Burns a haggis se skotskou omáčkou

Nejen fantastikou literární a filmovou živ je fan. Tedy aspoň v Brně. Z pátečních setkání ve Whisky shopu se stal vlastně stereotyp, který tudíž je nutno občas přerušit.

Jedno takové vybočení ze zažité rutiny se uskutečnilo ve středu 18. ledna 2006 v podvečer, kdy se v prostorách sousedící kavárny Amélie uskutečnil na počest skotského básníka Roberta Burnse večer s ochutnávkou jeho oblíbeného nápoje a skotské národní speciality – ovčího žaludku plněného směsí drůbků, krup a koření, známé pod názvem haggis. Kromě whiskové sekce Pochmurné neděle se akce zúčastnilo asi patnáct dalších lidí (z toho někteří ve skotských kiltech).

Robert Burns má ve Skotsku postavení našich obrozenských klasiků, srovnatelné asi tak s Máchou. Ovšem na rozdíl od Máchy to nebyl žádný rozervaný romantik, ale oběma nohama na zemi stojící pragmatický sedlák, který se vlastní pílí vypracoval do lepších kruhů a stal se berním úředníkem. Jeho dílo pak tak trochu připomíná křížence mezi Erbenem a Sládkem. Vycházel z lidové poezie a naopak mnoho jeho básní zlidovělo, takže už jsou dnes vnímány jako národní, například Auld Lang Syne nebo My heart’s in the Mountain – já ji znám ze svých skautských let jako Mé srdce je v horách. V dnešní době by byl zaručeně prohlášen za extrémního nacionalistu, ale jiná doba – jiné mravy. Takhle je z něj klasik. A jako všichni klasici, i on měl své slabosti. Učebnice jako příčinu jeho smrti uvádějí slabé srdce jako důsledek strádání v útlém mládí, ale o Smetanovi nám taky dlouho nikdo neřekl, že měl syfilis. Burns prý měl zase až příliš rád whisky a žen se rovněž právě neodříkal. Takže slabé srdce.

Protože my se v oblibě whisky s Burnsem shodujeme, i když z finančních důvodů jsme proti němu pouze amatéři, bylo jasné, že dnešní večer bude věnován tomuto nápoji. Burda-san rozhodl, že nám dovolí ochutnat vzorky pocházející z nezávislé plnírny Angus Dundee a z řady McKillop’s Choice, nazvané podle svého tvůrce. Jedná se o řadu, do níž jsou řazeny pouze jednosladové skotské whisky, a to tak, že lahvováno je vždy pouze tolik lahví, kolik se jich naplní z jednoho přísně vybraného sudu. Jsou to tedy svým způsobem unikáty.

Jako první se podávala whisky z Lowlands čili ze skotské nížiny, a to Linlithgow 19yo v sudové síle 62,6%. Dále přišel na pořad Blair Athol 30yo z Highland – 43%, a poté Tomatin 25yo ze Speyside. Ten byl opět v sudové síle 58,2%. Poslední ochutnávaná whisky byla z Islay – Ardbeg 13yo – 43%.

Aby se nám vzorky od sebe pěkně chuťově oddělily, prokládali jsme je ochutnáváním skotské pochoutky haggisu. Co to haggis je, jsem již uvedla na začátku. A chuťový dojem z prvního ochutnání? Inu, jelito to není, jitrnice taky ne a tlačenka už vůbec. Je to něco, co se částečně podobá všem těmto zabíjačkovým pochutinám. Odlišnost je dána jistě i tím, že pokrm nepochází z vepře, ale z ovce. Ale neodříkám se, kdyby mi někdo haggis ještě nabízel, neřeknu ne. Zvláště dochucení 62,6% omáčkou dodalo pokrmu nečekané chuťové nuance – ale ani 43% nebo 58,2% svlažení nebylo haggisu na škodu. Snad jen ten Ardbeg se k haggisu vůbec nehodí. Jenže podle mě se Ardbeg nehodí moc ani k pití, což je ovšem moje soukromá nechuť k jodové tinktuře.

Pak bylo vše dojezeno a dopito, takže nám nezbylo než se přesunout na domácí půdu – tedy do prostor Whisky shopu, a večer uzavřít přáním všeho dobrého našemu whisky mistrovi na cestě do Mekky – vlastně do Skotska.

Zdena HT