NEHVĚZDNÝ NEBULVÁR čili – hořela stodola, hořela!

A byla to stodola družstevní! K ohni se sjeli hasiči dobrovolní i nedobrovolní, a to: 1. nejpohotovější naši, místní. Potom: Katusice, Bělá a zapojil se dokonce i hasičský sbor boleslavský! Zdařilo se, požár byl uhašen, krovy zachráněny – a posléze, notně ohořelé – i strženy. Zdi stojí, na pohled nedotčené. Doutnající seno a slámu vyvezly traktory na „hnoják“. Výsledný efekt: přiboudlinou smrděla celá Ves.

Diváků nás bylo asi třicet. Odečteme-li osoby v té době pracující i dítka v té době se vzdělávající a tudíž pobývající mimo obec, šli se kouknout téměř všichni, co mohli. Jedno si neodpustím: Je úžasné pozorovat, jak se zapojí každý, kdo je potřeba. Jak chlap bací lopatou, kterou používá ke zvelebování vlastního obydlí, a běží hasit. A nezeptá se, co za to! Takových je v Krásné Vsi hodně. Tréninky v požárním sportu nesou ovoce. Nadšenci se najdou nejen mezi scifisty. Ať si média plácají co chtějí, ať se po hospodách vykecává o úpadku naší populace – většina z nás má v sobě jakýsi specifický, český a nepochybně i záhadný náboj, z něhož vzchází i naše pověstná národní mentalita. Jak my se dovedeme spojit! Sice to moc dlouho nevydrží, ale přece! Praotec Čech nás možná usadil do kotliny, odkud se předkové moc necourali, kdo by taky lezl do kopců, že? A ustavičným křížením vznikla již zmíněná charakterová přednost. Tak ať nám to vydrží i v Unii!

Štěstí bylo, že stodola vzplála krátce po poledni, kdy je v obci nějaký ten pohyb a oheň mohl býti zpozorován dřív než v noci, kdy spořádaně spíme. Já nejdřív viděla kouř nad naším dvorem. I napadlo mě, že soused zatopil a jeho komín vskutku neúměrně čoudí. Proč takové plýtvání, když zrovna doopravdy nastoupilo jaro? Soused netopil, nýbrž už pravděpodobně bojoval s plameny. Já věšela prádlo a krčila nos.

Další štěstí bylo, že po nadúrodě sněhu a pořádném tání nebylo v kale víc bahna než vody, ale naopak. Úžasným dojmem na mne zapůsobil chlapík, který po několik hodin hlídal čerpání vody z kalu do hasičských stříkaček. Dělal, co bylo nezbytné, a já na jeho místě bych z toho kraválu šílela. On zcela klidně plnil svoji povinnost.

Jako by té chvály nebylo dost: Ještě před požárem uklidili naši dobrovolní hasiči celou Ves a taky dostali od obce nějaké vybavení. To v Praze nemáte, heč!

Nevíme, od čeho ta stodola chytla. Možná nějaký paranormální jev. Není sucho, děcka se zúčastňovala vyučování a přece se to stalo! Když si člověk uvědomí, že stará stodola nejvíc hoří, dovedete si představit, jaký oheň to byl!

Míca Psychopatka se podívat nešla. Jistě má někde ukrytou další várku potomstva. Já jen doufám, že si je nepořídila s Maxem, tedy kocourem špatné pověsti. Z mého pohledu je to takový kočičí Usáma. Je od sousedů zleva. Dochází k nám často a je nevítaný. Nasypu kočkám granule a on nejenže se krmení účastní s plným nasazením, on dokonce domácí micky vyhání a misku obsadí úplně sám. Snáším jeho výstřelky se zaťatými zuby, upozorňuju majitele, který se báječně baví, zvlášť když prskám, protože si Max udělal záchod z našeho přízemí. Jednoho dne tenhle kočičí terorista překročil meze. Plížil se kolem mne a byl dotčený. Já mu nedovolila proniknout do domu. V očích toho zrzavého ohavy zaplála pomsta. Na šňůře viděl můj velice oblíbený ubrus. Zrovna jsem odpočívala při štípání lipových klacků . Seděla jsem na židličce a sledovala Maxe. On zamířil k ubrusu, který sahal skoro až k zemi. Očichal roh – a pak to udělal! Otočil se hlavou ke mně a pozadím k ubrusu. To snad ne, říkala jsem si a zírala. Pozbyla jsem daru řeči. Sice jen na okamžik, ale… Já žasla a nebyla schopná pohybu. Byla to z mé strany naprostá bezmocnost. Max dokončil svoje potupné dílo, posměšně na mě kouknul a odkráčel. Věřte, že je k nesnesení, poníží-li člověka angorský kocour.

