákon, policie ani gangy nesmí, kde se vzájemně míjejí osudy mnoha životem zocelených a iluzí zbavených lidí bez naděje. Ale ta naděje nakonec vždycky vysvitne, i v temnotě Sin City.

Pouť k BMKKV patří k mým nejmystičtějším zážitkům z celého conu. Cesta temnotou ztichlého maloměsta se zástupem ne tak docela mlčenlivých lidí následujících velekněžku Ellie, přijímání nových členů Řádu a v neposlední řadě Jupiter zářící jako drahokam na obloze mezi desítkami souhvězdí, jsou věci, které se jen tak nestanou. Navíc při zpáteční cestě byla velekněžka unesena (a pak vrácena tak nenápadně, že si toho skoro nikdo nevšiml), a tak ani nevadilo, že BMKKV byla na zimu už vypnuta a uklizena.

Opět slunce, cesta na snídani, další díly Alien Planet, oběd, rozhovory s lidmi, smích, přátelé, další přednášková beseda s Davidem Nyklem a nejlepší zážitek dne – frisbee v chladném podzimním vzduchu na nedaleké louce.

Opravdu nezapomenutelný zážitek – představte si několik střízlivých lidí, kteří s létajícím talířem téměř nikdy neházeli, k tomu přidejte několik podnapilých lidí, kteří naopak s létajícím talířem umí velice dobře, a získáte podívanou plnou rvaček o talíř, který nikdy nedoletěl tomu, komu doletět měl, případně spadl na zem ještě dříve, než se k někomu dostal.

Zbytek dne jsem strávil už jen chozením od diskuse k diskusi, vyvracením teorií, že jsem klonem organizátora linie Hvězdné brány, se kterým si mě bůhví proč pletli, a nakonec jsem se připojil k malé půlnoční výpravičce k BMKKV, která tam, světe div se, tuto noc byla!

Byl to ještě úžasnější zážitek než předchozí noc, lidé byli velmi tiší, Jupiter stále svítil a z malého jezírka se kolem malé kulaté věci tvořila jemná mlha vodních částic rozptýlených ve vzduchu, která byla protkána barvy měnícími paprsky světla.

Naplněn podivným pocitem vnitřní rovnováhy jsem pak strávil čas do změny letního času hraním stolního fotbálku a pokusy o trhaný tanec na Silverově půlnoční diskotéce, kde jako pozadí byl bez zvuku promítán kultovní horor Evil Dead.

Den čtvrtý, den poslední. Všem se v očích zračila sice únava, ale spokojenost. Mnoho lidí odjíždělo už brzy ráno, sbalili si rychle krosny a nasedli na vlaky, autobusy nebo vlastní osy a zmizeli zpátky do rytmu všedních dnů.

Ještě jsem se šel podívat na film Karlík a továrna na čokoládu, Roald Dahl je můj oblíbený autor (hlavně jeho lechtivá série povídek o strýčkovi Osvaldovi) a byl jsem zvědav, jaký může být film podle jeho dětské knížky, zvlášť když byla režie v rukou Tima Burtona. Musím konstatovat, že výsledek je skvělý. Johnny Depp opět exceloval v sérii svých rolí šílenců, která započala někde u Střihorukého Edwarda a určitě nekončí v postavě Willyho Wonky, majitele továrny na čokoládu. Prostředí továrny bylo zpracováno skvěle (veverky třídící oříšky jsou nezapomenutelné) a děti…. děti jsou prostě děti. A Karlík byl správný Karlík, aby panu Wonkovi ukázal správnou cestu životem.

Po filmu jsem se vydal shánět kolegy, kteří ještě neodjeli, abych se s nimi rozloučil, byl přítomen šílené akci, při které se Silver nechal po stranách hlavy ostříhat a ztratil tak podstatnou část své hřívy i vizáže, a nakonec jsem si dal své poslední tousty na Avalconu.

Cellindra byla mezitím přítomna na přednášce Václava Pravdy „O conu po conu“, kde se Pravda projevil jako poměrně zdatný bavič (objevil se v Adelhaidině opičí masce), podal několik informací o právě proběhlém Avalconu a nahodil háčky na příští letní Festival Fantazie 2006, podle Cellindřiných slov se máme na co těšit, jestli se Pravdovi podaří splnit všechna předsevzetí.

Pak definitivní rozloučení, odjezd zpět do Prahy a v autě debata o zážitcích posledních několika dní s rekapitulací. Všichni jsme se shodli, že to byl skvělý con, potkali jsme staré známé, které normálně vídáme jednou za uherský rok (chtělo by to někdy změřit, jak je takový uherský rok dlouhý), potkali jsme zajímavé nové známé, odvezli jsme si kopu společných zážitků, užili si přednášek, projekcí a debat a už se těšíme na další con. Celý Avalcon byl zvládnut velice dobře, vždy bylo kam jít, když se člověk náhodou zrovna nudil, a když bylo nejhůř – vždy tu bylo DDR. Co je to DDR? Dance Dance Revolution – skákací podložka propojená s počítačem, na které někteří účastníci conu hopsali mnoho hodin v kuse do rytmu hudby podle pohybů zobrazených na monitoru.

Nakonec rozloučení i se spolucestujícími a osamělá, unavená, ale šťastná cesta domů.

Lukáš „Fajl“ Pecha