Spletitá cesta do Fandomu

Ač srdcem scifista již od samého narození, mé mozkové ústrojí si tento fakt plně uvědomilo až ve chvíli, kdy na začínající TV Nova zhlédlo první díly Star Treku (DS9). Bylo to v posledním roce na základní škole a ještě zhruba rok trvalo, než ve mně treková euforie nabyla takových rozměrů, že už jsem na ni přestávala stačit sama a začala si uvědomovat nutkavou potřebu s někým se o ni podělit. Protože se v mém okolí zjevně nevyskytoval žádný podobně postižený jedinec, zahájila jsem rozsáhlé pátrání po nějaké organizované skupině, která přece zákonitě musí existovat i v tak mrňavé a zastrčené republice, jako je ta naše. Dnes mi mé tehdejší úsilí připadá poněkud úsměvné, obzvlášť když si vzpomenu na své pátrací techniky. Jakožto naprostý angličtinářský analfabet a novopečený vlastník bedýnky, které se všude ve světě říká „kompijutr“, jsem pojmy jako „internet“, „surfovat“ nebo „chat“ považovala za sprostá slova, a když na mě z monitoru zablikala dopravní značka „Zákaz zastavení a stání“, nebo hláška „Insert password“, přivolávala jsem odbornou pomoc s jistojistým pocitem, že čelím zákeřnému viru nebo že si můj PC „uvědomil sám sebe ve 2:14 východního času“. (Sledování sci-fi má holt i své stinné stránky.) Je nasnadě, že za těchto podmínek jsem se těžko mohla z webu cokoliv dozvědět, přestože by bylo stačilo jen párkrát kliknout. A tak trvalo další rok, než ke mně dolehly první mlhavé zprávy o klubech jako CZ Kontinuum, Dominion nebo The Neutral Zone CZ, které byly sice trochu z ruky, ale BYLY!

Teprve když jsem se začala smiřovat s vědomím, že se za svými vesmírnými souputníky budu muset vydat tam, kam ještě žádný člověk nevkročil (tedy mimo Brno), usmála se na mě štěstěna a zavedla mě místo do Černé planety, kde jsem bývala častým hostem, do Arrakisu.

V Arrakisu jsem objevila letáček (tuším, že to bylo někdy začátkem léta 1999), který mě zavedl na slezinu scifistů do plaveckého stadionu TJ TESLA na Lesné. Tam mě čekalo milé zjištění, že brněnští Trekkies přece jen existují – a zároveň nemilé překvapení, když jsem během soutěžního kvizu zjistila, že mé znalosti jsou v porovnání s ostatními ostřílenými soutěžícími... řekněme „skromné“. Od pádu do deprese mě zachránilo setkání s dalším člověkem (respektive hologramem), který byl na podobné akci taky poprvé a tvářil se podobně vyjukaně – Doktor se mu říkalo.

Tou dobou se ve Vídni schylovalo k Star Trek World Tour a někteří účastníci sleziny se na něj chystali. Nezaváhala jsem ani okamžik a rezervovala si místo v autě, a tak jsem konečně učinila první krok do velkého světa sci-fi.

Po návratu z Vídně se mi celá klubová komunita ztratila z dohledu až do prosince, kdy jsem navštívila DraCON 99, a tam se ke mně doneslo, že se všichni scházejí v Greenwichi. Vyrazila jsem tedy do Greenwiche a od té doby už mě vesměs všichni znáte.

Tai

A nyní pro pobavení pár faktů, které svědčí o tom, že Picard není sám, kdo musí čelit škodolibým osudovým hrátkám potměšilého Q:

1) Černá planeta (kde jsem po několikaletém pátrání napříč republikou přišla na stopu brněnské sci-fi populace) je 2 ulice od místa, kde bydlím.

2) budova, v níž sídlí Arrakis, sousedí se ZŠ, do které jsem tři roky chodila. Výlohu jsem mlsně okukovala téměř denně, ale dovnitř jsem nikdy nešla, protože nebylo za co nakupovat.

3) místo zdlouhavého hledání scifistů stačilo zajít k mamce do práce a dát se do řeči s Patricií, která tam dodnes pracuje. To bych ovšem musela tušit, že mám člena Badlandsu přímo pod nosem (ani ne 5 minut od bytu).

4) jsa výtvarně aktivní již od útlého mládí, chodila jsem dva roky (týden co týden) do výtvarky na Smetanovu 8. Je vám ta adresa povědomá? Ano, je to adresa Greenwiche (byl celou tu dobu o pouhá 3 patra níže).