Zima nás oslabila. Dokonce mi začalo vadit, že vypadává klika u dveří do dvora. I postěžovala jsem si synkovi. „Dej mi kladivo,“ odvětil – a já, dodnes nevím proč, mu žádané poskytla! No, neměla jsem to dělat.

Přišel po chvilce. „Už to nevypadává,“ oznámil a podal mi půl té nešťastné kliky. Výsledkem jeho snažení bylo, že dostat se do domu zadním vchodem se stalo téměř nemožným. Což byla katastrofa, protože od předního vchodu je tak málo klíčů, že na mě nezbyl – a na zajištění potřebného pořád nejsou lidi a čas.

Dopadlo to, jak muselo. Jednoho krásného odpoledne jsem se vracela z města. Syn odjel během mé nepřítomnosti. Pečlivě otočil kolečkem, zevnitř přidělaným na dveřích. Po návratu jsem, tuše něco příšerného, lomcovala torzem kliky. Nepomohly ani kleště. Pochopila jsem, kde je chyba, a odebrala se do chlíva. Mrzlo, tak jsem si tu zatopila. Králíci se blaženě vyvalovali. Měli teplíčko – a já vztek. Syn dorazil potom, co mi Kája Kuntoš, díky své zručnosti a tělesné zdatnosti, pomohl proniknout domů oknem – přes květináče a další, kolem okna nastavěné věci.

Synáček se vrátil a já to nezaznamenala. Abych byla v bezpečí, otočila jsem tím zatraceným bezpečnostním kolečkem. Zuřivé zvonění mě zavolalo ke dveřím, kde se můj potomek klepal jako ratlík. On byl ve chlívě a oblékl si košili s krátkým rukávem. Moc se divil, že topím králíkům. Chválil mě. Já běsnila. „Tys mi zamknul!“

Kroutil hlavou. „Máš klíč!“ Tento vysoce vzdělaný člověk si za čtyři roky nevšimnul, že kolečko na dveřích souvisí se zámkem, který je bez klíče, a zámek, který používáme, vůbec nesouvisí s kolečkem! Litovala jsem, že mě nenapadlo nechat synáčka venku o pár hodin déle. Tento stav mysli lze vysvětlovat dlouhou a mimořádnou zimou. Jinak bychom si museli přiznat, že je to v nás. Nebo – jestli nad Krásnovsí neexistuje jakési negativní vlnění?

Jehňata už si dopřávají seno, nemusím několikrát za den zvládat tu monstrózní ovčí bestii Sáru, kterou jsem dokázala udržet v klidu jen ustavičným krmením. Co já do ní nacpala brambor – a ona, mrcha, mi stejně podupala palec u nohy, až jsem málem brečela. Ještě že je na světě literatura. To si člověk něco přečte o chudácích, kterým bylo ještě hůř – a hned je mu líp. Když byly největší mrazy, četla jsem si Ledovou společnost. Jak mi pak bylo míň zima, my přece měli jen mínus dvacet a ti chudáci ve světě na ledě se potýkali s minus šedesáti. Nebylo nám vlastně fajn? Při držení Sáry se mi osvědčila četba kuchařky. Dobře mi dělalo hlavně porcování skopového masa. To jsem si moc užívala! Zkusila bych to přečíst té ovci nahlas, ale ona se vzpírá každé mé snaze o rozumný rozhovor. Tudíž se nedozví, že by mohla skončit třeba i v salámu, jako obvykle končívají vepři a jiná, člověkem oblíbená zvířátka.

Teď se kocháme jarní nádherou. Pořád slýchám, jak je svět krásný. Je plný mláďátek, plný nadějí na příjemný čas. Nádhera pomine, spálí ji letní žár, ale vzpomínání na tolik životních začátků nám zůstane. Troufám si tvrdit – bez ohledu na půvaby světa –, že jaro je především něžné.

Libuše Čermáková