Divadelní představení Růže pro Algernon

Nemá snad ani smysl blíže se zmiňovat, o čem je tato slavná sci-fi povídka Daniela Keyese. Protože se jedná o klasiku žánru, každý, kdo se považuje za součást fandomu, to právnickou terminologií řečeno „ví nebo by vědět měl“. Podstatnější je spíš to, že se stala někdy velkou výzvou a jindy velkou inspirací. Není to ostatně tak dávno, co jsme si mohli na Sardenu přečíst povídku, jejíž pointu nemohl pochopit nikdo, kdo „Růže pro Algernon“ nečetl. I takový velikán, jako sám Isaac Asimov, se o „Růžích pro Algernon“ kdysi vyjádřil jako o něčem, co vždy toužil napsat, a řekla bych, že v tomto názoru nezůstal osamocen. Není tak divu, že se „Růže pro Algernon“ staly výzvou také pro filmaře a dramatiky. Nevím přesně, kolikrát byla tato povídka zfilmována, v naší televizi bylo možné vidět pouze kanadskou verzi natočenou relativně nedávno. Stejně tak bylo jen otázkou času, kdy se někdo pokusí o její převedení na divadelní prkna.

U nás se tohoto úkolu zhostil divadelní spolek Kašpar, za základ si vzal její překlad Oldřicha Černého, který zdramatizoval Petr Hruška. A nejen podle mého se jim to podařilo dokonale. Od roku 1993, kdy byla tato hra uvedena poprvé, na ni recenzenti pějí jen chválu. Např. MfD hned po premiéře 10. 2. 1993 uvedla, že „spolku Kašpar se povedl přesný zásah – téma rezonující s dobou a zasahující diváky na tom nejcitlivějším místě.“ Ovšem i bez ohledu na názory novinářů se velmi rychle „Růže pro Algernon“ staly vůbec nejúspěšnější hrou tohoto divadelního spolku v celé jeho historii, za 12 let, kdy se nepřetržitě hraje, proběhlo již přes 500 repríz a Kašpaři se rozhodně nechystají na její derniéru. Jen během letošního října hráli několikrát (v neděli 2. 10., v úterý 11. 10., v pátek 21. 10. a ve čtvrtek 27. 10.) a podobný počet repríz můžeme určitě očekávat i v prosinci.

Zcela nepochybně má na závratném úspěchu této hry u diváků hlavní podíl Honza Potměšil v roli Charlie Gordona. Je možné, že zpočátku na „Růže pro Algernon“ lidé do Divadla v Celetné chodili především ze zvědavosti, aby se podívali na ten experiment, jestli člověk na vozíčku může vůbec hrát divadlo. Ovšem to, že je představitel hlavní role ochrnutý, divákovi málem nedojde – kdo o jeho autonehodě neví a nepřečte si to pořádně ani v programu, ničeho si nevšimne, protože invalidní vozík a vůbec nepohyblivost hlavního hrdiny nepůsobí nijak rušivě. Naopak musím napsat (a to rozhodně nikoli proto, že je Jakub můj spolužák), že jsou režisérem Jakubem Špalkem naprosto mistrovsky zasazeny do děje. Sám Špalek a jeho kolegové připouštějí, že jedním z hlavních důvodů, proč pro své nové divadelní představení před více než deseti lety zvolili právě dramatizaci této povídky, byla snaha hrát takovou hru, ve které by dali šanci kamarádovi Honzovi vrátit se k normální herecké práci a přestat se tak trápit svým postižením. Možná se domnívali, že pro začátek mu pomůže kromě toho, že jeho postižení bude vypadat, jako že do děje patří, i to, když se nebude muset soustředit na příliš mnoho kolegů na jevišti a o to více se bude věnovat vlastnímu výkonu. Snad i proto zvolili právě něco tak komorního rázu, jako jsou Růže pro Algernon. Jako povídka je psaná ich formou deníkových záznamů, čehož se dalo skvěle využít i při jejím převedení do podoby divadelní hry – na scéně se za celé představení vystřídají pouze čtyři postavy, které tam navíc jen málokdy jsou všechny pohromadě.

Tímto smělým tahem se ale Špalkovi a spol. povedlo ovšem mnohem více – poskytnout svému kolegovi prostor pro hotový herecký koncert, kterého on využil beze zbytku. Potměšil (jak sám připouští) nabídku na tuto hlavní roli – kterou snad lze označit za jednu z jeho životních – považoval zpočátku za nějaký vtip nebo snad bláznivý nápad, který nemůže nikdy vyjít, a vlastně musel být k prvním zkouškám nucen. Naštěstí pro nás všechny se ale nutit nechal a dnes Charlieho hraje doslova jako o život.

Nelze samozřejmě ani náhodou tvrdit, že představitelé ostatních rolí (Eva Elsnerová nebo Markéta Coufalová jako slečna Kinianová, Tomáš Karger nebo Petr Lněnička jako Dr. Strauss a sám režisér Jakub Špalek alternující roli Dr. Nemura s Petrem Vobeckým) nejsou dobří, ve čtyřech lidech nelze hrát dobré divadlo, pokud všichni herci nejsou výrazně nadprůměrní a nepodávají skvělé výkony, ještě navíc při tak minimalistické scéně a výpravě, jakou hra v Divadle v Celetné má. V podobném případě žádné bombastické kostýmy, přezdobené kulisy a jiné efekty neodvedou pozornost diváků od případného chabého hereckého projevu, takže do své role musejí dát všichni maximum, což samozřejmě taky činí. Ovšem výkon Honzy Potměšila je všechny zastiňuje, jen s velmi mírnou nadsázkou řečeno Charlie, ač na vozíčku, se nad nimi všemi tyčí jako Everest – kdyby hrál tu stejnou roli v jiném divadle a s jinými hereckými partnery (kteří by byli pochopitelně alespoň průměrně dobří herci), stále by to ještě byly tyto „Růže pro Algernon“, zato bez něj by to bylo úplně jiné představení. Nevím, jestli horší nebo lepší – třeba časem tuto hru uvede i jiné divadlo a budeme pak moci srovnávat –, ale určitě jiné. A mně se zatím nesmírně líbí právě toto. Odvažuji se tvrdit, že kdyby „Růže pro Algernon“ v Divadle v Celetné mohl vidět jejich autor (a rozuměl by česky), asi by dramatizaci své povídky těžko něco vytkl.

Kdo má šanci se aspoň občas dostat do Prahy a ještě pořád tuto hru v Divadle v Celetné neviděl, měl by to tudíž urychleně napravit.