Sladce opožděné štiplavosti

Jsou tomu tři roky, co v nakladatelství Vyšehrad vyšla Sladká apokalypsa od Jéroma Leroye. Ne že bych ji četla až teď. Tenkrát jsem si ale netroufla říct víc, než svým přátelům, že takhle si představuju scifi. Jenom jsem v nedočkavém nadšení listovala scifistickými časopisy. Nic. Objevil se dotisk Apokalypsy. Teď, zařvala jsem a vrhla se do druhého kola prohlídky recenzí. Sakra, zas nic! Začalo mi vrtat hlavou, co dělají recenzenti a porotcové našich prestižních soutěží. No, když jsem pak chytla do rukou Mloka, zapnulo mi. A zapíná mi doteď, protože jsem je asi hned napoprvé nedocenila. Po přečtení letošního Mloka se mě Zdeněk Rampas zeptal, jestli bych o něm něco nenapsala. S lítostí jsem odmítla. Opravdu bych k němu měla co říct, ale to by se nelíbilo jeho tvůrcům, totiž spanilomyslným porotkyním a odvážným porotcům. Jestli mám teď opatrně naznačit, z celého Mloka se mi nejvíc líbil Obojek a nejmíň Legenda o Garroně. Mezi nimi však zeje taková propast jako moje ústa, když koukám v televizi na Predátora. A v šoku téměř elektrickém si vzpomínám na ticho po pěšině, totiž po Sladké apokalypse. Cvak. Porotce, který dal hlas Legendě o Garroně, by mohl číst Sladkou apokalypsu třeba třikrát a vůbec by si jí nepovšimnul. No, vždyť právě tohle se možná stalo.

Hrůzy české fantastiky mě ale přinutily k sladkému ohlédnutí. Možná začnu opravdu věřit sadistickým škodolibcům, kteří nás poučujou, že všechno zlé je k něčemu dobré. A Leroy, ten je fakt dost dobrej!

Kdo je tento učitel z francouzského lycea? Jak ho napadlo psát vědeckou fikci opepřenou silnou dávkou politické? Záložka jeho útlé knížečky nám prozradí jen něco málo. O to víc však samotné povídky, skloubené v kompaktní a gradující román. Vytvořil je člověk, kterého zajímá život. Jeho dílo není odtržené od reality. I když se v povídce, jejíž název je zároveň titulem knihy, setkáte s dívenkou, která vyjde z domova do lednového deště a tři hodiny levituje na náměstí, obvykle místě výlučně depresivního dění. Leroyovu realitu totiž představuje člověk. Ten uprostřed drsné všednosti odlidštěného města, teroristické války, bezvýchodné dekadence. Pingpongový míček v moři politiky ve službách nadnárodních společností, zjevného i skrytého zániku hodnot, prolínání virtuálního a reálného světa. Pod ozonovou dírou, ohrožený betonem a stoupající hladinou moří. Člověk postmoderní. Někdy otrávený, někdy zfetovaný. Jednou sebevrah, jindy nájemný vrah. Hledající důstojnost a občas nacházející lidskost. Jako Anděl strážný, muž příliš temné minulosti, než aby se mohl dát poznat jako ochránce a sponzor bezvýznamné muslimské dívky z okraje francouzské společnosti, která díky jeho stínové přítomnosti může využít vlastní schopnosti, nic více, ale i to stačí. Budete koukat, kam to ta slečna dotáhne. Jenomže i tahle sladká story směřuje k neodvratné záhubě, a tak nás další povídka vede dál... Krvavou deklinací lidství, ne nepodobné bouřícímu moštu, který však už nemá dost času dozrát ve víno.

Co myslíte, zachrání takovíhle výjimeční jedinci lidstvo? Častá to otázka. Vyskytuje se v převážné většině scifi a fantasy děl. Přátelé, ovšemže ne!

Jejich úlohou zůstane pouze osladit naši apokalypsu.

Vidíme to přece dnes a denně, i před přečtením Leroye. On nám ale ukazuje víc, jde skrz slepou uličku. Cestou lemovanou barabiznami jménem touha po požitku, majetku, moci, ale i po důvěře, sebevědomí, opravdovosti. Které jsou více zchátralé?

Takže takhle má vypadat scifi. Žádná loutkohra. Živí lidé.

Od r. 2002 čekám. Že se porotci vzpamatujou a přestanou nám do Mloka cpát příslušnou dávku slabomyslnosti coby vrcholu české a slovenské scifi a fantazy. Že se i z tohohle kritiky opomíjeného žánru začne klubat literatura.

Sanča F.