Vo tom velkým natáčení – z hororů ovčí babičky

V neděli, právě když jsem se vrátil z Hradu, tedy z jeho obrazárny, kam mě Michaela odvlekla na Lucase Cranacha, jsem našel na stole lísteček, že volali z ČT, kdy by se mnou mohli natočit rozhovor o SF? Když zavolali znovu a domluvili jsme se na čtyři hodiny ve čtvrtek, tak mi došlo, že žádné povídání s Pavlem Kosatíkem není zcela nezávazné.

V pondělí se mi zmínil JWP, že u něho také budou filmaři a že bude spolu s Mirkem Žambochem mluvit na téma jaké je to psát nejlepší dobrodružný SF seriál na světě, a že u něho budou ve tři. Požádal jsem ho, aby mi cinknul, až budou hotovi.

Pak jsem nějak neměl na nic čas a najednou tu byl čtvrtek a JWP v půl čtvrté volá, že filmaři již od něho odjeli.

Urychleně se přepravím domů a čekám, čekám pět minut, deset minut, čekám čtvrthodinu. Samozřejmě, přestože jsem v neděli upozorňoval na četná úskalí naší sídlištní topologie (Klímovi, Rámišovi, Laser i JWP vědí, o čem mluvím), štáb pravil, že to najde, neb u nás již několikrát bloudili ve snaze nalézt Modrou lagunu doktora Cimického. Trochu to podcenili, ale nakonec dorazili. Projevili se jako správní kavárenští pragocentristé, byli zcela zaskočeni množstvím sněhu a tím, co nazývám Ruzyňská Sibiř. Ona vnitřní Praha, kde se asi obvykle pohybují, má své vlastní mikroklima.

Nabídl jsem k filmování prostor sklepního archivu CKČ, režisér hned souhlasil a následovalo skandované Do sklepa, do sklepa, pravil jsem, že si ale můžeme popovídat i v redakci Interkomu (a mé pracovně), leč následovalo skandované Do sklepa, do sklepa, nevzdal jsem se a nadhodil, že by možná bylo pěkné mluvit před knihovnou plnou SF, ale to již skoro nebylo slyšet pro skandované Do sklepa, do sklepa!!!

Nějak jsme se tam všichni vešli, režisér, zvukař, kameraman s obludným nástrojem na rameni a paní produkční.

Vysvětlil jsem jim, že čtvereční metry desek za mnou představují tvorbu cca dvou tisíc autorů SF z CKČ od roku 1982. Že by zde našli první literární pokusy od spousty dnes známých osobností, jako M. C. Putny, J. Typlta, N. Holuba, T. Klvani (chvíli Klausova mluvčího) a většiny autorů SF, kteří za něco stojí (bohužel TV divák se o obsahu šanonů nedověděl nic).

Nejdříve jsme si povídali o tom, jaký má dnes SF k dispozici prostor v médiích. Prostředí SF archivu mě inspirovalo ke srovnání postavení SF před rokem devadesát a dnes.

Tehdy se SF objevovala pravidelně v přílohách většiny deníků i v mnoha časopisech a mohl se tak s ní byť náhodně a sporadicky seznámit prakticky každý. Bylo to hlavně zásluhou fanoušků v řadách redaktorů, jako byli Milan Codr, Libor Dvořák, Václav Kajdoš, Vlasta Talaš, Jarda Veis, Zdeněk Volný, Ivo Železný. Bohužel některá z těchto jmen jsou již dnes stejně neznámá jako názvy časopisů, kam pašovali SF povídky.

Dnes je situace jiná, vychází zde dva specializované časopisy, možná přibude třetí (Magazin of Fantasy and Science fiction), fanoušek ví, kde vždy najde SF a Fantasy (a nijak mu nevadí, že už nic jiného), ale široká veřejnost je před SF docela chráněná a má o ní představu jen z několika velkofilmů. Teprve dnes skutečně funguje to, co jsme nazývali SF ghetto.

Pak o tom, kdo dnes čte SF? Dřív se říkalo, že lidé hlavně technicky vzdělaní, nyní se vzrůstající oblibou fantasy čtou SF/Fantasy (ony se i ty žánry začaly prolínat) lidé, kteří dřív dávali vydělat autorům dobrodružných a mystických příběhů.

