Nehvězdný nebulvár čili o nemyslivosti a taky o počasí,

které dokonce zkomplikovalo i provoz ve Vsi vzdálených městských ulicích! Na našem dvoře sníh nezkomplikoval nic, kromě mé cesty do chlíva. Na horách mělo být podle rádia sněhu asi půl metru, v nížině dvacet cm. V našem ďolíku ho napadalo šedesát čísel, ještě mám té bílé pohromy hromadu uprostřed dvora. Vichřici jsem přežila a moc mě to potěšilo, protože náš dům stál tomu orkánu, nebo co to bylo, v cestě. Když jsem se vydala před dům, abych chytala lino, které ještě před řáděním živlů ukázněně krylo dříví před deštěm, minula mě letící cihla jen o fous, takže jsem se radši stáhla do kuchyně. Ta je v prvním patře a kvůli vypnutému proudu byla velice setmělá. Z kamen lítaly saze i popel, taky do kuchyně, i ulehla jsem pod deku, abych poslouchala zvuky, vydávané prohýbajícím se oknem. Americké filmy radí vyhledat úkryt ve sklepě, což bych ráda udělala, jenomže na schody do sklepa jsem na podzim uskladnila krmnou řepu, takže tohle bezpečené místečko už bylo obsazeno. Vydržela jsem. O dva domy dál jen věděli, že toho dne víc foukalo.

Když v rádiu říkali, že bude líp, popadla jsem kolo a vyjela do Katusic. Patřím k většině, která to, jaké je počasí, nezjistí pohledem z okna, my se řídíme tím, co nám sdělí hlasatel. Asi je to deformace, získaná za totalitních časů. Přesvědčena, že dojdu ke sjízdnému povrchu, tlačila jsem kolo velice zasněženým, místy zledovatělým, místy rozbředlým terénem, abych občasné pokusy o jízdu vzdala při ihned nastupujícím smyku. Trasu, kterou za normálních okolností absolvuju s potěšením, jsem zvládla zcela vysílená. Toho dne se na silnicích moc cyklistů nevyskytovalo. Řidiči, kteří mě míjeli, mě nepochybně pokládali za cvoka. Nos mi neomrznul, i když mrazivý severák se snažil. Umíněně jsem vyhlížela úsek silnice, který bude suchý a sjízdný. Když už to v tom rádiu slíbili.

Mráz je tady taky jiný než ve městě. Letos, potom, co mi Kuba nainstaloval klubky, myslela jsem, že konečně přestanu mrznout. Omyl. Vlastnictví velice výhřevných kamen na tuhá paliva ještě neznamená, že člověk ovládl základní dovednost, tedy umění topit! To mě naučil až Kája Kuntoš a vězte, že pochopit, jak tento proces probíhá, se mi jevilo složitější, než nabytí laické představy o teorii relativity. Však jsem doposud neprobádala, jak se povedlo, že vědci znají váhu zeměkoule. S tím, kdy přiložit dříví a kdy uhlí, je to obdobné.

Musím-li za mrazu opustit dům, činím to s časovým předstihem. Zamrzlý zámek na dveřích do dvora je nezbytné zevnitř omlátit připravenou sekyrou, jinak se ven nedostanu. Sekyra hned u vchodu sice nevypadá zrovna pohostinně, ale dole je stavba a lze tam zhlédnout i jiné nepatřičnosti: kočičí záchod, kolo, bednu s krmením, grilovací uhlí a otop, neboť skladovací prostory jsou zataraseny výkopem. V nezbytnostech, které není kam schovat, by se možná snadno ukryla i gilotina. S tou ale led neotluču.

Kočky se před mrazem ukrývají i ve Strašidelném domě. Odtamtud činí výpady hlavně Xena Bojovnice. Když ráno po její vražedné akci vyjdu před dům, nacházívám přímo přede dveřmi myšku bez života, nebo – potkana s ukousnutou hlavou. Ta odpornost byla na kost zmrzlá a dlouhý ocas trčel kolmo k obloze. Xena se hlasitě chlubila. Další svoji kořist decentně odložila do kočičího záchoda. Taky potkana a taky jako hrom. Potom, co na lopatě odnesu do popelnice něco tak hnusného, jako je zakousnutý zmrzlý potkan, neotevřela bych SF s námětem „hlodavci“, i kdyby to bylo povinné.

Podzim a zima jsou tady u nás ve znamení levých kulhavých noh. Sérii započal Kuba ze Šopky. Když zajišťoval otop na zimu, zakrojil si do lýtka motorovou pilou. Kulhal vskutku peirakovsky a jistá podoba se středověkým elegánem by tu byla už proto, že má u statku maštal, v ní koně, na kterých i jezdí. Je to úžasné, když po poli cválá hnědák s urostlým jezdcem v sedle. U cizince to může vyvolat dojem, že Angelika čeká za rohem.