Podle mého (jistě jednostranného) názoru jde o čtivo myšlenkově jednodušší, kladoucí jak na čtenáře, tak i na tvůrce nižší nároky, a tím si vysvětluji i vysokou a rostoucí popularitu fantasy. Ono prokousat se Gregem Eganem a pochopit ho je svým způsobem práce, kdežto dozvědět se, že na severu či jihu se opět probouzí prastaré zlo a jen poslední potomek čehosi s věrným koněm, drakem či trpaslíkem je poslední nadějí království s nevyslovitelným jménem, k tomu stačí mít jen dobré oči, hodně času a plechovou prdel. (Tohle se tam naštěstí nedostalo ani ve fragmentu, nebo jo?, viděl jsem své vystoupení jen jednou:-)

Mluvili jsme o atomizaci naší malé (české) společnosti. O žádnou věc se nezajímá víc než pár tisíc gramotných spoluobčanů. V oblasti SF to vede k miniaturním třeba jen šestistovkovým nákladům. Vydavatelé to kompenzují vydáváním velkého množství titulů a paradoxně tak zvyšují zájem o domácí autory, dokonce i někteří slovenští autoři již píší rovnou česky. V české stáji se tak dostává i na slabší v týmu a sebevědomí mnoha autorů zdaleka přesahuje úroveň jejich tvorby a vliv na čtenáře.

Nicméně to neznamená, že mezi domácími autory nejsou někteří lepší, třeba o knihy Mirka Žambocha je zájem i v Polsku. Jeho Seržant tam již vyšel a o překladu dalších se jedná.

Při otázce, co si myslím o vycházející SF, světové i české, jsem si uvědomil, že chválení a vzájemného poplácávání, které se tu už takřka stalo normou, jsme si již užili dost (a diváci ČT jistě také), a tak jsem si řekl, že využiji těch pár vět k prezentaci schválně vyostřených názorů. Snad to povede nejen k útokům na mě, ale třeba se mi podaří vyvolat nějakou alespoň trochu fundovanou polemiku, či dokonce diskusi. Když jsem se před lety na jakémsi spisovatelském panelu zeptal přítomných, jakou mají literární ambici, nedostal jsem žádnou odpověď, ani když jsem dotaz konkretizoval na to, co by chtěli čtenáři sdělit nebo předat vedle toho, že jej pobaví. Mám dojem, že otázku nikdo ani nepochopil.

Pokusil jsem se o srovnání dnešních začínajících autorů s mladým Lemem (toho jsme teď poznali díky vydání Marťana) nebo naopak zralým Simmonsem, právě jsem četl Ílion a v pořadu měl rovněž upoutávku, stejně jako Lemův Marťan. Zmínil jsem přirovnání k sedmině (či jaké části) ledovce, vyčnívající nad hladinu. Dobrý autor se pozná i podle toho, co už do své knihy nenapíše, se čtenářem se podělí o tu vyčnívající sedminu své znalosti problematiky a „nepoužitý“ zbytek zajišťuje, že příběh drží pohromadě a že vesmír, ve kterém se odehrává, je konzistentní. Simons by mohl o Homérovi a jeho eposu přednášet na univerzitě, místo toho napsal vynikající SF, takoví autoři mi u nás chybí. (Snad Leonard Medek či Františka Vrbenská, ale ti se věnují hlavně dobrodružné fantasy, takže jsou trochu mimo můj zájem.)

Řekl jsem, že ona vlastně dnes žádná současná SF nevychází (Richard Šusta a Honza Kovanic mě v tu chvíli nenapadli a stejně by je nebylo možné považovat za reprezentativní vzorek), víceméně jde vždy o fantasy či dobrodružné příběhy s přísadou mystiky a tajemna. Kdybych měl hovořit o českých autorech této produkce obecně, tak mi připadají jako banda nedovzdělaných bavičů, kteří nezažili ani neznají nic, co by mě zajímalo. Věřím, že je těší psát (naplňují pravý smysl slova amatéři), ale nedovedu se vžít do čtenáře, kterého baví je číst.

Jejich štěstí (a čtenářova smůla) je, že se psaním neživí. Kdyby tomu tak bylo, pak by ze sebe museli vydat všechno a bylo by to, u těch, kteří by přežili, znát i na kvalitě.

Ale to je příliš hrubá generalizace, každého zvlášť mám docela rád a jistě bych na každém našel něco dobrého a svým způsobem i přínosného.

Na rozloučenou jsem televizákům věnoval pár kousků Kdo je kdo, tvářili se, že je časem mohou na něco potřebovat. Takže neváhejte a až budu za pár let rozdávat při podobné nebo jiné příležitosti další vydání KdoJeKdo, ať je tam i vaše heslo.

Zjevně jsem udělal chybu, že jsem si nenašel čas podívat se alespoň na jedno vysílání knižního světa, uteklo mi i to, do kterého jsem před časem doporučil Janu Rečkovou, a tak jsem neodhadl, kolik prostoru vlastně mají jednotliví mluvčí k dispozici, takže to dopadlo tak, že těch pár výkřiků, které z povídání zůstaly, bez patřičného kontextu vyznělo trochu jinak, než bylo míněno. Třeba to příště dopadne lépe.

Zdeněk Rampas