Moje levá končetina se jen bránila proti opotřebení, zimě a nešetrnému zacházení, ale do toulek mi taky moc nebylo. Stav mé utýrané nohy si žádal použití stahovacího obvazu, avšak ten, který jsem měla doma, jsem použila v létě, kdy jsem s ním pospravila ohradu – ono to dobře drželo. Tak jsem spoléhala na léčbu klidem. Nikde jsem necourala, jenom do chlíva – nakrmit, nanosit vodu, donést pár kýblů řepy, pustit slepice a zavřít slepice, taky jsem občas štípala dříví, no pohodička. Když už jsem neměla co jíst, nezbylo než vyjet do města. Zdejší obchod je sice zásoben nezbytnostmi, leč hlavní náplní jeho činnosti je výměna informací. V IK jsem se dočetla, že zvěst o navýšení předplatného bude upřesněna v dalším čísle. Když jsem se přibelhala z města, obdržela jsem další IK s oním upřesněním. Zásoby mi dojdou za deset dní, dřív nikam nejedu. Vyslala bych na poštu Káju Kuntoše, ale ten kulhá na levou nohu, protože hrál fotbal.

Hasičský bál se koná 11. února, vstupné mírné, tombola bohatá, ale kolik nás tam bude napadat na levou nohu, to Bůh suď.

Konec roku je i myslivecké finále. Ne že bych se hlásila k ochranářům, zeleným či ke grínpísákům, ale když tak sleduju současné dění kolem činnosti, kterou pěstují muži a ženy v zelených kamizolkách, nemůžu strávit, že celý ten koníček je o zabíjení. Není to o lidském hladu a nezbytnosti krmení. Má to být zábava – a teče u toho krev. Kdyby se krveprolití konalo kvůli přemnožení některého zvířete, měl by homo sapiens alespoň nějakou omluvu. Zajícům přemnožení nehrozí, těch je prý málo. Bídně se vyrovnávám s poznatkem, že bažanti se jednoduše přemnoží uměle, v bažantnici. Tolik práce proto, aby nakonec padli za oběť lidské vášni. Aby pomateně prchali před člověkem, který je ještě minulý den krmil. Kolem těch nebohých ptáků zuří peklo, flinty práskají a myslivci jdou pořád dál. Je v tom něco až hororově zrůdného. Pán všeho tvorstva zdivočí, neboť pro vlastní potěšení vraždí. O minulém honu došlo ke škodě na hrazení na Šopce a naše ovce byly střelbou tak šílené, že se k nim nesměl přiblížit jakýkoli dvounožec. Už to vypadalo, že je na zimu do chlíva nikdo nedostane. Zvířata přeskočila plot a usadila se jinde, náš bezinkový buš je děsil. Jednou je bezvýsledně shánělo dokonce sedm mladých a trénovaných osob. Kamča potom dva dny nemohla na nohy. Z koček jsem přišla o Františka, který by do lesa nešel, protože by se bál. Ten dobráček pravděpodobně ochotně ulehl na záda a čekal, až bude zastřelen. Mentálně retardovaná Juditka zmizela rovněž. Ti dva spolu chodívali na procházky do buše. Jinak líhali na dříví přede dveřmi. Sledovala jsem, jak František Juditku něžně objímá tlapkou kolem krku, vypadali jako manželé. Myši sice nechytali, ale už ta vzájemná něha byla přínosem pro každého, kdo se na ty kočky jenom kouknul. Zmizeli najednou, tak se jim alespoň nestýskalo – nebo jeden z nich viděl, jak ten druhý…?

Když mě Kája Kuntoš objevil ležící a s čtyřicetistupňovou horečkou, musel z toho mít šok. Já ani ne. Moje ruka a rameno se rozhodly bolet. Člověk, žijící dál od civilizace, na reformy zdravotnictví ani nemyslí. Nás zajímá blízkost doktora a je úplně fuk, co na to pojišťovna, ministerstvo a jiné moudré, ve výšinách společnosti se dohadující osobnosti. V případě, že si pacient neschopnou pravačkou ani chleba neukrojí, je odkázán na pomoc příbuzných a přátel. Svěřit se zdravotnictví po tom, co nám dávají vědět média, jsem neměla odvahu. Taky mi vadil stav silnice i obava, že mě někde zapomenou, či nechají čekat předlouhé hodiny. Zvažovala jsem i jiná, nyní prý obvyklá úskalí. A tak mě horečka dovedla k poznání, že se ani nemusíme chystat na jinou planetu. My si nedostupné oblasti, vhodné pro lidi s mentalitou pionýra, dobývajícího starý americký středozápad, hravě vybudujeme třeba i v srdci Evropy. Na ospravedlnění nynějších zdravotnických postupů – uzdravila jsem se i bez toho, abych finančně zatížila systém. Modlila jsem se a uvažovala o nějakém vhodném zaříkání. Třeba je to ten nejlepší směr, jakým se pacient může ubírat, zvlášť, pokud bydlí v nádherné, leč zapadlé vísce.

Letos nám zima ukázala, zač je toho loket. I kdyby se Zimní královna snažila sebevíc, nejděsivější horory píše přímo život a autory bývají lidé, kteří obvykle psaným slovem okázale pohrdají.

Libuše Čermáková